Share |

Taxíkem za stovku z Prahy do Teheránu!

Recenze: Taxi Teherán
Taxi Teherán

Za stokorunovou bankovku si můžete obstarat krabičku cigaret, anebo dvě dobrá piva, anebo čtyři europiva, anebo panák dobrého ginu, anebo láhev špatného ginu. No anebo lístek do taxíku, který vás odveze z Prahy do Teheránu a ještě vás po íránské metropoli povozí sem a tam a tam a sem.

DŽAFAROVA SLUNÍČKÁŘSKÁ AURA

„V době, kdy se točí filmy za miliony milionů dolarů, já natáčím filmy o malé holčičce, co si chce koupit něco malého k snědku, maličkou rybičku za méně než dolar,“ prohlásil íránský režisér Džafar Panáhí, když zkraje milénia navštívil Česko. Roku 2001 jej jako svého čestného hosta pozval Mezinárodní filmový festival do Karlových Varů. Již tehdy měl kolem sebe sympatický, humanistický, neoralistický filmový tvůrce až sluníčkářskou auru. Ta se naplno rozzářila v průběhu poslední dekády.

„Nečekejte v mých filmech zlo, každý člověk je v jádru dobrým člověkem,“ seznamoval tehdy publikum se svou mantrou. K tomuto citátu o mnoho let později, po několika politických procesech, vedených proti své osobě, poznamenal: „Ne, nezklamal jsem se lidským druhem, lidský život je příliš krátký a krásný na zklamání. Pořád si myslím, že zlo neexistuje, jen se občas maskuje za dobro.“

Ve svých filmech se Džafar zabývá sociálně-politickými tématy a jako íránský patriot, věrně a důvěrně popisuje složitou soudobou atmosféru života v Persii. Ohniskem jeho tvorby bývají melodramata, jež běžně zažívají bežní lidé, štvaní proti sobě navzájem, případně proti sobě samým, tamním režimem.

LEGÁLNÍ ILEGALITA

‚Bílý balónek‘ popisuje vnímání novoročních oslav a vůbec davové psychózy dětskýma očima. O postavení ženy v islámské kultuře vypráví ‚Kruh‘, jenž otevírá i otázku zapovězeného tématu potratů. Zaslepenost a demagogii dogmatického muslimského režimu, zároveň však i pokrytectví kapitalismu demonstruje Džafar ve snímku ‚Ofsajd‘. Hlavními hrdinkami tohoto díla jsou dívky, které zatoužily podpořit svou vlast návštěvou fotbalového utkání přímo na stadionu. V Íránu mají ovšem ženy přísný zákaz účastnit se, byť jako fanynky, kolektivních sportů. A tak na místo mistrovského kvalifikačního zápasu Írán -  Bahrajn, který se uskutečnil pod patronátem mezinárodní fotbalové federace FIFA, ocitly se dívky uvězněné, zbičované a do budoucna sledované a pronásledované tamními pohlaváři.

V roce 2010 byl perzekuován i sám Džafar, který se po celý život pohybuje po tenké, takřka neviditelné linii, dělící legalitu od ilegality. Jeho připravovaný film byl tajnými státními složkami shledán protirežimním, neb údajně poukazoval na manipulaci s hlasy při znovuzvolení prezidenta Ahmadinežáda. Ačkoliv Džafar vinu popíral a důkazy průkazně hovořily v jeho prospěch, ve vykonstruovaném procesu byl potrestán pětiletým domácím vězením.

VĚZNĚM VE VLASTNÍM DOMĚ

Za jeho propuštění se celosvětově držely hladovky a vzedmula se vůbec nevídaná vlna solidarity. Protestní nóty a výrazy podpory se šířily celým světem, napříč uměleckou, kulturní i politickou elitou. Oficiální dopisy íránskému estabilishmentu signovali mimo jiné tehdejší francouzský ministr kultury Fréderic Mitterand, německý ministr zahraničí Guido Westerwelle, zpěvák Serj Tankian ze SOAD, dále Sean Penn, Roberto De Niro, Jim Jarmusch, Steven Spielberg, Michael Moore, Robert Redford, Martin Scorses či Oliver Stone.

V roce uvěznění byl Džafar vybrán do hlavní jury na filmovém festivalu v Cannes, protože se však nemohl vzdálit mimo svůj dům, zůstalo jeho místo porotce symbolicky prázdné. O rok později se dílo z jeho dílny přece jen v Cannes promítalo, ba dokonce jako úvodní film. Na mobil natočil ve svém domě snímek ‚This Is Not A Film‘, který z vlasti do Francie propašovala jeho dcera zapečený v dortu, na USB externí paměti.

Prestižní Time Magazine jej koncem roku 2011 v jednom z článků pasoval na pomyslný piedestal mezi současnými věznenými autory. O dva roky později byl zveřejněn jiný film, který Džafar opět natočil ve svém domě. Tentokráte se jednalo o DIY lo-fi tísnivou výpověď ‚Zatažený závěs‘, popisující život muže, jenž tajně chová psa. V Íránu je totiž chov psů zakázán. Tento film obdržel na Berlinale cenu za nejlepší scénář. Celé Berlinale Džafar Panáhí ovládl až vloni, to když zvítězil v hlavní kategorii filmem ‚Taxi Teherán‘, který právě přichází do tuzemských kin.

TAXÍKEM ZA STOVKU Z PRAHY DO TEHERÁNU

Umíte si představit lépe investovanou stokorunu než tu, kterou vložíte do dlaní Džafarovi? Půldruhou hodinu vás bude jako taxikář vozit po Teheránu. Bude vás mrazit. Bude vás hřát. Bude si s vámi hrát. Na jeden den se stal nejznámější a nejvýznamnější íránský režisér taxikářem. Na palubní desku připevnil kamery. A rozehrál atraktivní interaktivní hru. Nejsilnějším a dost možná nejšílenějším okamžikem je katarze, jež se dostaví na konci celého představení. V Íránu jsou zakázány závěrečné titulky, pokud nejsou schváleny režimem jmenovanou komisí. A tak vše končí tichem. Tmou. A nehybnými siluetami spolunávštěvnic a spolunávštěvníků v kinosálech. V ten mžik okamžiku, při pražské noci, vám dojde, jak moc je nám denní realita Teheránu vzdálená - i jak moc je nám blízká.


jádu
view counter