Share |

Anatomie stylu, díl 27. - Disco

KDY: 1971–1979
KDE: New York
HLAVNÍ VIZUÁLNÍ ZNAKY: bláznivý funky-styl, sexy outfity na tělo pro tanečníky obou pohlaví, úzké polyesterové košile (tzv. Nik-nik s pořádným límcem s psychedelickými vzory), upnutý lycra legíny a topy, saténové bundy, boty na podpatku, třpytivý flitry, výstřední doplňky
HUDBA: disco, funk, philly soul
TOP 5 PLAYLIST: Sylvester – You Make Me Feel (Mighty Real), Gloria Gaynor – Never Can Say Goodbye, Alicia Bridges – I Love the Nightlife, A Taste Of Honey – Boogie Oogie Oogie, Donna Summer – Love to Love You Baby
Podle zavilých odpůrců byla disco scéna tím nejukrutnějším nebezpečím pro populární hudbu. Čas však prokázal, jak moc se mýlili. Stalo se totiž, že pestrobarevné disco nejenže svý kritiky přežilo, ale taky ovlivnilo množství dalších hudebních žánrů a scén a zůstává živé dodnes… 

Koncem sedmdesátých let disco ovládalo světovou popkulturu s takovou intenzitou, že proti sobě vzedmulo agresivní a mocnou antiscénu zapřísáhlý nenávisti. Cílená kampaň s názvem Disco Sucks!, kterou radostně řídili američtí rockoví rozhlasoví DJs, disco scénu na čas zprovodila ze světa. Na stadionech se pálily vinyly s disco hudbou a protivníci, většinou bílí posluchači rocku, navzdory opatrným obviněním z rasismu, dosáhli svýho. Bylo to však Pyrrhovo vítězství. Už v dalším desetiletí se disco inkarnovalo do house music, hip-hopu a dalších stylů a scén. Specifický estetický vzezření v popkultuře zapustilo kořeny natrvalo.

Než se disco proměnilo v celosvětový popkulturní fenomén, prošlo koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let bouřlivým dospíváním v undergroundu tanečních klubů pro gaye a černochy. V tanečních klubech nehrála živá kapela, ale hudbu pouštěl z vinylů DJ, jehož význam postupně narůstal. Kluby se nazývaly francouzsky discothéques, tedy diskotéky, neboť poprvé spatřily světlo světa za swingové éry během druhý světové války v Pařiži. 

V šedesátých letech se objevily jejich sofistikovanější verze za Atlantikem. V černošských čtvrtích se kolem funkové a soulové hudby z diskoték (řečeným zpočátku „Funk House“) utvořila silná scéna s vlastním slangem a stylem oblékání. Další taneční kluby, v nichž náladu řídil DJ, vznikly kolem newyorský gay komunity. K nejznámějším se řadil kupříkladu klub The Loft, který provozoval jen pro zvané přímo ve svým domově – v manhattanském loftu muž jménem David Mancuso. Podle pamětníků byla prý tehdejší atmosféra tohohle klubu docela „hippie“. Zdarma se rozdávaly preclíky, rozlévaly nealkoholický punče, konzumovaly drogy… Záhy se objevily další diskotéky s názvy jako Tenth Floor, 12 West, Flamingo anebo později slavná Paradise Garage, které navštěvovala zejména gay, hispánská a černošská komunita. Klubům byla společná drogová a sexuální odvázanost a omámený tanec pod záblesky stroboskopů až do časných ranních hodin. Prudérnost v těchto radostných místech Spojených států amerických rozhodně neměla svý místo. Výjimkou nebyl ani sex v odlehlých částech klubů, stejně tak jako výrazná konzumace drogy číslo jedna v předkokainový a extázový době – afrodiziaka poppers.
 
Radovánky v newyorských gay klubech po několik let probíhaly stranou zájmu většinový společnosti. Z původních klubů pro menšiny se však postupně stával tavicí kotel všech možných kultur, a to disco scéně dodávalo zcela nový rozsah.
K úplnýmu prosazení slůvka disco došlo až v roce 1974, kdy hudební žurnalisté začali debatovat o specifickém klubovém „disco zvuku“. Jedním z prvních disco hitů se stala předělávka skladby Never Can Say Goodbye od zpěvačky Glorie Gaynor (mladší generace ji znají spíš ve verzi osmdesátkovýho Jimmyho Somervilla). S dobovým vynálezem dvanáctipalcovýho singlu, který umožnil na jednu jeho stranu vměstnat prodloužený verze skladeb a dýdžejům poskytl zase příležitost, jak tanečníkům prodloužit taneční extázi, vypukla obří exploze diska. 
 
K nejlepším příkladům využití novýho formátu a způsobu prezentace taneční hudby patřila disco orgie Donny Summer nazvaná Love to Love You Baby. Skladba trvá skoro sedmnáct minut a značnou část monstrhitu vyplňuje zpěvaččino orgasmický vzdychání, který se pro dějství na parketu stalo tou nejlepší kulisou…
V polovině sedmdesátých let zprávy o nové taneční subkultuře začaly oživovat kulturní a společenský rubriky amerických periodik, který tenkrát měly jediný silný téma, a to tuhou ekonomickou recesi. 
Časopis New Yorker si ve svém velkém profilu poprvý povšiml, jak se původních tanečních večírků pro gay komunitu, černochy a další minority začala zmocňovat bílá dělnická mládež. Základ tématu tvořila reportáž britskýho hudebního novináře Nika Cohna, v níž barvitě líčil chudý mládežníky bez budoucnosti žijící jenom pro tanec. O pár let později se reportáž stala inspirací pro film Horečka sobotní noci s Johnem Travoltou v hlavní roli. (Novinář Cohn později přiznal, že si celý příběh vymyslel a za skutečnou inspiraci mu posloužilo vlastní dospívání mezi londýnskými mods). 
 
Horečka sobotní noci – vzorem k příběhu paradoxně nebyla disco scéna, ale divoký párty londýnských mods v 60. letech…
Pravověrní zástupci disco subkultury z celosvětov slávy filmu Horečka sobotní noci radost neměli. Vadilo jim, že film zneužívá celou scénu.
A když muzikál v roce 1977 vtrhl do kin, disco se ze dne na den stalo celosvětovým hitem a měřítkem komerčního úspěchu. Světový hitparády ovládala taneční discohudba, světová móda se zcela podřídila discostylu a původní taneční hnutí se proměnilo ve vůdčí styl světový popkultury. 
 
Film Horečka sobotní noci rovněž nastavil svérázný dress code návštěvníka diskoték a posluchače disco hudby v rozličných koutech světa. Na tanečních parketech se objevili dvojníci hlavního hrdiny filmu Tonyho Manera v podání Johna Travolty. Navlékli se do polyesterových košil, bílých obleků, kalhot do zvonu a bolobotek na podpatcích. Dívky si oblíbily oblečení z lycry a šatů prestižních značek, jejichž jména odhaloval hit He’s the Greatest Dancer od Sister Sledge: „Halston, Gucci, Fiorucci…“
 
V Horečce sobotní noci se zápletka dotýká jevu, který je v historii scén mládeže docela obvyklý a pravidelně se opakující: chudý mládí se o víkendu nastrojí a prožívá svůj „horečný“ sen. Platí však i jiný pravidlo, a to o ekonomický recesi, která unikátní stylotvornost zpravidla povzbuzuje. V polovině sedmdesátých let Spojené státy upadly do těžký ekonomický krize a jedním z nejpostiženějších měst byl právě New York. Tamější radnice balancovala na pokraji bankrotu. Je pozoruhodný, že v tak složitých časech daly newyorské ulice a kluby vzniknout nejen disco scéně, ale i dalším svébytným a později celosvětovým stylům, totiž punku a hip-hopu. 
 
Vznik glamourového diska v tak obtížným  období má podle některých znalců své praktické důvody. Ti se domnívají, že pro promotéry jednotlivých akcí bylo tehdy daleko výhodnější zaplatit dýdžejovi nežli celé kapele. Podobně i vstup na diskotéku vycházel laciněji než lístek na rockový koncert. Výslednicí bylo, že disco nabídlo eurofii, glamour a dekadenci, a to vše za rozumnou cenu…
 
Film Horečka sobotní noci vystřelil disco scénu do docela jiných vesmírných končin. Z původní zábavy Afroameričanů, gayů a chudých bělochů z dělnických čtvrtí se stalo rozptýlení pro bohaté a slavné. Zářným dokladem tohoto tvrzení bylo otevření legendárního klubu Studio 54, který lákal největší dobový celebrity a který dodnes platí za etalon žhavýho tanečního hédonismu pod záblesky diskokoule a stroboskopu…
 
V jistou chvíli se na disco pohlíželo jako na podřadný styl, který ničí „opravdovou“ hudbu. Faktem je, že důsledky jeho vlivu jsou velikánský, ať už v podobě zrovnoprávnění homosexuální komunity, anebo v prostý skutečnosti, že disco zvedlo lidi z gaučů a nazulo je do tanečních bot. Nastavilo tak trend, který nejenže nezanikl, ale koncem osmdesátých let zažehl jiskru další taneční revoluci zvané acid-house…
 
Disco v ČSSR
Diskotéky se u nás objevily už koncem 70.let, skutečnýho rozmachu se však dočkaly až v osmdesátkách. Je jasný, že disco subkultura u nás v době své největší slávy zapustila jen opatrný kořínky.
Disco hudba se k nám dostala díky úspěchu kapel, jakými byli ze západního Německa importovaní (třebaže tvářící se jako karibští) Boney M. Právě kolovrátková verze diska v podání Boney M se v našich krajích náramně uchytila.
Východoevropské země zasáhla vlna hitů kapely jako Daddy Cool, Rasputin či Rivers of Babylon (a jejich českých coververzí, pozn.jk).
 
S trochou nadsázky lze říci, že tato znevážená strana diska souzněla s celkovou omezeností normalizace. Přestože (anebo právě proto, že) k nám disco hudba doputovala v takto rozředěný podobě, podobně jako na západ od našich hranic se proti ní záhy ostře vymezili fanoušci rockový scény.
Se vstupem do osmdesátých let, kdy se kolem československých diskoték utvořila scéna „navoněných“ příznivců souhrnně nazývaných veksláci, se pak disco stalo nechtěným symbolem tuposti a apatie. Ale nejen to: pro mnohé pozlátko československých diskoték znamenalo věrný odraz povolený normalizační kultury, její zbabělosti, beznázorovitosti a posluhovačství…
 


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.