Share |

Skotsko dnes slaví národního básníka Burnse

Dudy hrají a sálem se nese recitace. Co nevidět na stoly přistane národní pokrm haggis následovaný douškem nejjemnější single maltky Glenfiddich z palírny Dufftown. „V jednotlivostech se může lišit, ale nejoriginálnější skotský svátek má zaběhlý protokol, který už se po léta nemění. Koná se vždy 25. ledna na počest narození nejvýznamnějšího skotského básníka Roberta Burnse,” říká Václav Rout, který každé léto pořádá Skotské hry na zámku Sychrov.
 
Na počest tohoto básníka se koncem ledna slaví v celém Skotsku napříč společenskými vrstvami. Lidé se scházejí v restauracích a pubech, ale stejně tak se tradice drží i v domácnostech. Tam všude se podává haggis, o němž se tvrdí, že se stal národním jídlem právě proto, že o něm Burns psal. Tradice rodinných receptů se předává z generaci na generaci jako u nás postupy přípravy na co nejlepší svíčkovou nebo vanilkové rohlíčky. Základem haggisu je ovčí žaludek, který se naplní vnitřnostmi, jako jsou játra, plíce a srdce smíchanými s cibulí a dalšími přísadami. Polotovar se dá koupit i u řezníka, což ušetří největší část práce. Stačí ho vložit do předehřáté trouby a počkat, až bude haggis hotový.
 
Večeře se tradičně zahajuje dramatickou recitací Burnsovy ódy na haggis “Address to a Haggis”. Haggis se pak vnese do místnosti na stříbrném podnose, na větších oslavách za doprovodu hry na dudy. Recituje se ve slangu, tak jak Burns svou oslavnou báseň před více jak dvě sty lety napsal.
 
Hotový masový balíček se rozřízne a servíruje na talíře, kde na oko připomíná nám dobře známý prejt. Chuť je ovšem jiná, chce to někdy vyzkoušet. Jako příloha se podává kaše z brambor a tuřínu. Nezapomíná se ani na polévku, kterou bývá nejčastěji kuřecí vývar s pórkem. Ve většině rodin je pro tento den vyhrazena ta nejcennější whisky. Ve Skotsku je mimochodem k mání i značka nesoucí poetovo jméno.
 
Tehdy ještě neznámý básník Robert Burns dorazil do Edinburghu na vypůjčeném poníkovi 27. listopadu 1786. Do svých sedmadvaceti let se setkával jen s bídou a prací na polích. Vzdělával se sám doma po nocích, kdy se také rodily jeho první básničky. V Edinburghu se jej ujali lidé z literárních kruhů a časem se mu povedlo to, čemu se v uměleckých sférách říká sukces. Třebaže jeho dílo nebylo stále zvlášť známé, mezi tehdejšími hipstery bylo in pozvat si ho domů, aby vám zarecitoval něco ze svých básní. Robert Burns se stal celebritou, o kterou se mezi společenskou smetánkou strhla rvačka. „Burns byl bohém, který žil naplno a který se o mnoho později stal vzorem pro celou generaci beatníků. Hodně na něj v 60. letech dvacátého století odkazovalo hnutí hippies. Burns měl asi dvanáct dětí, ale jen třinz nich byly manželské,” popisuje básníkův fenomén Václav Rout.
 
I když se Burns stýkal s bohatší vrstvou, se snoby si zas tak nezadal. Celoživotně se zabýval pracující vrstvou a ve své poezii odrážel tvrdý život chudých obyvatel venkova. Ve svém díle volně používal angličtinu, dialekty i skotštinu. Nejenže se nestyděl za svůj původ, ale dal by se označit za hrdého vlastence a současní obyvatelé Skotska ho považují za svého národního obrozence jako my Čelakovského nebo Tyla. Pětadvacátého ledna večer si na skotského básníka můžete zavzpomínat - přinejmenším u skleničky nějaké dobré skotské.


jádu
view counter