Share |

Rybova lesní mohyla aneb Česká mše vánoční jinak

foto: Jiří Janda

Přestože mnoha lidem může vcelku oprávněně připadat, že je o Vánocích jako obvykle lehce „přerybováno“, lze se na skladbu, která zní zhusta z kostelů i reproduktorů porůznu v obchodech nebo na vánočních trzích, podívat i trochu jinak. Přímo v terénu a doslova „na vlastní plíce“.
 
Člověka to obvykle napadne po prázdninách, když se výlohy hypermarketů zaplní prvními umělohmotnými vločkami a začíná o co delší, o to nudnější předvánoční kampaň než loni: Vánocům už neutečeme. Těžce zavalují všechny naše smysly, sluch nevyjímaje. A k stále se prodlužující řadě vánočních cajdáků, které zvolna stále více zamořují veřejný prostor, už pěkných pár let patří i Česká mše vánoční Jana Jakuba Ryby. Pro dnešek se ji ovšem pokusíme vzít na milost.
 
S Rybovou mší se rádi popasují slovutní profesionálové i četní amatéři z nejroztodivnějších lokací a častokrát pochybných profesí. Lehce jako z Monty Pythonů působila před pár lety její verze v provedení nejprve britských poslanců a po jejich vzoru se zpožděním i jejich českých kolegů. Prostě ji zpívá, kdo hlasivky má. Ale zřejmě nikdo z výše zmíněných pěvců netuší, kde ta skladba zní vůbec nejlépe a kde pro její provedení může být nejpřirozenější živná půda. Je to v hloubi brdských lesů - právě tam, kde její příběh vznikl.
 
K sebevraždě po žluté
Venkovský učitel a hudební skladatel Jakub Jan Ryba sice svou mši z roku 1796 poprvé uvedl ve vesnickém kostelíku ve Starém Rožmitále u Rožmitálu pod Třemšínem (u něhož je nyní pochován), nicméně jeho nijak zábavný život (lemovaný početnou řádkou dětí, více než tisícovkou hudebních kompozic a zejména chudobou, nemocemi a depresemi) připomíná mohyla z mechem zarostlých kamenů v lese na místě, kde si ho zřejmě vlastní rukou vzal. Alespoň ho zde v dubnu 1815 našli umírajícího s krčními tepnami podřezanými břitvou. Z vesničky Voltuše k ní přijdeme snadno, stačí jen pár kroků po žluté značce. Mohylu zde navršili na místě někdejšího prostého křížku někdy před osmi desítkami let.
 
Zde v lese - v lepším případě zasněženém a v horším zabláceném - kde jsou jedinými posluchači vyplašení ptáci a zmatené veverky, je pro provedení stařičké melodie výrazně stylovější prostředí než v ‚načančaném‘ kostele. Stačí nabrat do plic mrazivý (no, letos asi tak moc ne) vzduch a zpíváme. Tady nám za nějaké odchylky od partitury žádný sbormistr hlavu neutrhne, a když budeme mít štěstí, třeba nám zpoza mlází zatleská zbloudilý turista.
 
Domácí přípravu nepodcenit
Jako domácí příprava na pěvecké výkony v lesích se doporučuje zhlédnutí televizní inscenace Noc pastýřů na motivy skladatelova truchlivého osudu. Sošný Ryba Josefa Abrháma, klasická maminka Dagmar Veškrnové – však to znáte. Česká televize ji z útrob svých archivů o Vánocích vytahuje sice pravidelně, leč nepříliš vstřícně k uživatelům. Třeba letos to bude hodinu po štědrovečerní půlnoci, takže kdo si zvykl vyrážet na půlnoční do kostela nebo aspoň někam do baru, má jako obvykle smůlu.  Podívaná přesto stojí za to – podrobná anatomie (nejen) českého celoročního zvyku mydlit schody těm lepším, talentovanějším a pracovitějším, bohužel jen tak nezestárne. Tak: „Hej mistře…“


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.