Share |

Spoutaný sympatický retro

Radimovi Špačkovi, kterému v minulém týdnu, kdy jsme spolu dělali tento rozhovor, vyšel na DVD jeho film Pouta. Mluví se o něm jako o možném nositeli Českého lva. Sešli jsme se v baru na Vinohradech, kde se potkáváme celkem pravidelně. Po ukončení rozhovoru jsme tam zůstali do ranních hodin,jak se to v tomto baru stává obvykle. Tři dny na to odjel na služební i odpočinkovou cestu do Indie, kde bude celé dva měsíce.

Díky filmu Pouta jsi se asi nejvíc dostal do povědomí filmových diváků i kritiky. A zatímco jsi před více než 10 lety dostal Plyšovýho lva za film Rychlé pohyby očí, teď se mluví o tom, že by tvoje Pouta měla dostat Českýho lva. Jakej je to pocit, když ti někdo jeden film tak haní a druhej vychvaluje do nebes? Děláš si z toho vůbec něco?

Je to samozřejmě o něco lepší pocit, než kdyby tomu bylo naopak.Ale je to vlastně taky trochu důvod, proč jsem dlouho nic nenatočil, což si spousta lidí mylně vykládá jako důsledek toho Plyšovýho lva, což tak vůbec nebylo. Spíš jsem čekal hrozně dlouho, skoro 12 let, na nějakej scénář. Bylo to období, kdy jsem zjistil, že já sám nic psát neumím, a tak jsem čekal, že něco přijde. A byť to vypadalo mnohdy bezútěšně a nenadějně, nakonec se opravdu dobrej scénář našel, dokonce od sympatickýho scénáristy, se kterým si rozumím a vypadá to na další spolupráci. I kdyby ten film neměl takovej úspěch, tak je to pro mě takovej comeback, že jsem natočil film, kterej vidělo daleko víc lidí než ten poslední a je to jakási satisfakce. I kdybych žádnýho Českýho lva nedostal, tak už jenom to, jakej byl ohlas u kritiky, je pro mě strašně dobrej pocit.

Měl jsi nějaký téma, o kterém jsi chtěl točit? Splnilo se to?

Já jsem dokonce měl scénář, nazval jsem to Anarchistický thriller, a to byl konec 90.let, takže to bylo samozřejmě o mládeži, squatteři, anarchisti, různý pitky s establishmentem a tak dál, ale já nejsem scénárista a tak už jsem tomu potom přestal věřit, protože jsem poznal, že ten scénář je slabej. Vlastně jsem rád, že se to nenatočilo, asi by to bylo úplně blbý. A u Pout se to potkalo úplně zázračně, protože to je přesně věc, která mě zajímá. Osamělej chlapík se svými běsi, ještě v takhle zběsilý době, jako jsou 80. léta. Takže to do sebe úplně zapadlo.

V čem tě zajímalo téma 80. let?

Myslím si, že tady nejsou filmy, který tu dobu nějak zpracovávaj, a když už jo, tak podle mě dost falešně. Teď je v módě takový to „sympatický retro“, kdy si z tý doby bereme spíš tu vizuální část, to jaký se nosily nemožný účesy a ty svetříky a jakoby to vyvolává určitou nostalgii. Protože člověk, když je mladej, tak i v takový hnusný době na to mládí vzpomíná vždycky rád. Tyhle filmy zobrazují spíš to, co bylo v tý době příjemný. Některý mezilidský vztahy mohly být příjemný, lidi byli víc spolu, nebylo tolik techniky a tak dál, to vlastně mělo řadu pozitivních rysů oproti dnešku. Ale přišlo mi, že tady chybí látka, která se s tím nějak poctivě vyrovnává, že spíš tu dobu ukazuje jako takovou, hnusnou, šedivou, smradlavou, že na sebe lidi udávaj a že vůbec v tom žít je trošku v nadlidský síly. Za to, že se nám to povedlo, jsem rád, protože si myslím, že takhle tady 80. léta nikdo nepojal.

Jaký pro tebe byly 80. léta?

 To jsem začal chodit do školy na Jižňáku, kde tehdy nejezdilo metro a nefungovalo nic. My když jsme se nastěhovali do baráku, tak nefungovala elektrika a netekla voda. Takže pro mě to bylo dobrodružný. Samozřejmě to, že jsme tam po sobě házeli šutráky a běhali v hlíně a byli jsme furt špinavý, bylo pro malýho kluka suprový. Ale trošku mě to vlastně štvalo, protože my jsme se přestěhovali z Havířova, což bylo v tý době úplně idylický město. Malý, hodně zeleně, moderní, pěkný, a teď najednou taková soda, ty králíkárny na Jižňáku a tak. Dalo mi to určitou ztrátu intimity. A navíc mě strašně štvala škola, já jsem hrozně zlobil, byl jsem hyperaktivní, neposlouchal jsem, nosil jsem pět poznámek tejdně. Mě to strašně deptalo, byl jsem nejmenší ze třídy, šel jsem o rok dřív do školy, byl jsem třídní otloukánek, třídní kašpárek. Nějakým způsobem jsem se pak přes to přenes, pak jsem šel na konzervatoř na herectví, a to už se skoro schylovalo k revoluci. A ta druhá půlka 80.let, tak už byla zajímavá, to bylo pro mě strašně vzrušující. Ale třeba rok 82, kdy umřel Brežněv, to si pamatuju Jižňák, paneláky, ruštinu a tyhlety modely. No nic moc.

A vnímal jsi to, že je v tý době komunismus, estébáci a spousta zákazů? Bavil jsi se o tom s rodičema?

Já jsem byl dost klasickej model schizofrenní doby, kdy se něco jinýho říká doma, něco jinýho ve škole. Táta měl opletačky s estébákama, dost těžko sháněl práci, takže si dával pozor. Nechtěl rodině přivodit malér, takže od rodičů jsem toho moc nevěděl. Spíš něco o spolužáků, ale to byly takový ty informace typu „moje sestra dělá v tajný policii proti Husákovi“. Což dneska vím, že byla asi pravděpodobně Charta 77. Ale tahle dětská fantazie tam pracovala na plný obrátky a já jsem byl tehdy spíš takovým podivným zastáncem toho režimu. Propagandě jsem sedl na lep, i díky prarodičům, kteří byli takový ti poctiví komunisti, takže pro mě vůbec poznání, a to bylo až pozdní, až v pubertě, že opravdu byl rok ´68 a že se tady Rusáci projížděli v tancích, to pro mě bylo hodně krutý. Prošel jsem takovým zlomem. I když to podivný souznění s komunisty bylo v dětství, a není na tom podle mě nic charakterově vadnýho, tak vím, že tenkrát jsem to nesl docela těžce. To, že žiju v době, kdy i rodiče mi vlastně lžou.

Myslíš, že se lidi ve tvý generaci s tou dobou musej nějak vyrovnávat? Že je to pro ně téma, který v nich nějak je, nějak ho řeší? Ty jsi o tom udělal film, řešíš to téma nějak?

Když byla revoluce, bylo mi šestnáct, takže jsem možná jeden z těch posledních, který by měli nárok na to se s tím nějak vyrovnávat nebo to nějak zkoumat, vzpomínat, analyzovat. Všechny další generace po nás, jsou už všechno lidi, který to můžou dělat jakýmsi způsobem přesgeneračním, že se ptají rodičů, co dělali. Já si myslím, že ty lidi to teprve začne zajímat. A taky jedním z důvodů, že jsem na Pouta hrdej, je, že je to dílo, díky kterýmu by je to mohlo zajímat, nebo který by jim mohlo otevřít oči, byť to není primárně hlavní téma toho filmu. Ale to, že Antonín, estébák, žije v době, která mu umožňuje, že může ty svoje maniakální nápady realizovat a vlastně to i podporuje, no tak to je dost ďábelský. A co se týče mojí generace, tak já to trošku cejtim a možná v tý o něco málo starší generaci, což je třeba právě Ondřej Štindl (scénárista, pozn. redaktora), tak tam to rezonuje ještě o něco víc. Ale ne že bychom měli potřebu se s tím nějak vyrovnávat, jenom tady spíš spousta věcí zbyla z komunismu, a furt tady jsou. Ještě není ani náznak nějakýho vyrovnání se. Myslím si, že se to časem nějak narovná, nebo lidi, kterých se to týká, poumíraj a pak už to bude asi jedno. Ale jeden z těch důvodů, proč jsme Pouta dělali, bylo určitě tohle. Že to nechceme nechat bejt a nechceme, aby se úplně zapomnělo, že tady něco tak šílenýho existovalo.

Vrátím se k Antonínovi, k hlavní postavě Pout. Je to nějakým způsobem autobiografická postava? A jestli jo, máš i ty svoje běsi?

Vzhledem k tomu, že to psal Ondřej Štindl, který je neuvěřitelně vyrovnaný a pozitivní člověk, tak bych ve scénáři nic autobiografickýho nehledal. Tam je opravdu pečlivě sestavenej psychologickej profil sociopata, kterej slouží policii. Byl jsem překvapenej, jak mi v mnohém Antonín přípomíná mě, když jsem to četl. Takže jo, asi nějaký běsi tam budou, snažím se s tím žít, to jinak nejde. Na druhou stranu si nemyslím, že bych byl bez toho schopnej dělat to, co dělám. Někdy to je vopruz, ale v zásadě jsem za to rád. Když jsem přebíral nějakou cenu na festivalu FAMU, tak jsem, jak všichni děkujou všem učitelům, matce a týmu, řekl, že děkuju svým nočním můrám a vlastně je to asi do teď. Bez nich bych si neuměl Antonína asi vůbec představit. A ten co ho hraje, Ondřej, to je neusměvavější, nejhodnější miláček, kterýho znám, sportovec, který kvůli tomu filmu začal kouřit, pak se zase musil naučit přestat kouřit. Takže ze mně tam možná něco je, ale z těch ostatních ne.

Nemůžu si odpustit otázku na tvýho tátu. Když si člověk o vás dvou cokoli přečte, tak je to vždycky o tom, že ty jsi rebel a tvůj táta spořádanej člověk, kterej nejvíc ví o tom, jak se slušně chovat. Rozčilovalo tě to někdy?

Já dětsví považuju za úplně skvělý, my jsme byli docela chudý a vím, že se rodiče snažili pořád někam jezdit. Táta byl původně učitel dějepisu, takže jsme pořád jezdili na hrady, zámky, všechny pověsti nám vyprávěl, to bylo neuvěřitelný. Ale je pravda, že jsem v šestnácti odešel z domova, prostě jsem práskl dveřma, už mě to nebavilo. On je dost, když to řeknu slušně, silná osobnost a nenechá si srát na hlavu a já jsem více méně začal dorůstat do jeho postojů, nebylo to udržitelný v jednom bytě. Takže jsme spolu nemluvili, pár let jsme se spolu nestýkali, ani jsme na to neměli čas. On začal pracovat na Hradě, takže bysme stejně ani neměli příležitost moc se vídat. Pak se to změnilo tím prvním filmem, když jsem se vrátil ze Sarajeva, čímž jsem ho taky pěkně vytočil, protože naši ani nevěděli, že se tam chystám. A pak byl hotovej film, tak jsme si padli do náruče. Teď, když se třeba bavíme o politice, sem tam máme rozdílný názory, ale jinak je to fakt zalitý sluncem a teď doháníme to, co jsme třeba zmeškali.

Vy jste spolu dělali na příklad Etiketu. Jak se ti pracuje s tvým tátou?

Dobře, dobře. On je strašně snaživej a hrozně touží po tom, aby byl jeho výkon precizní. Navíc má smysl pro humor, takže není problém ho ukecat ke kde jaký volovině. Je třeba schopněj se sebou udělat spoustu věcí, což je překvapující. Sám ví, že není žádnej herec a že ten jeho projev může působit trochu prkenně, ale my jsme z toho udělali přednost. Obklopili jsme ho komikama, a ta jeho prkennost tam je součástí fóru. Takže to vyšlo dobře a byla strašná sranda to dělat, bavilo nás to a asi to byla i doba, kdy jsme spolu byli nejvíc spolu, protože takhle dlouho spolu jsme jinak snad nebyli.

Co dělá Radim Špaček proti šedi?

Během toho mládí, kdy mě označovali za rebela a bouřliváka, nebo jak psala v každý recenzi Mirka Spáčilová „buřič“, to jsem dělal kdeco, cokoli jsem dělal, tak to bylo opravdu nešedivý, ale člověk z toho trochu vyroste. Když koukám na svý vrstevníky, který takový zůstali, třeba různý výtvarníci a podobně, tak si někdy říkám, jestli už to není trochu trapný. I když někdo to má od přírody a nemůže si pomoct a někdo to zas trošku využívá jako pózu. Přiznám se, že někdy už mi spousta věcí ani nevadí tolik, jako před časem. Snažím se spíš v nějakým zápase, aby tu po mě něco zůstalo, něco jako… užitečnýho asi ne, ale prostě něco kvalitního. Nesprejuju, to mi nikdy nešlo.

A nejsou náhodou i Pouta proti šedi?

Proti šedi? Je pravda, když už to vztáhnu na Pouta, tak každej, i kdo tu dobu nezažil, se musí naštvat, jaká ta doba byla a že v tom někdo musel žít. Vylézt na ulici, vzít na sebe oranžovej svetr, prostě jenom z fyzický nevolnosti z tý doby. Takže možná, že na tom něco bude. Ale jinak se snažím, i když dělám nějakou komerci, nějakej seriál, nebo tak, přidat k něčemu, co slibuje nebejt ten mainstream. I u televizních pořadů, co jsme dělali, Artózu, Qvéčko, se vždycky snažíme dělat něco, co tu ještě nebylo, co se dělá trošku jinak, než jsou lidi zvyklí. Takže i v práci se mi to trošku odráží.

Radim Špaček (1973)

Vystudoval hereckou konzervatoř a režii na FAMU. Od roku 1991 začal pracovat v zahraničních produkcích jako asistent režie, roku 1993 v Sarajevu dokončil svůj první celovečerní film Mladí muži poznávají svět. Na FAMU absolvoval roku 1998 filmem Rychlé pohyby očí, za který obdržel Plyšového lva. Roku 2010 měl premiéru jeho celovečerní film Pouta, který právě vychází na DVD.

Pro Českou televizi režíroval magazíny Artóza, Velký vůz, či magazín „Q“. Se svým otcem Ladislavem Špačkem natočil seriál a slušném chování Etiketa. Pro TV Prima točil seriál Letiště.

Je producentem filmu Jan Hus – mše za tři mrtvé muže Miroslava Bambuška. Už sedmým rokem organizuje Festival bollywoodského filmu.  

jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.