Film Dej mi své jméno oslavuje něžnou lásku

Letos si svého úplně prvního Oscara – nejlepší adaptovaný scénář – odnesl devětaosmdesátiletý James Ivory za snímek Dej mi své jméno, který režíroval Luca Guadagnino. Ivory, který v devadesátých letech natočil Rodinné sídlo či Soumrak dne, přeformoval do podoby filmového scénáře novelu Call Me By Your Name amerického spisovatele egyptského původu Andrého Acimana.

Příběh 132 minut dlouhého audiovizuálního díla sází na jednoduchost – bez okázalých činů. Nacházíme se v osmdesátých letech minulého století na severu Itálie. Sedmnáctilý Elie je zde s rodinou na letní prázdniny v obrovské vile. Jeho otec, profesor, si pozval jako hosta nadějného amerického studenta Olivera, jenž mu pomáhá s tvorbou katalogu antického umění. A tak ladným tempem začíná romantické queer drama dvou mládenců plné rozporů, ale i neovladatelné přitažlivosti.

Film, stejně jako Lady Bird, jež byla rovněž nominována na Cenu Akademie, podává svědectví o problematice dospívání, kde nechybí hledání své vlastní identity. Ovšem zatímco Lady Bird se skrze svou hlavní protagonistku věnuje, z části komicky, ženským tématům a homosexualita jedné z postav hraje druhé housle. U Dej mi své jméno se tvůrci s vážnou tváří soustředí na muže a jejich vzájemné vášně. Ty ale nebojují za své právo k bytí, neútočí na předsudky a netouží po pochopení. Spíše oslavují velikost a nespoutanost lásky jako takové. Do příběhu si klidně můžeme dosadit vztah dvou žen, popřípadě muže a ženy – a hlavní myšlenka zůstane stále identická.

Dej mi své jméno nenásilně bojuje proti mainstreamovému stereotypu homosexuálů. Neexponuje mladíky jako vyděděnce, jenž by nějak strádali, nýbrž jako dvojici perspektivních a sečtělých hochů, kteří jsou ženami žádaní. Oba také během léta zažívají i heterosexuální chvilky.

Chemie mezi hlavními dvěma protagonisty je již od začátku jasná. Netahá diváka za nos, naopak ho spíše vybízí k netrpělivému vyčkávání, kdy už konečně zmizí to roztomilé otrkávání a nastane doopravdový zlom. Jako časovou výplň k tomu pak autoři nabízí prostředí prosluněné Itálie snímané 35mm kamerou, které se zhostil Sayombhu Mukdeeprom. A také famózní soundtrack, jemuž kraluje americký písničkář Sufjan Stevens. Ten dokázal v písních Mystery of Love a Visions of Gideon naprosto přesně vystihnout něžnou atmosféru celého filmu.

Je až překvapivé, na jak jednoduchém schématu partnerství se dá vystavět silný příběh, jenž není prvoplánový a může vynést Oscara. Nečekejte hlasité a uřvané italské macho-floutky, ale ani epickou lovestory z Tváře vody. Dej mi své jméno připomíná dnešnímu konzumnímu světu křehkost intimní lásky, která se nedá rozebrat od A do Z. Pouze procítit, tak jako báseň.