view counter
Share |

Anatomie stylu, díl 16. - Dredaři a rastafariáni

Bob Marley

Jak se dreadlocky a jejich nositelé stali běžnou součástí světový popkultury…
KDY: druhá polovina 60. let až dodnes
KDE: Jamajka, Velká Británie
HLAVNÍ VIZUÁLNÍ ZNAKY: khaki outfity, dredy, tráva, doplňky v trikoloře etiopský vlajky 
HUDBA: reggae, dub 
TOP 5 PLAYLIST: Bob Marley – Easy Skanking, Peter Tosh – Legalize It, Jimmy Cliff – The Harder They Come, Gregory Isaacs – Night Nurse, Black Uhuru – Sponji Reggae
 
Ačkoli dreadlocky si z vlasů motali už ve starověkym Egyptě, celosvětově je zpopularizovalo hlavně rastafariánský hnutí usazený na Jamajce. Náboženský a radikální podtexty však dávno nemají tak přepjatý význam jako dřív a dredy jsou dnes nedílnou součástí světový popkultury.
Stejně jako každý plešatý běloch není skinheadem, ani každý černoch s dredy není rastafariánem. Dreadlocky dávno výhradně nenaznačují pozitivní vztah k houpavýmu reggae, slunný Jamajce a jointům velkým jako výfuk u hummeru. Pozoruhodnou subkulturu, která se do nich propletla a zamotala, určitě však stojí za to představit podrobněji…

Stačí se jednou projít po pražskym Václaváku a laskavý čtenář spatří aspoň tolik teenagerů s dredy na hlavě, kolik je tam stánků s opékanou klobásou. Dávno nejsou výhradní doménou černošských rastafariánů – hlavně díky ohromný oblibě hlavního šířitele rastafariánství ve světový populární kultuře Boba Marleyho dredy ochotně přejaly za své mladí zástupci snad všech barev pleti. 

Jsou tací, kteří poslouchají reggae a mají aspoň povrchní znalost o rastafariánství. Jiní svými vlasy šíří myšlenky o návratu k přírodě a názory proti vládnoucímu establishmentu. Pro většinu nositelů je to však pouze módní záležitost. 

Damian Marley vypěstoval pěkný kousky…
Dredy, smotaný chomáče vlasů připomínající „hady“, dávno nejsou tak radikální, jako kdysi bývaly. S trochou nadsázky lze říci, že hrdý dredaře nepotkáte jen na demonstraci před nejbližším McDonaldem, ale klidně i za kasou uvnitř (byť ta první možnost je asi pravděpodobnější).

Vlasy, respektive jejich úprava, odnepaměti vypovídají mnohé o jejich nositeli. Taky existuje úzký pojítko mezi účesem a náboženstvím. Například takový sikhy, ortodoxní židy či buddhistické mnichy lze podle vlasů (či jejich nedostatku) rozeznat na první pohled. 
Platí to taky pro rastafariánské hnutí, které se objevilo na karibské Jamajce ve třicátých letech. Tento náboženský směr kombinující židovství s křesťanstvím, ale i islámem inicioval jamajský černošský aktivista a propagátor přesídlení černochů zpátky na africký kontinent jménem Marcus Mosiah Garvey. 

Vizionář Garvey prorokoval příchod černého krále a podle mnohých na jeho slova došlo zkraje třicátých let. V Etiopii (tehdejší Habeši) byl korunován císař Haile Sellasie, pro rastafariány mesiáš a inkarnace Boha (neboli Jaha).
Císařovo předkorunovační jméno a titul rás Tafari Makonen rovněž inspiroval název celýho hnutí. Tisíce obyvatel chudinských čtvrtí v Kingstonu čekalo na den, kdy je mesiáš vysvobodí z prohnilého Babylonu a odpraví je do zaslíbený země, v rastafariánský terminologii označované jako Zion. Neboť v Babylonu, přeneseně světu bílých, černoši hrají podřadnou roli a podle ideálu (bílý) krásy působí jejich účesy neupraveně, ba nečistě. Tím spíš bylo na dredy pohlíženo nejen jako na symbol černošský krásy, ale především hrdosti a uvědomění. 

Silná komunita rastafariánů se utvořila koncem šedesátých let ve městě s velikou karibskou menšinou – v Londýně. Rastafariánský hnutí, do té doby omezené na jamajský sound systémy, náhle dostalo potřebný impuls…

Britský černošský mládí začalo z vlasů motat dredy ve velkym stylu, pamětníci dokonce vzpomínají, že bez dreadlocků by svýho času stěží získali přítelkyni. Stylotvorný Londýn dokonce zrodil svéráznej rasta styl, jehož základem bylo khaki oblečení (údajně na počest kubánských bojovníků v Angole během občanský války) a doplňky zasvěcené červeno-zlato-zelené kombinaci barev (trikolora etiopské vlajky). 

Jenže i tato móda měla své hranice, omezený právě obrysy multikulturní západní části Londýna. Nositel dredů to tehdy rozhodně neměl lehký. Dredaře ve školách šikanovali a z pracovního úřadu si často odnášeli jednu dobře míněnou radu: okamžitě se ostříhejte! 

S nárůstem popularity reggae a zvláště pak Boba Marleyho se však rastafariánské hnutí i se všemi svými estetickými projevy po celym světě dostávalo z ghett do hlavního proudu. 
Dredaři se začali dělit na ty „pravé“, kteří nadále v odéru marihuany vyznávali rastafariánskou víru, a na „kopíristy“, kteří účes nosili jen z módních důvodů. Kterých bylo více, je asi docela jasný…

V polovině sedmdesátých let vynalezl jistý kadeřník z Kensingtonu umělou napodobeninu dredů. Nic vzdálenějšího k prapůvodní myšlence dreadů být nemohlo.

 

V osmym desetiletí dreadlocky (upravený i pro přežití v korporátním světě) definitivně vstoupily do mainstreamu, hrany rasta stylu se v západním světě otupily. -
 
Naštěstí o desetiletí později se jej chopila nová generace travellerů, která barvu khaki a dready přijala jako součást svýho programu proti vládnoucímu establishmentu. A tak se stalo, že účes a oblékání rastafariánů, třebaže většinou na těle a na hlavách bílý studentský mládeže, zase jednou symbolizoval radikální politické názory a víru. (Rastafariánství to ale nebylo.) 

A dneska… Módní doplňky s etiopskou trikolorou se běžně prodávají v obchodních řetězcích, dredy patří u teenagerů k častý volbě účesu (za nemalej obnos je vytvoří ve specializovných kadeřnictvích) a smotaný prameny vlasy dávno nikoho nešokují. O jointu ani nemluvě…
http://www.stylesurfin.cz
Foto ze streamu Eddieho / monosnaps (Creative Commons)
 
 


jádu
view counter