Tomáš Valek: "Dobrá úroda je lepší než orgasmus."

Vlastnil prosperující firmu. Po celých Čechách patnáct let realizoval zahrady, jeho zaměstnanci pokládali polské trávníky, sázeli holandské túje a naváželi rumunskou rašelinu do nepřirozených vřesovišť a ve finále celou zahradu prošpikovali plastovými rourami závlahového systému bůhví odkud. Chci zahradu, jako má soused, říkali jeho zákazníci. Tomáš Valek chtěl dělat zahrady, které mají smysl. Okrasným zahradám řekl ne. A vznikly „Zahrady s chutí“.
 
„Dlouho jsem přemýšlel, jak mohu přispět k uzdravení téhle nemocné společnosti, a po mnoha výkřicích a revolučních snahách – od zničení nového světového řádu, odhalení útoku na WTC, bojkotu supermarketů nebo neplacení daní – jsem se postupně dostával k věcem a otázkám, které jsou bezprostředně v mém okolí a které mohu skutečně ovlivnit a ne jenom vykřikovat do dálek,“ popisuje Tomáš na svých webových stránkách.  

Jednoho dne, nebo jich možná bylo víc, si uvědomil, že řešení má ve svých rukou. Je zahradník. Planetu tedy zachrání tím, co umí nejlíp. Sázením rostlin, které mají smysl. Které se dají jíst nebo nesou plody.

Klíčové bylo setkání s konceptem permakulturních zahrad, tj. soběstačných, půdu nevyčerpávajících a člověka plně zásobujících pozemků, díky nimž by závislost na kupovaných potravinách výrazně klesla. „Permakultura je ještě ortodoxnější než moje „Zahrady s chutí“. Zjistil jsem, že existuje a funguje něco ještě radikálnějšího, než na co bych si kdy troufl pomyslet, a udělal jsem kompromis. Mezi mými zákazníky zůstali i majitelé okrasných zahrad a já jim ty zahrady dělám z jedlých rostlin. Snažím se o přechod mezi klasickou okrasnou a permakulturní zahradou.“ 

Túje versus mrkev
Ale co je vlastně na okrasné zahradě špatného? Proč je třeba říci jí NE? „Chápu to jako otázku zodpovědnosti k půdě. Vadí mi na tom ten obrovský byznys, sekané trávníky, stříbrné smrky, túje. Většina je odněkud dovezená a navíc je to diktovaný styl, který se kopíruje sám od sebe. Vznikají tak unifikované zahrady, a dokonce mám pocit, že v devadesátých letech, kdy se hromadně likvidovaly ovocné sady a zeleninové zahrady, tak v tom byl vyšší záměr. Někdo prostě nechtěl, aby se tu jedlé věci pěstovaly. Tady se v té době razily myšlenky, jak je to zbytečné a zastaralé a nepěkné a kdo by se v tom hrabal, když si to můžu levně koupit. Lidé se toho chytili a potom to sami šířili. Spousta těch věcí se taky pěstuje v půdách, které tu nejsou přirozené, takže se musí dovážet. Třeba rašelina, ve které rostou rododendrony a spousta dalších, se vysloveně drancuje v chráněných krajinných oblastech v Rumunsku nebo v Pobaltí a dováží se jí sem tisíce tun. Do Evropy putují kamiony plné rašeliny a tam, odkud pochází, mizí nenávratně celé biotopy. Navíc zahrady jsou samozřejmě náročné na spotřebu vody. V Americe se jí na kropení trávníků spotřebuje skoro 60 procent. Myslím si, že když už tu vodu spotřebujeme, vyplýtváme, mělo by to vracet nějaký užitek a ne jen něco, po čem šlapeš.“

Pomoc! Roste mi tu pampeliška!

Léta bavil Tomáš své přátele historkami o tom, jak mu volají hysteričtí majitelé zahrad, že jim uprostřed pažitu vyrostla pampeliška. „To je běžný jev. Existuje směrnice Evropské unie, kolik pampelišek může v trávníku být, takže zahradník riskuje pokutu, protože jeho pampelišky by mohly zaplevelit sousední zahrady. To je realita. Dokonce se vyrábějí selektivní herbicidy, které jsou tak chytré, že trávník nechají na pokoji a zabíjejí jenom pampelišky a sedmikrásky. Přímo jsou na té lahvičce nakreslené, škrtnutá sedmikráska a pampeliška.“

Ze začátku vyrážel a drzé květinky nemilosrdně hubil. Když si definitivně uvědomil absurditu celé situace, naučil se univerzální odpověď, kterou nepřátelům pampelišek odříkával: „Podívejte se, já vám něco poradím. Klekněte si k té pampelišce, opatrně, ale opravdu opatrně ji vydloubněte a i s kořenem ji přeneste k vodovodu, omyjte ji a snězte, je totiž velice zdravá!“

Pokud by ho dnes někdo požádal o okrasnou zahradu, byl by mnohem stručnější. Řekl by, a říká: Ne. Místo toho jezdí po Čechách a na farmářských trzích nabízí jedlé rostliny všeho druhu. Tajemné sibiřské lupení podporující mozkovou i sexuální činnost, marockou mátu, psidium, granátová jablka, maliny a ostružiny, citroník a desítky dalších plodin, které si našinec může pěstovat na zahradě nebo doma za oknem.  „Mým cílem je, aby co nejvíc lidí mělo na zahradách co nejvíc jedlých rostlin. Mám pocit, že tím pomůžu měnit vztah lidí ke svému okolí, k životu. Jíš to, co si vypěstuješ, začínáš být za to místo, kde tvoje zahrada je, zodpovědný, máš o něj zájem. Začneš na zahrádce a změníš svět.“

A pokud by měl k něčemu přirovnat radost z bohaté úrody?

„Jednoznačně k orgasmu!“

Plodná odpověď.

Autor: Jan Hanzlík
Publikováno ve spolupráci s Galerií NE, www.galerie-ne.cz