Recenze: Švihadlo - Času je málo

 
Znáte to, venku začne přituhovat, od pusy se vám kouří, i když před ní zrovna nemáte žádné doutnající těleso, ráno vstáváte za tmy a marně přemýšlíte, kam že jste na jaře zahrabali rukavice a šálu. Zima se hlásí o slovo a jediným pozitivem je, že jeden den vám milosrdně přidají hodinu spánku navíc. Spousta z nás v těchto dnech přivítá krom ranních mrazíků i celodenní deprese. Zkrátka přesně ta konstelace, kdy byste nejvíc ocenili dovolenou. Se Švihadlem na ni můžete. Aspoň zprostředkovaně.
Ale popořadě – tohle září vydalo Švihadlo po šestileté odmlce další desku s názvem, co zavání trochu jako memento mori, Času je málo. Jak tedy zní návod na užívání dne v plášti reggae?
Švihadlo je už celkem dlouhou dobu stálicí nepříliš rozvětvené české reggae scény, na které zaujímá bez nadsázky celkem výsadní postavení. Poslední vydanou deskou se snaží dokázat, že reggae má ve své – lze-li to tak říct – klasické podobě pořád co nabídnout. A to je velká výzva obzvlášť teď, v době, kdy se (alespoň podle mého skromného dojmu) z reggae nadšenců stal druh bezmála endemický. Po poslechu alba musím říct, že se tohoto úkolu zhostili se ctí.
Reggae celkově je poměrně úzce vymezený žánr. Když se experimentuje moc, třeba přimícháváním elektroniky nebo dubových prvků, už to není tak úplně reggae. A když se někdo snaží o až příliš akademické pojetí, vzniká cosi jako „salónní reggae“, což je blud z podstaty. Švihadlu se podařilo vyhnout oběma extrémům a při tom ještě vytvořit v mezích žánru a našich českých luhů a hájů kvalitní desku. Zní moderněji, ale zůstávají věrní sami sobě. Vybrousili styl, ale neotupili se. Servírují reggae, co je sice plnotučné, ale nebude vás z něho bolet břicho. Nicméně i tak – nic pro dietáře.
Dobrá nálada a „chill-out“, co z alba čiší, vás prostě nakazí. Co na tom, že venkovní teploty už se střemhlav vrhají pod bod mrazu? Tady jste pod paprsky jamajského slunce – dokonce z české produkce! (Pokud je to pořád málo a zebou vás prsty, lze efekt podpořit jamajským rumem.) Hned první pecka Času je málo přichází s osvobozujícím poselstvím, že někdy je zkrátka potřeba všechny věci, co vás svazují, hodit za hlavu, aby z toho života člověk vůbec něco měl. Mohu-li mluvit sama za sebe, přináší to celkem úlevný pocit. Na „hitovku“ by mohla celkem úspěšně aspirovat hned další písnička s opravdu všeříkajícím názvem Pro zábavu. (V tomhle momentu jsem sama sebe nachytala, jak spolu se zpěvákem Petrem Šturmou krákorám refrén a sedíc na židli se kymácím do rytmu – „švihadlovský“ optimismus se tedy přenáší ještě snáz než kapénková infekce.) Hledali jste doposud životní filozofii, se kterou se ztotožnit? Tak prosím, Volný pád – kdo si chce užít, nesmí se bát. Velký potenciál má bezesporu i pecka Tak si sáhni. Mezi slabší momenty patří skladba History – zní, jako by se na albu ocitla omylem. Chápu záměr dát na desku i nějakou „vážnější“ věc, ale tohle zkrátka nepasuje, na to zní příliš plánovitě a výsledek má nepříjemně patetickou pachuť. Osobně bych se obešla i bez poslední písničky Láska se vznáší a její cukrovo-vatové naivity. Jediné, co by ji omilostňovalo, by byl fakt, že sám její autor byl při tvorbě obluzen něžným citem.
Celkový dojem? Čas od času je potřeba dát si nohy nahoru, ruce za hlavu a nebrat všechno tak moc vážně. A tohle vás naladí. Prosvětlí to ta rána, která už se v těchto dnech začínají nořit do tmy. Najděte si místo, kde se dobře kouří a poslouchejte. Svět je divnej a nebude to lepší. Času je málo…