Veronika Drahotová představí v Prinz Prager Gallery Sugar Choice

Sugar choice – Volba nikdy nemůže být sladká. Třpytí se jako cukr, ale je to bič. S každým rozhodnutím o něco přicházíme… Nakonec je tu vždy možnost, že jsme tvůrci vlastního života a budeme ho považovat za šťastný.

Obecný pojem volby je natolik abstraktním, že je neuchopitelný. Volíme vždy konkrétně, ocitáme se na rozcestí.

Sugar choice: Kdy je volba sladká? Je to, jako by vás přivedli do hračkářství a řekli vám, vyber si, co chceš… Ale odkud se bere ono chtění? U dětí je možné pozorovat podmíněnost jejich volby v návaznosti na přejímané vzory. Jsou na tom dospělí lépe? A pak, všechny naše volby se zapisují do života, dávají podobu jeho bytí. Nejsme jen tím, čím jsme, ale jsme také možnostmi, které se před námi otevírají. Vržení do světa, volíme cestu. Míjíme spoustu odboček do míst, v nichž se mohl odehrávat náš život. Tato místa, tyto možnosti našeho bytí, necháváme navždy za sebou. Bytí je časové a konečné. Volba je neodvolatelná. Podle Hiedeggera je autentická, odpovídá-li volání k tomu být sám sebou a neautentická, je-li závislá na mínění druhých a diktátu okolí.

Volba je ovšem též vystavena požadavku morálky. Kategorický imperativ velí jednat tak, aby se naše jednání mohlo stát obecným zákonem. Prostor pro volbu se otevírá mezi jevy a věcmi o sobě. Kdybychom znali věci o sobě a nežili jen v jejich jevení, pak by nebyla možnost volit. Vždy bychom věděli, která z alternativ je ta nejvhodnější, pohybovali bychom se jako „loutky na divadle“.

Ale co když je to jinak. Myslíme si, že volíme, avšak pouze strojově procesujeme neosobní struktury. Volby jsou často vynucené okolnostmi. Jednání aktéra je determinované, subjekt je sumou všech neuvědomovaných příčin. Co když není žádné karteziánské ego cogito, žádný liberální subjekt, jen zaměnitelný činitel? Pak by nebylo volby, vše by bylo dáno pozicí ve společenských vztazích, místem narození, jazykem, prostředím. Mnohé nasvědčuje tomu, že naše myšlení slepě a nevědomě následuje diskursivní pravidla, podobně jako se naše výpovědi řídí neosobní gramatikou. Jiní jsou přesvědčení, že žijeme epidemiemi memů.

Možná nás na jiné rovině řídí biologické instinkty a libida. Freud trefně prohlásil, že nejsme pány ve svém domě. Často volíme pod vlivem nevědomí. Sváří se v nás id, ego a superego. Klademe si otázky, zda by volbu schválil náš otec, zda odmítnutím slasti nepřicházíme o důležitou zkušenost, zda rozhodování ve prospěch našeho ega nás neučiní izolovaným jedincem bez přátel. Vytěsňujeme, sublimujeme, zhušťujeme a nejsme si toho vědomi. Nevědomí je černou skříňkou (black box). Neznáme konečné důvody své volby. Volíme často afektově, líbí – nelíbí, ale naše volby se zdají být intencionální, záměrné, selektivní a racionální. Častěji se ovšem necháváme unášet fantazmaty – napolo vědomími představami, které jsme si nevědomě osvojili.

Existuje vůbec subjekt, a pokud ano, tak čím je? Na jedné straně stojí liberální představa svobodného subjektu, který pragmaticky sleduje své cíle a svobodně volí, a na straně druhé je subjekt determinovaný, určený vnějškem: „Lidé nemyslí mýty, to mýty myslí v lidech“ (Lévi-Strauss)…
„To že si něco myslíme, ještě neznamená, že je to náš názor“ (Ouředník).

Jak to tedy je? Co znamená volit? Kdy volíme? Je volba v poslední instanci jen iluzí volby? Volba je nezbytná a musí být provedena v naléhavosti situace. Volens nolens! Vyhýbání se volbě či výběru je sebezničující. Slavný Burianův osel si nemohl vybrat, ze které kupky sena má jíst dříve, až nakonec pošel hlady. Je volba skutečně volbou nebo jen falešným zdáním volby? Nerozhodujeme jen v nicotnostech, zatímco podstatné koordináty života jsou nám navždy určeny. Je svoboda iluze? I kdyby, stejně ji potřebujeme.
Abstraktní pojem volby lze v jazyce přiblížit jen dalšími abstraktními pojmy. Abstraktní malba do jisté míry koresponduje s pojmovou abstrakcí. Není nahodilá. Abstrahuje známé formy, vyvazuje je z žitého světa směrem k vlastní rovině výrazu, jenž z něho přebírá expresivní náboj. Pojmy se mnění v symboly a ty pak přecházejí do subtilnějších rovin vnímání. Předmětnost se odmlčuje. Velká plátna nás vtahují do svého prostoru.

U diptychu a triptychu přilehlé strany jednotlivých obrazů do sebe kaleidoskopicky zapadají a vytvářejí nový celek obrazu, který se jeví být zvláštní asymetrickou symetrií: Quadro-quasi-symetrie. Variabilní malba může být libo-volně nastavovaná a vznikají tak rozdílná prostředí. Plán konzistence svědčí o promyšlené práci s abstraktním strojem malby. „Unknown adventures in unknown space“ – rozvíjí se zde efekt multiformy. Vstupujeme do prostoru obrazu, avšak nikoli do jeho iluzivní hloubky, ale prostoru před obrazem, kde se ve vzduchu zračí barvy.

Důležitý jev pro porozumění tomuto typu obrazů a artefaktů je lom světla. Paprsek světla na krystalu štěpí svou nerozlišenou směs na jednotlivé barevné části spektra. Duha je přízrak (spectre) světla. Spektrum přebíjí barevnost jakéhokoli povrchu, na nějž dopadá a promítá na něj svou barevnou škálu. Barvy duhy nejsou obrazem od předmětu, ale zhmotňují se ve vzduchu. Stejně tak barva nespočívá na ploše obrazu, ale v odrazu světla od povrchu; chvěje se ve vzduchu před ním, v jeho auře. Kladení barev a ploch je práce s koncovým médiem světla. Užitý materiál flitrů obrazům dává třpytivé odlesky. V jejich důsledku se pohled přesouvá mírně zpět od plochy obrazu. Po té co si oko přivykne jasu, se mu otevře geometricko-abstraktní pole. Záhy se diváka zmocňuje nerozhodnutelnost plochy a hloubky. Bezděčně se ocitá před problémem vizuální volby. Kompozice je provokací na rovině prostorového vnímání. Abstraktní stroj produkuje vlastní barevnou mytologii, v níž se odehrává boj lidského a geometrického.

Lom světla je i lomem světa. Zdánlivě neviditelná obecná skutečnost je lomena krystalem malby, který rozptýlí celek života na jednotlivé složky. Tak jako se světlo lomí na krystalu, tak se svět jako smíšená neviditelná substance lomí na své jednotlivé odstíny, tak také svět odkazuje ke jednotlivým částem spektra, k vlastním přízrakům. Dění nespočívá v předmětech, ale zhmotňuje se ve vzduchu nad nimi. Abstraktní obraz tak paradoxně konkretizuje tuto intuici, přibližuje nám neredukovatelný status subjektu a problém pramene každé volby, jež je možno přiblížit znovu jen abstraktní intuicí.
Volba je nutnost.
Volba je prokletí.
Volba je svoboda.
Text: Michal Tošner

SUGAR CHOICE
Veronika Drahotová
20. 9. - 3. 11.
Prinz Prager Gallery
www.prinzprager.com