Vary 2011: Na haluškách s Malkovichem

Karlovy Vary to mají za sebou. Devět dní filmového běsu končí, město se pomalu vrací do lázeňské ospalosti a z české většiny se na rok zase stane menšina.

Na místo vyrazil i „protišední tým“ ve složení autor-redaktor a doprovod blonďatá fotografka. Příjezd ve čtvrtek v 18:00 do stanového městečka na poslední dny festu.

Na stanovém městečku se nic nemění. Je to městečko ve městě, hermetický ovál, kde se zaboha nemůžete vyspat; je to společenský konglomerát, který jinde nepotkáte a ani potkat nechcete. Jen ve Varech. Jen jednou za rok.
Vedle nás kempují dva brněnští homosexuálové, co tráví dopoledne opalováním se ve slipech, o stan dál chodí v tangách prostoduché bravo girlz a po oválu jezdí na kole dredař s tričkem Ukaž občanku, sračko! Hospoda jede nonstop, takže je radost posnídat vajíčka, párek a točenou desítku. Svět se po pár pivech zdá hnedka veselejší.

„Už toho sice mám plný zuby, ale ty lidi mi budou chybět,“ řekne zachovalá servírka cikánskému kuchaři, co kouří na baru a připravuje se na polední šichtu. A o tom to je. Tím žijí celé Vary. Festivalem. Lidmi. Devět dní. Jednou za rok.
Na promenádách je veselo. Před hotelem Thermal se fotí staré tetky, v rukách igelitky Lidl. Fotíme se i my, v rukách pivo. Fotí se i John Turturro, Judi Dench, John Malkovich a další festivalové hvězdy. Červený koberec je pro všechny. Je to oblíbená „festivalová kurva“ a je radost se s ní rok co rok potkávat.

A všude je hrozně moc jídla. Halušky. Stejky. Čínské nudle. Špízy. Hermelín. Utopenec. Atakdále. Ceny maximálně lidové, pivo maximálně hnusné, ale do Varů se jezdí hlavně na filmy.

Za necelé tři dny jsme jich stihli pět.

Asi tím „nejrozporuplnějším“ byl Notre jour viendra (Náš den přijde). Filmový debut Romaina Gavrase, slavného tvůrce hudebník klipů (Justice, M.I.A.), v hlavní roli s Vincentem Casselem byl až překvapivě nudný. Gavras si napsal i scénář a film se nejvíc blíží k drsnému „zrzavému apartheidu“, se kterým režisér pracoval už v klipu Born Free. Gavras je nejsilnější v „pudových“ scénách, kde si např. Cassel holí žiletkou hlavu a k tomu hraje futuristické electro. Jako celek se mu film neuvěřitelně rozpadá pod rukama, chvilku funguje jako komedie, pak drama, tragédie, akční film, ale dohromady není nic. Postavy nemají absolutně žádnou motivaci, tedy kromě toho, že jsou zrzaté a chtějí se dostat do země zrzkům zaslíbené – Irska.

46. ročník Karlovarského filmového festivalu naplnil i podle čísel očekávání organizátorů; na první pohled všechno fungovalo, jak mělo, o bary se opíraly nafintěné zlatokopky stejně jako hipísačky s batikovanými tílky, ve stanech chrněla snad půlka republiky (soudě podle SPZ). A pořád platí, že není nadto si dát brčko u řeky a jít se dívat na půlnoční sekci věnovanou Večerníčku…

Přehled vítězů najdete ZDE.