Share |

Jaký byl druhý Henry Lee Fest?

Procházku kamsi do devadesátých, ne-li ještě trochu dávnějších let minulého století mohla připomínat návštěva Henry Lee Festu, který v sobotu v Brně v tovární hale, jež už dávno dosloužila svým původním účelům, uspořádala partička kolem kdysi slavného místního klubu Mersey. 
 
V těchto dobách má totiž své kořeny hudba, která na festivalu zněla. Hlavní hvězda večera, kapela Ministry of Wolves, moderním trendům rozhodně nepodléhá (až na nezbytný laptop multiinstrumentalisty Alexandra Hackeho dobře známého z Einstürzende Neubauten, kteří by se za pár týdnů měli opět připomenout pražskému publiku). Jejich vlčí příběhy z temných lesů tak podbarvovaly viola, citera a další nástroje roztodivných tvarů a zřejmě ještě roztodivnějších jmen. Publikum rozhodně oslovily, takže pár stovek lidí kapelu, jejíž druhou vůdčí osobností je Mick Harvey, bývalý spoluhráč Nicka Cavea z jeho berlínských dob, nechtělo pustit z pódia ještě dlouho po okamžiku plánovaného konce jejího setu. A to navzdory tomu, že právě Harveyho sólové vystoupení s akustickou kytarou koncertu Ministry of Wolves bezprostředně předcházelo. Poslední vystupující večera, pražští The Prostitutes, proto na scénu nastoupili až bezmála dvě hodiny po půlnoci na neděli.
 
Před Ministry of Wolves se na hlavní scéně vystřídali ještě Vladimír Mišík s Etc… a MCH Band. Pro Mišíka to přitom byl teprve druhý koncert po čtyřměsíční přestávce vynucené zdravotními problémy. Nejprve sice vypadal trošku nejistě, ale po půlhodině vystoupení, v němž střídal novější věci se stařičkými fláky jako Sladké je žít nebo Slunečný hrob, už spokojeně křičel na spoluhráče, s nimiž ho za pár dní čeká v pražské Akropoli koncert ke čtyřicetiletí existence kapely: „Je to dobrý!“. 
 
Po závěrečné Špejchar blues  převzal Mišíkovu letenskou štafetu jeho bezmála soused Mikoláš Chadima, který se svým bandem sáhl do šuplíku a představil skladby z  dvojalba „Es reut mich f…“ s německými texty Ivana Wernische. „Vzpomínáme na dobu, kdy jsme byli úspěšní,“ vysvětlil s posmutnělým úšklebkem Chadima, než začal hrát. Kapela kolem něj se sice již od té doby zcela obměnila, písničky však zůstaly stejně mrazivé a aktuální jako před více než čtvrtstoletím v době svého vzniku. Podle plánu pořadatelů měl festival zahajovat Velvet Underground Revival, nedorazil však kvůli blíže nespecifikovaným zdravotním potížím.
 
Nevlídné industriální prostory se stěnami posprejovanými lehce apokalyptickými motivy, z jejichž betonových podlah i zašlých omítek vítr, který se proháněl vytlučenými tabulkami zamřížovaných oken zarostlých kopřivami, dosud nevyvanul pach oleje a kovu strojů již dávno kamsi odstavených, byly pro zde servírovanou hudbu rozhodně lepšími kulisami, než bývají moderní zejména pražské bezmála aseptické hudební kluby a arény. Pod siluetami letících ptáků vystříhanými z papíru a zavěšenými spolu s dalšími již méně definovatelnými artefakty pod stropy prostoru s četnými vedlejšími sály a zákoutími s různým, občas i poněkud tajuplným programem, se pamětník s přimhouřenýma očima mohl cítit trochu jako kdysi pod bájným Stalinem (odmyslíme-li tedy ceny a balení nápojů zcela současných). Atmosféru zde dotvářela mourovatá kočka, která se po celý večer prodírala pod nohama návštěvníků a zřejmě si jen těžko dokázala srovnat v hlavě, odkud a proč jí do revíru zabloudila tak početná a hlučná škodná.
 
Henry Lee Fest navázal na obdobnou akci z loňského roku a pořadatelé se již v zákulisí nechali slyšet, že to ani letos nemělo být naposled. Městu Brnu rozhodně babí léto sluší a neškodilo by tedy, mít důvod rezervovat si v diáři místo na konci září pro „festiválek v černém“ pro roky příští již nastálo.

tucty dalších fotek zde


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.