Share |

Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Purple - Salvation

Konečky prstů svrbí touhou napsat něco šeredně sarkastickýho na adresu nedávnejch kobercovejch náletů na torza český kulturnosti v podobě obludnýho sebemrskačství jménem Mattoni Český slavík. Jenže to je uplný mrdání časem, kdekdo "fundovanej" ke kauze už leckde předčasně ejakuloval, a tak by to bylo nošení dříví do kůrovcem napadenýho lesa. Navíc je to celý takovej trapnej fialovej klus... eh, pardon, hnus, že otírat se o ten sliz zvedá kufr, i když ten je prázdnej jak po klystýru. Ze setrvačnosti. Rozuměj ze setrvávajícího stavu ponižování těch, kteří mají alespoň nějakej vkus a sarkastickýho škádlení hranice, kam až se dá klesnout, aniž by to vlastně ještě šlo, byť jen o milimetr hlouběji. Mediáně trapnější můžou bejt už snad jenom Babišovy nekonečný dobroty, nebo amatérský boxerský klání na pokračování mezi šampióny v ovarový váze Mazurkou a favorizovaným Šlichtářem. Ale co už, no...
 
 
Aspoň já pro vás mám dneska něco jako maják nihilismem načichlý naděje. Purple je tak hezkej název, jak jenom fialová může bejt. Teda v tomhle případě spíš začouzeně nachová. Poprvé jsme Purple objevili před pár měsíci v Buzzu, našem rádiovém pořadu. Tehdy byl tenhle mysteriózní producent ještě opředenej pavučinou tajemna, jak už to tak bejvá. A internetem kolovala čerstvá krev v podobě tracku The Club. Na první poslech nic extra extra. R&B ženskej vokál, kterýmu odpovídá o půlku zpomalenej mužskej, crunkový beaty a na witch house odkazující syntezátory. Jenže tu věc už po pár přehráních nevyženete z hlavy, uhnízdí se vám v těle jako zámotek, co žije svým cocoonovým předživotem, sotva znatelně pulzuje a je nejasně definovaným příslibem něčeho, co vám nedá spát. Ani v reálným čase, ani v budoucnu. Pro neúnavný hledače něčeho výjimečnýho v neutuchající tsunami nový hudby přesně ten čím dál tím vzácnější moment, kterej vytrhne z letargie nevzrušenýho přejíždění novejch desek, singlů a projektů. The Club byl bezesporu impulz k natěšenýmu čekání na Salvation. Jak příznačný – čekání na spásu. Sedm tracků, sedm znamení, sedm hříchů. Supreme. Funny Games. The Club. Nadpozemská Feel Alone. Až za krvavej horizont tíživá Destroy. Jako levoboček Zebra Katz znějící Look Innocent. Outroidní After Dark. Sedmička je dokonalost. Ještě než jsem si to někde přečetl, napadlo mě téměř bezezbytku to samý: Salvation je o něco divnější, ale zároveň i kreativně odvážnější než slavnější The Weeknd a nese v sobě neoddiskutovatelnej otisk fenomenálních witch housovejch králů Salem. Zároveň je v tom klaustrofobická paranoia některejch Trickyho desek, obzvlášť geniální Pre-Millennium Tension, jenom v trochu krotší a současnější podobě, což rozhodně vzhledem k letopočtu není na škodu. 
 
Purple je na scéně novej, ale příslušností k Shlohmově kolektivu Wedidit a hlavně tímhle ke genialitě sahajícím EP Salvation si razantně říká o zaslouženou pozornost a vy byste mu ji sakra měli věnovat. Ideální ekvivalent zvuku namrzlýho větru, co se žene přes zasněžený pláně, klouže po ledový krustě na povrchu a s úpěním se láme a deformuje skrz větrolamy podél pustejch, neprůjezdnejch horskejch cest.
-
Soundcloud Purple: soundcloud.com/purplepurplepurple
 


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.