view counter
Share |

ROZHOVOR s francouzskými herci a režisérem inscenujícím Petra Zelenku

foto: Tristan Jeanne-Vales

Job Interviews je poslední hra českého dramatika a filmaře Petra Zelenky, který se ve Francii vyjma Příběhů obyčejného šílenství moc nepřekládá a nehraje. Comédie de Caen v Normandii uvedla v pondělí 25. dubna premiéru inscenace Zelenkových Job Interviews.
 
Jak jste tohoto autora objevili?
ÉLISE VIGIEROVÁ: O Petrovi nám vyprávěl jiný dramatik, Rafael Spregelburd, od nějž jsme inscenovali několik textů: Hloupost, Paranoiu, Paniku a Tvrdohlavost (z jeho Heptalogie Hieronyma Bosche) a také hru Lucide, kde s námi podruhé jako hlavní představitelka pracovala Karin Viardová – předtím už hrála po boku Mariny Foïsové, Pierra Mailleta a Marciala Di Fonzo Bo v Hlouposti, kterou jsme inscenovali v Théâtre National de Chaillot a Spregelburda tím ve Francii proslavili. A pravdou je, že mezi těmito dvěma autory jsou jisté spojitosti, navzdory jejich odlišným původům – jeden pochází z Buenos Aires a druhý z Prahy!
 
MARCIAL DI FONZO BO: Petr mi nabídl roli ve svém posledním filmu, Ztraceni v Mnichově, a já tak měl možnost strávit měsíc v Praze na natáčení a pozorovat, jak Petr pracuje se svou skupinou herců. Když jsem se vrátil, začal jsem pracovat na tom, aby se nějaké jeho hry přeložily, napsal jich totiž už celou řadu a pravidelně se hrají v Polsku, Německu a samozřejmě v České republice, kde je Petr známý filmař a divadelník. V jeho díle stojí v popředí herec. Ta takříkajíc „jevištní“ práce je spíš výchozím bodem než závěrečnou fází procesu psaní. Zároveň je Petrova jevištní tvorba nepochybně ovlivněná jeho praxí filmového režiséra. Postupy a mechanismy, které se v Job Interviews uplatňují, jsou leckdy vypůjčené z filmů.
 
ÉV: Například postup filmové montáže, jenže aplikovaný na divadlo. A také možnost sledovat souběžně více příběhů, které se nakonec protnou, anebo možnost pracovat s výpustkou a tedy se zrychlováním času, se zhušťováním. V Job Interviews je „kostýmní psaní“, o kterém mluví Spregelburd, v jádru hry: jeden herec hraje více rolí a autor to tak od začátku koncipuje a zamýšlí. To je pro herce ohromně silné. Prvek „hry“ je obsažen přímo v textu samém, což umožňuje posuny, nadsázku a posiluje komediálnost. Herec „je“ tou a tou postavou, ale zároveň jinou. Je zmnožený. Okolo Very, ústřední figury, kterou u nás ztvární Karin, si osm herců rozdělí více než třicítku postav. Mimo jiné znovu Pierre a Marcial.
 
 
Co vás na Zelenkovi zaujalo, že jste se rozhodli s ním pracovat? A na tomhle konkrétním textu?
MDFB: Petr Zelenka maluje obrovské plátno doby, fresku našeho současného světa a jeho nekontrolovaného neoliberalismu. Po nástupu do vedení Comédie de Caen (toho se Marcial Di Fonzo Bo ujal v lednu 2015 – pozn. překl.) chceme nadále posilovat naši práci na současných textech a kontaktech s autory. Současných v tom smyslu, že hovoří o dnešním světě. Po celou naši první sezonu se bude publikum mít možnost setkat s řadou autorů, a to i osobně. Někteří z nich jsou francouzskému divákovi zatím málo známí, to je případ Zelenky. Je to příležitost tuhle cestu rozvíjet.
 
ÉV: Tenhle text také připomíná některé Fassbinderovy filmy, třeba Touhu Veroniky Vossové, svět na výsluní, blyštivý, svět hvězd, který pod jemnou rouškou zdání skrývá to nejtemnější a nejzkaženější. Je jako scénář, látka pro situace, pro herce.
 
MDFB: Zápletka je celkem jednoduchá: Vera řídí castingovou agenturu pro filmové a televizní herce. Když je na vrcholku kariéry, rozhodne se svou agenturu nechat zfúzovat s významnou agenturou z Anglie, samozřejmě s vidinou zisků, ale také kvůli své nezvladatelné touze po moci. Od té chvíle sledujeme Veřin volný pád, závratnou ztrátu každé části jejího života, profesního, rodinného, milostného. Petr „zazoomoval“ na tuto postavu a tím odhaluje zákulisí, které je ve skutečnosti pouhým odrazem naší individualizované společnosti.
 
ÉV: Jsme tu v přehnané realitě, uzavřeném světě, který se sám ničí, sám sebe dusí. Tím, že situace staví nadsazeně, všudypřítomností smrti i komikou všech scén dává Zelenka svému vyprávění snové rysy. Jsme ve smyšleném příběhu a od samého začátku víme, že se něco pokazí, sesype. Veřina sebejistota, naprosté sebeuspokojení, její pocit moci a naprostého přehledu nám dávají tušit, že se blíží katastrofa. Tahle komedie za sebou nechává mrtvoly. V té hře se mimochodem vyskytuje loučka, která bývá vedle českých hřbitovů a kam chodí pozůstalí rozptýlit popel zesnulých. Sem přijde Vera na konci hry, kdy se z ní stala bezdomovkyně. Hra vypráví komediálním způsobem o konci systému, který dosáhl kulminačního bodu a už nemůže dál, kterému nezbývá než se zhroutit, aby se pak, proč by ne, proměnil a povstal z popela.
 
 
Vidíte tedy určitou tematickou návaznost mezi Job Interviews a Crimpovou hrou V Republice štěstí, kterou divadlo uvedlo na začátku sezony? Zároveň jsou ty dvě hry z formálního hlediska dost odlišné. Máte už představu, jak budete inscenaci směřovat?
ÉV: Obě hry spolu tematicky souvisejí, jde o texty autorů, kteří píší v našem století, o našem západním světě a naší skutečnosti. Formálně spolu ale nemají společného nic. Tam, kde Martin Crimp experimentuje s formou samotnou, kde bourá zažitou představu o postavách a rolích, postupuje Zelenka klasičtěji: vyprávění je souvislé, je tu zřejmá zápletka, jsou tu silné postavy, „skoro skutečné.“ Skutečnost postav v Job Interviews je blízká světu filmů, působí velice životně, pomalu mají své životopisy, svá CV.
 
MDFB: V obou případech hraje roli otázka generací, zhouba stáří. U Crimpa je to svět budoucnosti, který má blízko ke sci-fi nebo k Huxleyho Konci civilizace. U Zelenky je to současnost, zákon trhu. Nenasytná, dravá společnost. U Crimpa je velmi podstatná otázka jazyka, u Zelenky běží spíše o situace, o činy, o to, co se stane mezi postavami. Rozhodně je ale u obou nepopiratelná politická výpověď, jejich hry jsou nástroji k zamyšlení, společenskými kritikami dnešního světa. Je také zajímavé zasadit obě hry do kontextu, anglického a českého.
 
ÉV: Rozhodně nebudeme pracovat stejnými prostředky – druhá část Crimpova textu vyžaduje realizaci úplně vymyslet, a také se neustále vypořádávat s problémem chóru a kolektivu, zatímco Job Interviews tvoří výjevy, scénické situace, které jsou velice přesně napsané. Režie se musí soustředit na hru herců a rozehrávání situací. Také je třeba najít rytmus, přechody mezi scénami, způsob, jak přinést humor, ale také napětí a nejistotu.
 
 
A jak by hru popsal Pierre Notte?
PIERRE NOTTE: Job Interviews je hra surová, drsná, je to epopej, krize dnešního světa, rodiny, společnosti, profese. Tragická a legrační historie, naprosto nelítostná. Žena, „zlá“, cynická, odporná žena, a její dlouhý sestup do pekel, bez milosti, bez odpuštění, v cynickém a chladném světě (móda, prachy, televize, prostituce...). Hra pojednává o manipulaci, o totálním konci ještě trošičku lidského světa syceného humanistickými ideály. Vera všechno a všechny využívá a zneužívá, podlehne nejhoršímu a padne hluboko, až tak, že se stane virální hvězdou, když ji zachytí video, jak se vykálí ve výtahu a spadne do svého hovna. Je to zasloužené, přímé, strašné, je to tragicky vtipné. Je to důležitá hra, protože nám říká něco o nás samých a našich vlastních pohromách. Připomínám důležitost filmové povahy její formy, kouskovaného psaní, rychlých, působivých scén, psaní zdánlivě obyčejného, nesmírně účinného. Příběh člověka, jeho velikost a pád, a na konci dost nejasné vykoupení – to všechno dělá z Job Interviews mimořádný divadelní počin, posílený navíc přítomností Karin Viardové, u níž by člověk řekl, že to je role určitě psaná pro ni.

Rozhovor vedl Guillermo Pisani, přeložil Michal Zahálka.


jádu
view counter