Rozhovor s fotografem Tomášem Vranou: Je to dlouhá cesta, jsem teprve na začátku.

Talentovaný a skromný mladý muž, fotograf Tomáš Vrana,odpovídá na otázky týkající se jeho práce a koníčku zároveň. Právě mu probíhá výstava v Mad Baru na Újezdě, o které už jsme psali >>TADY<<. Tomášova výstava American dream potrvá do 31.1.2018.

U nás na webu jste mohli vidět Tomášovy fotografie hned několikrát:
Zachumlejte se do volánů v nové kolekci od F&F
Friday 13th, basic 90's! Deerkerol a Daniel M. Sabata aka zombies feat. Adidas Originals
ON THE DASSLERS FREQUENCY

Jak dlouho se věnuješ focení a proč jsi s ním začal?
Už na střední jsem si půjčoval tátův malej digitální foťák, fotil jsem kámoše v hospodě a dával na to pak ve photoshopu nevkusný filtry. Byl jsem ale tenkrát víc fascinovanej animovaným filmem, a tak jsem se focení dál nevěnoval. Zkusil jsem to dvakrát po sobě na animaci na UMPRUM, ale vždycky jsem skončil těsně pod čarou. Asistentka pana profesora mi pak dala přátelskou radu, ať už to příště nezkouším, protože mě stejně nikdy nevezmou. S odstupem času jsem za to samozřejmě rád.
Následující rok mě vzali zároveň na FAMU i na AVU. Touha dělat animovaný filmy mě ale mezi tím opustila, a tak jsem se rozhodl pro AVU, protože umožňovala věnovat se víceméně čemukoli. Tam se mě po dvou letech tápání mezi konceptuálním uměním a klasickou kresbou ujala a od vyhazovu mě zachránila fotografka Veronika Bromová. Hodně mě ovlivnila. Byl to bezvadnej půlrok, a pak skončila ona.
To už ale bylo jasný, že chci fotit. Před mým dalším vyhazovem mě pak zachránil pan profesor Knížák a ve finále díky těm dvěma posledním rokům v jeho ateliéru ta škola stála za to. Focení je pro mě způsob vyjádření. Umožňuje mi ukázat lidem okolo, co se mi honí hlavou, a zachytit momenty, který mi připadaj zajímavý.
 
Co pro tebe znamená fotografie?
Cokoli řeknu, bude znít trochu pateticky. Ale ok. Miluju to. Baví mě to. Živí mě to. A jsem za to vděčnej, protože spousta lidí něco takovýto hledá třeba celej život. Ale je to dlouhá cesta, jsem teprve na začátku.
 
Tvůj oblíbený fotograf?
Je jich víc. Helmut Newton, Gregory Crewdson, David LaChapelle, Steven Klein, Formento & Formento, Josef Sudek, Evelyn Benčičová…
 
Je něco co obdivuješ, že fotí někdo jiný, a sám to vyfotit nedokážeš?
Na to se těžko odpovídá. Obdivuju práci spousty fotografů, ale nesnažím se fotit jako oni. Ono to stejně nikam nevede. Nikdo by se neměl snažit fotit jako někdo jinej. Tvůj vlastní styl je přece důvod, proč lidi ty fotky vůbec chtěj. Což nemusí bejt nutně v rozporu s cizím vlivem, kterej se v mých fotkách dá určitě rozpoznat. Konkrétně ale můžu říct, že hodně obdivuju třeba způsob, jakým fotí André Josselin. Dokáže naprosto neskutečným způsobem zachytit moment a atmosféru, výraz a náladu člověka, dostat do jednoho portrétu celoživotní příběh. Je to mladej kluk a velkej talent. Má můj velkej respekt.
 
Jaká fotografie je ti nejbližší?
Mám rád módní fotky. Hlavně takový, kde není prodávání hadrů v prvním plánu. Fotky, kde je příběh a jsou zajímavý a plnohodnotný samy o sobě. Takový, kde modelky jakoby řeší úplně jiný věci, než předvádění šatů. U nás to uvidíš zřídka. V Čechách módě rozumí málokdo a věci se dělaj pořád dokola stejným způsobem. Bavěj mě stylizovaný fotky – vymyšlený situace, kde se odehrává něco znepokojivýho. Scény, který vypadaj jako z filmu a nutěj mě přemejšlet o tom, co jim předcházelo a co bude následovat.
 
Co fenomén analog?
Na to se teprve chystám. Momentálně fotím jen digitálně. Není to v tom, že by analog byl tak cool nebo moderní, ale jde o to, že je to základ. Digitání fotka nemá duši. Musíš vyfotit něco hodně zajímavýho a když to tam není, nepomůže ti ani filtr, ani když to uděláš černobílý. Analogová fotka má duši už jenom tím, jak vzniká.
 
Fotky, které tě proslavily, nesly téma sebevraždy, proč právě tohle?
“Proslavily” je hodně silný slovo. Sebevražda byl sice jejich společný motiv, ale to hlavní téma, který se v mých fotkách často objevuje, je smrt obecně. Už jako dítě jsem kreslil lidský lebky a kostry a moje nejoblíbenější knížka byla anatomie člověka, což ve finále vedlo až k maturitě z biologie. Ale to jsem odbočil. Smrt a symboly s ní spojený mě prostě nějakým způsobem fascinujou. A asi mi přijde, že se o tom málo bavíme, přestože smrt je součástí života každýho z nás. Děláme, jako by nebyla. Mám potřebu o tom mluvit a tak to promítám do fotek. Jde to udělat i zábavně. Lidem se Suicidal Pinups dost líbily. Ty fotky si koupili a pověsili na zeď, přestože jsou o smrti, samotě a sebevraždě. To je boží, ne?
 
Jakým směrem se budou ubírat tvoje další fotografické kroky?
Experimentuju teď často s barevnými filtry. Mám na mysli opravdový filtry, co dáš před světlo, ne postprodukci. Chtěl bych taky spojit zátiší – téma, kterým jsem se zabejval na vejšce – a portrétní fotku, kterou jsem dělal v poslední době. Tenhle rok mě čeká hodně práce. Těším se na to.
 
Je někdo, koho by si chtěl nafotit, a kde by si chtěl vystavovat?
Je dost lidí, který chci fotit. Nejsou to celebrity, takže nemá smysl jmenovat. Uvidíte je časem na fotkách. Kde bych chtěl vystavovat? Jsem rád za každou možnost ukázat moji práci veřejně, ale žádný konkrétní prostor, po kterém bych vyloženě toužil, nemám. Je pro mě důležitý, aby lidi moji práci viděli. Kde přesně to bude, na tom úplně nezáleží.
 
Další země, kterou hodláš navštívit?
Tak dlouhej výlet, jako byl ten po Státech, zatím v plánu není. A nechci ani dělat tradici z toho, že po každý cestě bude výstava, tak jako teď ta lednová v Mad Baru. 
 
Amerika ve třech slovech?
CHCI - TAM - ZNOVU!
 
Tomáš Vrana ve třech slovech?
To si netroufnu, to musí říct někdo jinej...