Reportáž: Výstava závěrečných uměleckých prací na UMPRUM

„Příští zastávka Staroměstská,“ slyším, jako obvykle, ženský hlas bez těla a hrnu se ke dveřím. Přejdu ulici a vcházím po několika dnech opět na akademickou půdu. „To zase bude schodů,“ prolítne mi hlavou, jak tak stojím na prahu budovy.
 
„A těch lidí! Se mi tam snad ani nechce,“ dovolí se k zapeklité situaci vyjádřit mé introvertní já a snaží se mě otočit směrem k únikovému východu. Po pěti minutách přemítání kolem mě projde slečna a obdaruje mě tak okouzlujícím úsměvem, že se nakonec pohnu směrem ke schodům, abych se vydrápala do prvního patra.
 
Vcházím do dveří a modlím se, aby tam nebyla hlava na hlavě. K mému milému překvapení je uvnitř pouze jedna slečna a dva stoly. „Uf,“ oddechnu si a pomalu sundám jedno a pak i druhé sluchátko mého hudebního „záchranáře“.  V mozku mi to pekelně šrotuje! „Dobrý den, vy jste autorka tohoto…“ odmlčím se a přemítám, jak mám honem rychle nazvat hromadu jakéhosi nádobí, abych autorku neurazila. Bůh ví, co to je, třeba to vůbec nádobí není. „No nic, buď upřímná, to je jedno, že ze sebe uděláš negramotu, hlavně jej nedělej z těch ostatních!“ Ozve se mé skromné já a pokračuje nahlas: „Ten set nádobí, co tu leží na stole, to je vaše diplomová práce?“  Prohodím směrem k modrozelené sadě mističek, talířů a pokliček. „No ano,“ odpovídá mi slečna. „To je úžasný, a co vás k tomu inspirovalo?“ Pokračuji pohotově. „Mě inspirovalo víc věcí, především tedy mé předchozí práce. Mým tématem byl například experiment s materiálem, kdy jsem sbírala vzorky hlín poblíž bydliště, odkud pocházím a kde bydlí moji rodiče, a potom jsem z těch vzorků udělala zkoušky v peci, abych zjistila, jak hlína reaguje, jak se smršťuje, jak se chová a tak. Dále mě ovlivnila asijská kultura, o kterou se hodně zajímám. Mám přítele polovičního Japonce, víte? A tenhle ten set je v podstatě určen pro servírování asijských pokrmů v domácím prostředí. “ Je možné si tento set například zakoupit? „No toto jsou prototypy, takže zakoupit by se určitě daly, ale ne konkrétně tyhle. Do budoucna byla ráda, kdyby byly plně funkční a byly ke koupi v kamenných či internetových obchodech.“ Přibližuje mi svou práci studentka ateliéru keramiky a porcelánu Šárka Klimešová.
 
Okouzlena její prací a vstřícností se loučím a pokračuji ve své tour de UMPRUM. Vcházím do další místnosti, kde na mě kouká snad sedm obrazovek a na každé běží jiný obraz. „To mám dobrovolně koukat na sedm obrazovek? Dyť já ji neumím ani zapnout!“  Vyjekne ve mně cosi a tak mi nezbývá, než si přiznat, že tenhle salónek není nic pro mě. Procházím se zákoutími budovy, jdu nahoru a zpět dolů a najednou mě to zas vyplivne u prosklených dveří, které vedou ven. „Co to? To je všechno?“ Rozhlédnu se pořádně a před sebou uvidím velkou žlutou tabuli, na které stojí, že tato budova má čtyři patra. Chvíli přemýšlím, kde se schovávají ta dvě poslední a o vteřinu později už znovu funím do schodů. Ateliérů je tu nepřeberné množství, namátkou se zastavuji v ateliéru architektury v prvním patře, procházím ateliérem ilustrace a grafiky, textilní tvorby, tvorby designu oděvu a obuvi či uměleckou dílnou keramiky a porcelánu. O patro výš se pak nachází například ateliér skla, grafického designu a nových médií, velice zajímavá je dílna módní tvorby či designu nábytku a interiéru.
 
Zastavím se a dýchám. „Jsem to vzala moc rychle,“ uklidňuji svoji kondičku a vcházím do Ateliéru tvorby písma a typografie. „Jeeeee, miluju písmenka!“ Usmívám se spokojeně a hrnu se dovnitř.  V polovině místnosti se zastavím a koukám na sešity s velkým tiskacím A, otazníkem, knihou nazvanou „Nejen kruhy“ a jakýmsi červeně natištěným plakátem s poznámkou, že každá vizualizace bude obsahovat „WOW“ efekt. „Wow,“ zkouším své podvědomí, které mě z nenadání otočí čelem k černé tabuli, na které je dole napsáno: „I like it“. Mrknu o pár řádek výš, abych zjistila, jak tato zdánlivě nevinná černá tabule začíná: „Porn is desire…“ Aha! Do uší mi právě hraje Marta Kubišová, „Zlý dlouhý půst, mě spoutává…“ A to mě dostává... do... do jiné dimenze myšlení a tak si ani nevšimnu dvou slečen, které se hihňají nad mužským přirozením. Povzdechnu si a vidím, jak se k nim žene jakýsi mladík, snad aby jim vysvětlil „vo co go!“ I beru nohy na ramena a mizím z ateliéru. Cestou ke schodišti si všimnu nápisu „Home sweet home“, který se schovává pod cigaretovým dýmem, jež se vznáší nad hloučkem studentů.  Cosi mě přiměje, abych se mrkla na hodinky. Jelikož za pět minut zavírají, usoudím, že je opravdu čas jít domů.
 
Pozor: Tato výstava studentských prací potrvá jen do 26.6.2015!
Denně ji můžete navštívit od 10:00 do 18:00 a to na Náměstí Jana Palacha 80 na Praze 1.
 
Více informací: www.umprum.cz
Více foto naleznete na našem facebooku