„Odvrátil jsem se od digitální fotografie, protože je jí strašně moc. Jsme zahlcení jakýmsi fotografickým smogem. Všude je plno mizerných digitálních fotek a my se na to musíme koukat. Než se prokoukáme k dobré fotce, musíme zhlédnout spoustu hnoje,“ vysvětluje svůj nekompromisní postoj fotograf Petr Sikora. Stejně se podle něj cítí spousta lidí, kteří došli ke klasické fotografii díky znavenosti celou digitální společností a klasická fotka je pro ně formou útěku. „S digitálním fotoaparátem fotíš čísla, v počítači měníš čísla a pak tiskneš čísla. Všude jen samá čísla,“ dodává s lehkým znechucením v hlase.
 
Skrz oči mluví duše
Petr Sikora patří k lidem, kteří fotí na film a skleněné desky s využitím historických fotografických technik. Teď zrovna připravuje ve svém ateliéru kolodiové desky. Jde o postup, při němž se jako světlocitlivá vrstva využívá střelná bavlna rozpuštěná v éteru, který je mimochodem cítit v celé místnosti. Petr komentuje svůj postup: „Fotí se na skleněnou desku, kterou polévám vrstvou kolodia. Musí se to dělat opatrně, člověk se u toho může snadno sjet éterem a pak zapomíná mluvit a dělá strašně velké pauzy mezi slovy. Pak se skleněná deska na čtyři minuty strčí do roztoku zcitlivovače. A následně se dvě minuty ve fotoaparátu exponuje.“ Fotograf se otáčí na modelku Kristýnu a přikazuje jí: „Ty se hlavně nesmíš dvě minuty vůbec pohnout, proto tam máš tu opěrku hlavy. Důležité je hlavně nehýbat očima, skrz oči mluví duše. Když pohneš pusou, není to tak tragické.“ Petr zjišťuje, že zapomněl ofukovací balonek, takže na fotce možná budou nějaká smítka prachu. Rukavice naštěstí má. Při dalším postupu se totiž používá dusičnan stříbrný, který způsobuje zčernání kůže, jehož se alespoň dva týdny nelze zbavit. „Jednou se mi to stalo, zrovna jsem promoval a musel jsem potřást děkanovi úplně hnědočernou rukou,“ směje se Petr.
 
Celý článek čtěte na webu Galerie NE.
Autor textu: Ondřej Tylčer
Připraveno ve spolupráci s projektem Galerie NE