Share |

Tornádo Lů čte mexický pornokomiks a Hispánci řvou smíchy

Neuvěřitelný koncert šansoniérky Marianne Dissard v Potrvá
foto Silvie Holovská

Tahle žena vám možná trochu pocuchá hodnotový žebříček. Arizonská pěnice v dýmem houstnoucím báru v podání Květy Fialové je ve srovnání se šansoniérkou Marianne Dissard pouze frigidním kusem chladného ledu. Zpráva z nejlepšího koncertu mého života.  

Od teenagerovského věku kvete tato francouzská růže na arizonské poušti. Konkrétně ve městě Tucson, kterému zcela propadla. Šestým dnem je se svým multi-kulti-instrumentálním bandem (basa, kytary, bicí, housle) na šňůře po Evropě. V neděli večer naprosto odbourala obecenstvo divadelní kavárny Potrvá. 

ORLOJ NENÍ PENIS.

„Ten chlap si prostě pletl slovo „cock“ s „clock“, rozehříval diváky ještě před nástupem Marianne kytarista a zpěvák Brian Lopez. Mistra Hanuše by asi nepotěšilo, že si pan průvodce po trasách pražských duchů plete ciferník z penisem, Briana a jeho přátele to ale tak rozesmálo, že byli z prohlídky vypuzeni. Lopez a jeho kolega Gabriel Sullivan ale nebavili  diváky jen košilatými fórky, ale hlavně skvělou muzikou. K poslechu zde.

Po příjemné půlhodince vstoupila na stage Marianne, otevřela flakónek s francouzským šarmem  a začala s nevinnými přihlížejícími provádět věci, při kterých se zdrženlivější lidé červenají. Umění Arizonské pěnice tady.

Žádají vás po koncertě fanoušci o ruku?

To doufám, to je vlastně můj hlavní cíl. Chci být požádána o ruku v šedesáti jazycích během jediného měsíce. V Češtině mě zatím nikdo lásku neprojevil, ale noc ještě neskončila.

KÉRKA JAKO MILNÍK LÁSKY

Copak to máte za tetování na zápěstí?

(Ukazuje mi levé zápěstí, kde je jednoduchá kresba jakési holubic.) Byla jsem velice zamilovaná do jednoho muže, který měl na stejném místě to samé tetování a v té době jsem napsala své první album L´Enterdeux. Později jsem si uvědomila, že jsem si ho nechala udělat velmi krátce poté, co jsem začala zpívat. Takže to není ani tolik o lásce, jako tom, co jsem se díky ní naučila. Nebyl to zrovna šťastný příběh.

A co ta druhá kérka na pravé ruce, co znamená srdíčko s malou hvězdičkou?

To srdce je moje druhé album  L´Bandon. To je také o lásce, která skončí. Takže já se tetuji, když je po lásce, ne v jejím rozpuku, protože pak to musíte stejně nechat vygumovat. Srdce s nápisem Amor, bylo logo mého exmanžela. Takže jsem vynechala jeho jména a zbylo jen prázdné srdce s hvězdou.

Vaše píseň Écrivain public  je o rozpadu vztahu. Na pódiu jste řekla, že po jejím poslechu se sezdaní rozvedou a svobodní nikdy nevstoupí do manželství…

Když jsem přemýšlela, jaké to vlastně je být vdaná, vzpomněla jsem si na Napoleona, když ho Angličané věznili na svaté Heleně. Být na ostrově není sice tak hrozné, máte prostor, oceán, ale pořád jste ve vězení.

KRÁSA NAKRESLNÉHO SEXU

O čem vlastně jsou vaše texty. Dočetl jsem se, že v jednom z vašich šansonů se mísí romantika s politikou a mexickým porno-komiksem. Co z toho je pravda?

Nechci si nic romantizovat, ani lidi, ani žádnou zemi. Tuscon je velice blízko Mexika. Mohla jsem napsat o hranicích, o střílení, drogách,  válce a smrti. Chtěla jsem ale spíš zachytit život obyčejných lidí a když jsem nad tím přemýšlela, prostě mě napadl mexický porno-komiks. Z Mexika to reprezentuje něco neobyčejného, krásného a zároveň zábavného. Oslavuje to něco jiného než drogovou válku, kterou máme v Tusconu z první ruky.

Do Tucsonu v Arizoně jste přijela v roce 94, co vás přimělo zůstat?

Baví mě, jak jsou Američané schopni čelit výzvám. Vždycky najdou východisko, v Americe není nic problém, existují jen řešení. Lidé jsou velice činorodí a rádi věci dotáhnou do konce. Ve Francii máme takový vtip. První věc kterou vám Francouz řekne, když se chcete do něčeho pustit je: „To je nemožné!“ Je to tradicí a tím jak je postavená naše společnost. Já ale chci dělat spoustu různých věcí. V šestatřicet se třeba můžete v Americe rozhodnout stát se zpěvačkou, řeknete si: „Ok, dokážu to, proč by ne?!?“

Původně jste chtěla točit filmy, pak jste se dala na zpěv, ale s remakem Warholova filmu Lonesome Cowboys z minulého roku se zase k točení vracíte. Snímek je o příběhu Romea a Julie, znásilnění a krutosti. Proč vás přitahuje takové téma?

Když jsem natáčela L´Bandon, měl u nás Andy Warhol retrospektivní výstavu. Dozvěděla jsem se, že tenhle film natočil právě v Tusconu v roce 1968. Když jsem snímek viděla poprvé, uvědomila jsem si, že má mnoho společného s tématy na mé desce. Vztahy, Tuscon, divoký západ, kovboje a násilí.

INSTATNÍ WARHOL

Vy ten film nejen režírujete, ale také v něm hrajete. Obojí se vám povedlo během pouhých dvaceti čtyř hodin, jak jste to dokázala?

Natočit znovu Warholův film je nemožné, ale může se vám podařit udělat něco, co mu podobá. Je to spíš konceptuální kus umění. Nechtěl jsem točit smyšlený film a lpět na každém detailu. Ne, řekla jsem si, že máme 24 hodin a musíme ze sebe vydat všechno. Měla jsem pětatřicetičlenný štáb, často to byli mí přátelé. Bylo to rozhodně vyčerpávající.

Vaše měsíční turné po Evropě jste začali ve Francii, které země už jste stihli objet?

Už jsme hráli v Lucembursku, Německu, Rakousku, Švýcarsko a teď jsme tady. Tohle je šestý den.

Myslíte že zvládnete být měsíc v kuse v takovém zápřahu?

Už jsme to jednou udělali, tehdy jsem také natočili album za jediný den, další desku budeme tentokrát nahrávat v Berlíně.

Co chcete aby si lidé odnášeli z vašich koncertů, vaše performance je neuvěřitelně intenzivní…

Vždycky se snažím najít něco překvapivého, děsivého, jiného. Je to neustálé hledání. Když jde koncert tak, jak jsme si ho naplánovali, zuřím. Snažím se pak najít moment, který mě vrátí zpátky na zem. Pak si říkám: „Tohle je ono, to je ten okamžik, na ničem jiném nezáleží!“ Musím najít něco nového a cítit, že jsem naživu.

 video z koncertu zde

 

 

 

 

  


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.