Share |

Stáří se nemazlí. A Very Ordinary Citizen

foto: DEERKEROL

Včerejší večer ve velkém sále Lucerny proběhla premiéra první íránsko-české koprodukce. A Very Ordinary Citizen. Tenhle film sesbíral mnoho festivalových ocenění a tím si získal mou pozornost. Bylo tak předem dané, že se na něj půjdu v průběhu (letos 5.) Festivalu íránských filmů podívat. Před a po promítání jsme měli možnost slyšet pár slov od tvůrců, mají můj obdiv.
 
A Very Ordinary Citizen je překrásný, ale bolí a snad v každém kdo je alespoň trochu vnímavý vyvolá strach. Strach naprosto oprávněný. Většina z nás se jednou dočká stáří. A film pojednává o stařičkém panu Safarím a jeho obyčejném životě. Na stará kolena. O neposedném, ztraceném sluchátku, věčně vyzvánějícím telefonu, jeho krásné almaře s obleky, Safarího ženách, o letadle, které létalo nízko, o nastartovaném autě, o holi  a o tradičním íránském chlebu...

Rituály všedního dne protkané momenty, záblesky, kdy nemá choroba takovou moc. Je jich ale pramálo. Nebo vlastně kdo ví. V tomhle filmu si nemůžete být jistí ničím. Položíte tisíc otázek a dostane zbla odpovědí. Ony odpovědi, na které můžete mít pocit, že čekáte by vás ale stejně nemusely uspokojit. A tak je dobře, že se vám jich nedostane.

Dává vám to smysl? Nevadí. Nemusí. Běžte se o tom přesvědčit sami...
/TRAILER/


jádu
view counter