view counter
Share |

Žižkovskej Johnny Depp

Fejeton Luciáše F. Svobody
Luciáš F. Svoboda
Luciáš F. Svoboda

 
Vůbec poprvé jsem se nalíčil celé čtyři roky před svým poprvé. V letních měsících jsem každoročně pobýval v Řecku. Olymp rok co rok hořel a já pod ním se stejnou pravidelností přikládal do ohně nihilistické svobody, se svou dětskou láskou, pozdější hrdinkou nejednoho okénka mého životního komiksu, s Adélií.
 
„Ich heisse Fatih Özgürlük und komme aus Deutschland, ich bin geil, du bist geil, jo a ty oči jsem si nalíčil, abych tě sbalil.“ Bylo mi šestnáct, maloval jsem se už necelé čtyři roky a podobnými, podrobně naučenými frázemi začínal můj každonoční invazivní výstup na vrchol egotripu. To vše a ještě více se odehrávalo na sexem zatuchlých plážích, kde jsme s Adélií vybírali vajgly z písku. Choval jsem se jako typická šestnáctka, jen jsem měl - na rozdíl od všech těch modelek - ocásek.
 
Za uchem jsem nosíval retko bez filtru a holky balil na své malé uši, velké rty a nagelované falešné číro. Holky jsem bavil. Můj život byl natolik pank, že jsem poslouchal metal a nebylo dne, kdyby se mě někdo neptal, proč se maluju. O panictví jsem přišel - jak jinak než namalovaný - v Řecku. Přesto jsem tu zemi jako každý Němec s tureckými kořeny nenáviděl.
 
Vůbec poprvé jsem se nalíčil ve dvanácti, po projekci zápasu Turecko - Řecko, kdy od Adélie vypůjčená tužka na oči stvrdila můj nehynoucí obdiv k tehdejšímu brankáři Fenerbaçe Istanbul a turecké fotbalové reprezentace, Rüstümu Reçberovi. I on se maloval, Turci ten večer přesto prohráli 0:3.
 
Zdánlivě nekonečné prázdniny skončily, když jsem se přestěhoval z Německa na Žižkov. Po letech mi Adélie řekla, že s těma namalovanýma očima vypadám jako panda s poruchou spánkové amplitudy a naráz jsme se na čas přestali kamarádit.
 
V předfacebookové době jsem se protloukal nočním Žižkovem a na líbku si přidával své první fans a haters. Fanynky i nefanynky dráždily mé oční linky. Rüstü mezitím přestoupil z Fenerbaçe do béčka Barcelony, a já chodíval dělat zmalovaného blbečka na áčko vršovické Bohemky. V Ďolíčku si mě jednou odchytili chuligáni Sparty. Děti Řeků mi dokázali, že život je k vzteku a já do dlaní chytal řeku krvavých slz. Holohlaví bezmozci si v mé bezmoci nenechali vysvětlit, že se nemaluji kvůli sexuální deviaci, ale z inspirace u tureckého brankáře. Byl jsem pro ně pohoršující modelka s ocáskem, navíc navlečená v klokaním dresu.
 
Při vidině dalšího rovnání nosu jsem na fotbal raději zanevřel a uplatnění nalezl u filmu. Každé ráno mi maskérky a maskéři tužkou na oči a řasenkou líčili nejen oči, ale i vousy, natupírovali knírek a občas mi na pokyn režiséra přepudrovali nos. Během dvouletého natáčení jsem samozřejmě odkoukal řadu maskérských triků a mé maskování mimo plátno tak bylo dokonalejší než kdy jindy.
 
Nedlouho po filmovém intermezzu jsem poznal svou femme fatale, Sentu. Tchýně mé budoucí bývalé však neměla pro bouřlivě se formující egomanickou personu příliš pochopení. Dráždilo ji, za koho se má její jediné dítě v budoucnu provdat. Vraždilo ji, že právě za zmalovaného kvazi-umělce, píšícího zvrácené básně o hlubokých hrdlech zpitých čtrnáctek, zvracejících si do svého pomočeného klína na záchodcích ve Vagónu. „Jé, ty jsi namalovanej víc než Senta!“ sdělila mi se strnulým, vrcholně znechuceným, pokřiveným úsměvem na tváři, při našem prvním a posledním podání si rukou. Že naše společná hvězda - mně a Sentě - nezáří, jsme zjistili k radosti mé potenciální učebnicové tchýně, už po dvou letech.
 
Podobně jako se Rüstü po nevydařeném angažmá v Katalánsku vrátil zpět k Bosporu - byť navlékl dres konkurenčního Beşiktaşe -, i já migroval fiaskem vypráskán domů, do Německa. Ze Žižkova jsem přes Düsseldorf a Hamburk na čas přesídlil do Berlína.
 
Berlín je pro malující se kluky ideální místo k žití. Nikomu z vás není k zblití, nikoho nepohoršujete. Aby bylo jasno, namalovaní kluci nechtějí, aby si je lidi fotili. Namalovaní kluci se opravdu nemalují, aby byli atraktivní atrakcí pro náhodné kolemjdoucí. Líčíme se pro dobrý pocit a vězte, že Berlín pocitům namalovaných kluků rozumí více než dobře. Rozhodně více než Praha.
 
Předchozímu líčení navzdory jsem během své berlínské squatterské kapitoly několikrát nalíčených očí plně využil. Zneužil. Staly se vstupenkou na jinak uzavřené parties. Předplatili mi pravidelné, bezplatné pudrování nosu. Oční linky u mužů jsou totiž i v Berlíně jakousi zárukou, že se s dotyčným nebudete po nocích nudit. Nicméně, nevšedních zážitků se i namalovaní kluci spíše dříve než později přejí a jediné, co si pak přejí, je návrat do šedivé reality.
 
Návrat do chladné náruče podvěží. Návrat na Žižkov.
 
Nejprve jsem tam více pil než psal, později se stav stabilizoval. Mezi mé nejoblíbenější činnosti patřila hypnóza spolujedoucích skrze oslepený odraz olepeného skla dveří v prvním ranním metru. Z velkých sluchátek na mých malých uší vyli na celý vagón Psí Vojáci a já se snažil ignorovat přísné pohledy igelitového lidu, jenž seděl připoután na svých předplacených sedadlech. A tak strašně jej iritovala má přítomnost! Byl jsem výbušninou a úsměv na mé tváři uměle prodlužoval čekání na okamžik, kdy se ozve rána. Byl jsem nevítaným zpestřením jejich šedivého rána. Zpětně nevím, co z třaskavé kombinace je pobuřovalo více. Odér ginu? Oční linky? Červený dámský kabát? Rudou rtěnkou namalované tři čáry na smějící se tváři? Bytost, kterou nelze zařadit do šedého šuplíku? Hipsterské brýle? Účes pěstující němectví? Psí Vojáci? Má svoboda? Luciáš F. Svoboda? Jsem pro ně Agátem Hanychem, další modelkou s ocáskem, anebo si mne cení za odvahu a jsem pro ně pověstným svatým obrázkem?
 
Živil jsem se jako hudební publicista, zlo pražského internetu a má alter-ega ve volném čase pořádala dekadentní večírky. Psal jsem básně. A psal je krásně. Občas jsem sice neměl ani na novou tužku na oči, rtěnku, tři rohlíky anebo oběd ve vietnamském bistru, ale nepřestával jsem se malovat a modlit k té raketě, po níž se plazí Černého černé děti, aby z kosmíru na zem snesla lepší zítřky.
 
Jejich příchod neuspíšil ani tak David Černý, jako spíše Johnny Depp. Pro černě podmalované kluky odvedl medvědí práci. Takovou jako v minulosti Depešáci. K obratu v myšlení pražské masy totiž výrazně přispěl masový úspěch céčkové série Piráti z Karibiku. Zmalovaný Džoník se stal sex-symbolem postmoderní generace. A mí Pražané pozvolna přehodnotili názor na malující se kluky. Mí Pražané mi pozvolna začali zobat z ruky.
 
Samozřejmě, k dokonalosti pravého piráta mi chybí jeho propadlé tváře a devítimístné honoráře. Ale záře, kterou ta figurka z Karibiku zažehla, výrazně napomohla tomu, že jsem se směl stát lokální celebritou, že jsem se směl smát a být tím jediným opravdovým rock´n´rollou, žižkovským Johnny Deppem. Bylo mi čerstvých třiadvacet a v Praze už se ze mě konečně nechtělo každému zvracet.
 
Metropole se naučila nebát se nebát. Nebát se odlišit. Potupné otázky typu „Proč si maluješ oči?“ a„Proč nosíš červený dámský kabát?“ postupně nahradily dotazy směřující k tomu, kde se dá sehnat tak černý odstín černé tužky, a kde se může zakoupit ten dámský kabát pro muže? Nenávistnou frázi, že vypadám jako homosexuál mi už nikdo do podmalovaných očí nepoví, vystřídaly ji lichotky, že prý jsem podobný Johnny Deppovi.
 
Žel ani namalovaní kluci nemůžou mít úplně všechno. A tak přestože jsem aktuálně pro mnohé übercool celebrita, která jako alter-ego Lukáše Bendy předběhla veškeré trendy, stejně mě mrzí, se špetkou sentimentu, že jsem nikdy neviděl Rüstüho chytat naživo, o panictví nepřišel s Adélií a za ženu si nevzal Sentu.


jádu
view counter