Recenze: 30letá Lucie v Edenu

Skupina Lucie třicet let od svého prvního vystoupení oslavila velkými koncerty ve čtyřech městech. Ten největší se udál v první prázdninový den na fotbalovém stadionu Eden v pražských Vršovicích.
 
Je hezké, že máme kapelu, která si může dovolit stadionové turné. Je škoda, že nemáme lidi, kteří neumějí zajistit hladký organizační průběh. Návštěvníci, kteří šli na plochu a měli místa na stání, měli pouze jeden vchod. I díky tomu ještě před osmou hodinou, když už Lucie spustila úvodní písničku Rouháš se bohům, se tisíce lidí s lístkem nacházelo ještě ve frontách kolem Edenu. „Naštěstí“ při skladbě Vona říká jó nastaly technické problémy a kapele vypadly všechny mikrofony, a tak se muzikanti na několik minut schovali do backstage. V této chvíli se dalo pochybovat, že je vyprodáno. V zadní polovině plochy se dalo procházkově korzovat a snad třetina sedaček byla neobsazených. Vše se ale změnilo během pár minut, kdy se do Edenu konečně dostalo všech 30 tisíc platících diváků. Velká show mohla začít podruhé. 
 
Narozeninový koncert se podobal těm comebackovým z období před dvěma lety. Je pravda, že Lucie přidala i pár starších písní, které nepatří do ranku největších hitů. Kdo ale viděl kapelu v Londýně nebo v klubu Retro Music Hall, většinu těchto „bonusů“ slyšel celkem nedávno také. Nejhezčím hudebním překvapením bylo zařazení Holek za padesát do setlistu. Tato píseň Ivana Krále naplnila svůj stadionový potenciál. Ale obecně šlo opět zejména o nostalgii a samozřejmě oslavu narozenin. I když, kolik z těch třiceti let byla Lucie činná? Obrázkem může být fakt, že v roce 2016 Lucie zahrála pouze Danielu, která je datovaná k dvacátému prvnímu století. Všechny ostatní pecky vznikly ve zbylých čtrnácti letech dvacátého století.
 
Nemá asi smysl popisovat tradiční atributy koncertů Lucie, jakými jsou Kodymův klobouk a větrák, Kollerovo věčné přebíhání mezi bicími, kytarou a samotným mikrofonem, stálý host Lenka Dusilová apod. Nesmrtelnost Lucie spočívá v silných melodiích a výtečně zaranžovaných písních. Kapela Lucie se může opřít o opravdové hity, které chorálově zpívala celá fotbalová aréna. Asi nejlépe to vyznělo při prvním přídavku Chci zas v tobě spát a na konci základní části při Americe. Popěvek pápapápá je pro stadiony geniálně vymyšlený, kterému snad může konkurovat pouze závěr Hey Jude od Beatles. Dříve v tom byl také punc výjimečnosti. Neměli jsme tu kapelu, která si mohla dovolit hrávat na stadionech. Generaci čtyřicátníků již ale odrůstají děti a chtějí se bavit. 
 
Kapela se nezdržela politických projevů. První promluvil jako „starý pankáč“ Robert Kodym, kterého zneklidňuje rostoucí popularita pravicových extremistů, fašistů a neonacionalistů. Poté David Koller zasadil ránu zleva, když před hitem Oheň krátce zaspílal „zasranejm komunistům“, za což sklidil obrovský aplaus. Při slovech „Už se nechcem nikdy vracet, tam kde nám bylo mizerně“ se na zadní projekci začali objevovat světoví diktátoři a mezi nimi Miloš Zeman se svým Ovčáčkem.
 
Nevýhodou eventů v Edenu je, že musí končit ve 22 hodin, a to v létě teprve začíná tma a ta správná hudební atmosféra. Tu si však kapela musela zařídila sama. A rozhodně ne šíleným zvukem, který se linul z reprobeden, ale lety prověřenými hity. Když se otevřel sekt, došlo i na klišovité „Hodně štěstí zdraví, milá Lucie,“ které snad pozvedlo jen to, že bylo zpíváno sborem o třiceti tisíci hlavách. Pár opravdových pamětníků, kteří pamatují koncert v roce 1986 muselo zahřát u srdce, když se na dvě písně ke kapele připojili i původní členové s Michalem Penkem u mikrofonu. Opět se zde spíše brnkalo na nostalgickou notu a snad to působilo i jako pěkné gesto poděkování, hudebně se ale tento moment jevil zcela zbytečný. Dalším milým gestem bylo, že Lucie koncert věnovala Zdeňku Svěrákovi, který se letos dožil osmdesáti let. 
 
Čtveřice muzikantů z Lucie v aktuálních rozhovorech začala slibovat nové písničky a novou desku. Je otázkou, zda ji posluchači vůbec chtějí. Minimálně, lze říct, že určitě ji nepotřebují. Fanoušci si s Medvídkem, Panicem nebo Černými anděly vystačí ještě dlouho. Pravdou však je, že má-li kapela získat nějakou energii, potřebuje transfúzi v podobě nové tvorby. Tak uvidíme, co přinese čtvrtá dekáda Lucie. Zatím snad jen: „Všechno nejlepší a díky za oslavu.“