Share |

Švéd v žigulíku: co se stane, když ruskou chloubu převezme západní manažer

ŠVÉD V ŽIGULÍKU
Kdysi největší a nejlepší automobilka v bývalém Sovětském svazu, dnes finanční katastrofa. Ostřílený švédský manažer, který má znovu přinést zlaté časy. Setkávají se ve městě Toljatti, hluboko v srdci Ruska. Každý se svou představou o budoucnosti, ze které nechce ustoupit.

Švéd v žigulíku je příběh o velkých plánech a ještě větší absurditě. 
-
Rozhovor s režisérem Petrem Horkým - Autorka Jana Kneschke

Jak jste se dostal k příběhu Bo Anderssona?
Jel jsem do Ruska jako novinář českého časopisu, psal jsem reportáž o automobilce AvtoVAZ. Žigulíky tady všichni známe, za komunismu v nich spousta lidí jezdilo. Teď jsem je viděl v sovětských kulisách šedivého města postaveného kolem obrovské automobilky s logem Lada. Viděl jsem ambiciózního Švéda, manažera západního střihu, který přichází reformovat rozpadající se monolit.
Napsal jsem reportáž, odjel zpátky do Prahy, ale Toljatti a Bo Anderssona jsem si vezl v hlavě s sebou. Se spoustou lidí jsem se bavil o tom, co jsem tam zažil, co jsem viděl. O srážce dvou světů, postsovětského a západního. Pak jsem potkal kamaráda fotografa a nahlas jsem vyslovil myšlenku: „To by byl skvělý film,“ a on na to: „Tak ho pojďme udělat“. Napsali jsme do AvtoVAZu a oni byli pro.
Pro nás hrál fakt, že Bo Andersson a další byli prvními cizinci ve vedení. Chtěli ukázat svoji práci a co se tam děje. Jak se jim daří.
Jak dlouho jste natáčeli?
Natáčecích dnů bylo asi zhruba třicet, materiálu zhruba 60 hodin. Ale stříhali jsme to strašně dlouho – celkem rok a půl. Podklady jsme měli dobré, jen jsme se museli naučit všechno kolem. Filmařina je jiná než novinařina. Pro mně to byl první film, pro střihače také, kameraman byl vlastně fotograf, pro produkci to bylo také poprvé. Takže by se s nadsázkou dalo říct, že nikdo nevěděl, jak se to vlastně dělá. To, jak dokument dnes vypadá, je tím, že nám pomohla spousta lidí. Hodně nás posunuly dva workshopy, DOK.Incubator, ty dokážou i z nefilmaře udělat filmaře.
Kolik jste měli potenciálních konců dokumentu?
Jenom dva. Ten, který v dokumentu je, anebo jeho opak. Původně jsme měli v úmyslu natáčet až pět let. Aby bylo možné opravdu říct, jestli Bo Andersson uspěl nebo ne.
Tušili jste, jak se dokument bude vyvíjet?
Předpokládali jsme, že tam budeme jezdit a dokumentovat sukces Andressona, který předtím uspěl v jiných automobilkách. Ale celé to mělo nakonec jiný průběh a my se tomu museli přizpůsobit. Jezdili jsme do Toljatti vždy na jeden až dva týdny, celkem pětkrát. Bydleli jsme v ubytovnách pracovníků automobilky nebo ve firemním hotelu, až při poslední návštěvě jsme si pronajali byt. To už s námi fabrika nekomunikovala, měla nové vedení.
Přineslo výrazné vizuální pojetí dokumentu nějaké potíže?
Ano. Záběry jsou de facto fotografie. Všechno je točené ze stativu, většina scén není rozzáběrovaná na detail, polocelek a celek. Měli jsme k dispozici většinou jen polo celky nebo velké celky. Z toho se těžko skládá film. Což je rozhodně omezující, ale zase díky tomu film získal silnou vizuální stránku, identitu. Úlohu hraje i samotná architektura města postaveného kolem automobilky. Takový monolit najdete třeba i u nás na Ostravsku.
Jednoúčelově zaměřená oblast ohrožuje sama sebe vlastní jednostrannou orientací. Když přijdou lidé o práci ve fabrice, nemají tam co jiného dělat, a tak se stěhují pryč.

Setkali jste se někdy s tím, že by vás někdo obvinil, že jim berete práci? V jejich očích jste přece pracovali pro fabriku...
Z toho nás nikdo nepodezíral. Až teď, když čtu komentáře pod trailerem od některých Rusů, tak mají pocit, že jsme byli součástí reformy. Jsme koneckonců Češi, partnerka Bo Anderssona je Češka – to spojení se nabízí. Ale jiná hlavní postava, obyčejný dělník, ten nás vždycky bral jako přátele.
Podařilo se vám zachovat odstup? Nebo se sympatie odrazily ve filmu, ve způsobu natáčení?
Dokumentarista se nemusí snažit být objektivní. Žurnalistika a dokumentaristika jsou rozdílná, úplně jiná odvětví. Naším cílem nebyla objektivita. Chtěli jsme ale být féroví. Snažili jsme se zjistit, jaký
na danou situaci máme názor, jak ji vidíme – a to ukázat.
Zpočátku jsme stáli spíše na straně západních manažerů – měli jsme dojem, že tam nic nefunguje, ale postupem času jsme začali objevovat, že nemají ve všem pravdu a jejich přístup začínal působit místy až arogantně. Chápali jsme, že chtějí vytvořit nějaký funkční systém, a zároveň jsme rozuměli místním lidem, že chtějí žít trochu normální život.
Nastal nějaký okamžik, který by byl překážkou v natáčení?
V jeden moment jsme měli už na mnoho způsobů natočené, jak Východ a Západ uvažují o životě a práci jinak, ale nesměřovalo to k žádnému vyústění. Při třetí nebo čtvrté návštěvě jsem měl co dělat, abych přesvědčil štáb, že má smysl tam opět jet. Měli jsme pocit, že film nebude mít žádný dramatický oblouk, že ve výsledku budeme mít jen kontrastní pohledy na život, ale pak se věci daly do pohybu.
Zaznamenali jste nějaké Anderssonovy reakce?
Předpokládal, že nad výslednou podobou filmu bude mít kontrolu. Od začátku měl za to, že natáčíme portrét jeho úspěchu. Myslel, že tam přijde a zvítězí, ale pak se všechno odehrálo trochu jinak, zkomplikovalo. Cítím k němu velký respekt za to, že i když se situace neubírala tím směrem, jakým chtěl, tak svou práci s námi dokončil.
Bylo vás ho někdy líto?
Jasně. Zejména když vidíte, že se děje něco, co vůči němu není úplně spravedlivé.
Máte představu jak to v Toljatti funguje teď?
Automobilku teď vede Francouz Nicolas Maure, který předtím řídil firmu Dacia. Ruská ekonomika se pomalu zvedá a díky tomu si lidé kupují auta a model Vesta, který zavedl Bo Andersson, je teď v Rusku jedním z nejprodávanějších aut. Automobilce se začíná docela dařit.
Máte chuť se pustit do dalšího dokumentu?
Rozhodně. Hodně nás na filmu baví, že má mezinárodní přesah. Při premiéře na festivalu IDFA v Amsterdamu se diváci smáli na stejných místech jako Češi, kteří již dokument viděli. 

-
 
 

-

V kinech od 22. března 2018
www.therussianjob.krutart.cz

 


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.