Share |

Petr Slabý: Kocour Vavřinec je deska pro lidi od dvou do sto dvou let

foto: Jiří Janda

Neposedný komiksový kocour Vavřinec, který na přelomu 60. a 70. let dětem pomáhal ze stránek dětského časopisu Mateřídouška svým čtenářům, kteří tehdy jen stěží louskali písmenka i těm trochu větším vyrovnat se s šedí tehdejšího reálného socialismu, loni oslavil padesátiny. Spolu se svými kamarády - fenkou Otylkou, kozlíkem Spytihněvem, prasátkem Mojmírem a ostatními zvířátky. A teď mu k nim dodatečně natočili desku i jeho dvounozí ctitelé z řady kapel jako Květy, BBP, Dřevěné pytlí v jutových uhlích, Zuby nehty, Limbo, Kolena, Už jsme doma a mnoha dalších. Celkem mu na desku nazvanou Jiná hudba pro kocoura Vavřince vydanou vydavatelstvím Polí5 nashromáždili skoro 20 písniček. O tom, jaké jsou a zda je třeba bude někdy možné slyšet naživo, nám povyprávěl znalec nejpovolanější – Petr Slabý. Nejenže za výběrem kapel a přípravou desky stojí právě on, ale navíc zná kocoura Vavřince tak, jako nikdo jiný. Odmalička s ním doslova vyrůstal. Vavřince totiž tehdy vymysleli a jeho příběhy sepsali jeho rodiče Dagmar Lhotová a Zdeněk Karel Slabý.
 
Jak jste přišli na nápad udělat desku pro kocoura Vavřince a jak vznikala?
Otce zhruba před třemi lety napadlo, že se kocourovi Vavřincovi blíží padesátka a že by bylo hezké oslovit naše přátele z oblasti alternativní hudby, aby se k tomu udělala nějaká pocta. Vlastně by se tak propojily dvě oblasti jeho zájmu - literární činnost pro děti a hudební publicistika. Kocour Vavřinec prochází generacemi a mají ho rádi nejen pamětníci toho prvního desetiletí, kdy vycházel v Mateřídoušce, ale už i jejich děti, vnuci a tak dále.
 
Jak dlouho se ta deska připravovala?
Volvox Globator vydal před zhruba čtyřmi lety knížku Kocour Vavřinec od jara do zimy, což byly právě všechny seriály, které kdysi vyšly v Mateřídoušce. Pečlivě je oskenovali, což byla velmi náročná práce. Při příležitosti křtu jsme oslovili kamarády z kapely Dřevěné pytlí v jutových uhlích, jestli by nám k tomu něco nesložili. Zahráli nám tam písničku složenou speciálně k té příležitosti. To byl prvotní impuls. Už existovala první skladba, tudíž pak otce napadlo, že by z toho mohlo být celé album inspirované Vavřincem a jeho přáteli. Od té doby jsme zvolna začali oslovovat další a další lidi a domlouvat se na podmínkách.
 
Všechny písničky jsou vytvořené speciálně pro tenhle projekt?
Ano. Sice všechny byly složeny pro tuto příležitost, ale někteří jako DPVJU je hrají i na koncertech a jiní jako třeba BBP to chtějí vydat i na svém CD. Dostali jsme tedy taky jednu nabídku, že můžeme použít něco, co bylo už na nějakém jiném cédéčku, že se to váže k tomuhle tématu, protože tam jsou zvířecí zvuky, ale to jsme nechtěli. Všechno je to tedy složené speciálně pro tenhle projekt, ale potom si s tím kapely či muzikanti samozřejmě můžou dělat, co chtějí – i vzhledem k tomu, že realizaci si museli zařídit sami a mají tak veškerá autorská práva.
 
Podle jakého klíče jste kapely vybírali?
Skrz generace jsme hledali lidi blízké, které bychom tam chtěli mít. Omlouváme se všem, kteří nás třeba nenapadli, nebo nás napadli až pozdě. Od prvotních asi dvaceti oslovených se nerealizovaly asi čtyři věci. Buď si někteří s tématem moc nevěděli rady, nebo to nebyli provozně schopni realizovat.
 
Dá se to tedy nějak stylově zařadit, na čem ucho posluchačovo spočine?
Stylově je to hodně rozmanité, i proto jsme zvolili název Jiná hudba pro kocoura Vavřince. Není to deska vysloveně pro děti, je však také pro ně. Není to ale ani deska tzv. „neposlouchatelných“ zvukových experimentů. Zúčastněným  jsme dali naprostou volnost a oslovili jsme proto široké spektrum kapel a muzikantů. Jsou tam věci od dětských písniček přes ambientní plochy až po noise, neopominuli jsme ale ani jazzovou scénu. Když jsem písničky řadil dohromady, tak jsem se snažil, aby z toho byl zřejmý nějaký vývoj. Asi týden jsem nad tím meditoval, přesouval písničky z místa na místo, kam by měly patřit. Obávám se, že člověk, který by k tomu přistupoval prvoplánově, by mohl mít pocit, že je to slátanina. Ale tak tomu rozhodně není. Je to výsledek konceptu, který vycházel právě z toho, že přístupy kapel budou naprosto rozdílné. Dělali jsme to velmi pečlivě i s tím, že sami tvůrci k tomu přistupovali někdy jiným způsobem, než jak obvykle pracují se svými skupinami.
 
Jak to tedy pánové dělali?
Příkladem byl Míra Wanek, který se rozhodl, že to nebude natáčet s Už jsme doma, ale se svým synem Jakubem Čermákem, a pojali to jako folkovou hymnu. Teď ji do vysílání zařadilo Rádio 1 a je to velká hitovka, která má neuvěřitelný přesah nejenom k tomuhle seriálu, ale je to historizující záležitost, která stojí za to, i když to není žádná avantgarda. Když jsme oslovili kapelu Činna, tak se taky rozhodla to udělat úplně jiným způsobem. Petr Komár Soudek udělal svou vlastní písničku s textem od Hmyzáka. Ten sám se dal dohromady s Josefem Jindrákem - jinak též Skrytý půvab byrokracie - a Martinem Tvrdým, aby nahráli něco pro tuhle příležitost a nakonec z toho vznikla kapela Kolena, která pokračuje dál.
 
Jak si představujete posluchače, který si to vloží do přehrávače?
Nějaká cílová skupina je důležitá pro byznysové projekty, ale na nás si s něčím takovým nepřijdou. To máš jako s peoplemetry. Když dělám své rozhlasové pořady, tak v peoplemetrech budu mít nula procent, protože ten pořad může poslouchat třeba deset tisíc lidí, ale ti stejně nebudou v daném kontrolním vzorku. Je nesmysl čekat, že by se to tam potkalo. Moje cílová skupina jsou lidé s otevřenýma ušima. Je to ten, kdo nezatratí věc kvůli tomu, že se mu na ní nelíbí nějaká drobnost. A takový člověk tady má opravdu velkou nabídku. Já si myslím, že je to takový hudební festival.
 
Kocour Vavřinec byl komiksem pro děti. Je deska taky taková?
Prvoplánově určitě ne, ale kdo chce něco vysloveně pro děti, tak tam má nejméně pět skladeb, které jim může pouštět. Ale třeba i víc. Já mám dvouletého syna a když mu pustím věc, která je ambient nebo noise, tak jemu se to líbí taky. I věci pro děti nemusí být nutně jednoduché. Děti vnímají jinak, než si mnohdy autoři myslí. Naopak si myslím, že je vhodné děti už odmalička nějakým způsobem hudebně vzdělávat, a zrovna tohle je jedna cesta. Jestli se tedy někomu nebude líbit nějaká skladba, tak si může vybrat něco jiného. Já mám své favority třeba v ambientní hudbě, kterou se můžu ukonejšit, ale to můžou děti taky. Otec měl knížku pohádek s podtitulem „pro děti od šesti do sto šesti let“, tak já si myslím, že tohle je tak od dvou do sto dvou.
 
Jak jste desku vydali a jak jste na její výrobu sháněli peníze?
Určitou zkušenost jsme měli z deset let starého projektu Brno, město básníků. Tamto album jsme vydali u Indies a poměrně zapadlo. Teď jsme použili HitHit, abychom sehnali peníze na vlastní výrobu. Všichni oslovení muzikanti do toho šli s tím, že nám písničku dodají na klíč a všechno kolem si zaplatí sami. Od lidí jsme vybrali 63 tisíc. Žádali jsme o šedesát, nakonec se vybralo ještě víc, ovšem jenom díky tomu, že jsme získali mecenáše a něco jsme taky doplatili z vlastních zdrojů. Problém je v tom, že takových věcí je v současnosti tak velké množství, že lidi už na to moc nereagují. Zásadní pro nás byl mecenáš Ján Sudzina z vydavatelství Hevhetia ze Slovenska. Pomohl nám překonat kritickou fázi, než se nám podařilo přehoupnout přes nějakých 70 procent potřebné částky.
 
A jak jste desku pojali výtvarně?
My jsme se rozhodli, že chceme jako výtvarníka Michala Kořána. Nejenom proto, že je tam taky zastoupený jako hudebník. Věděli jsme, že ho to zajímá natolik, že to bude dělat klidně zadarmo, i když je totálně vytížený spoustou věcí – jak svou prací grafika, tak hudbou pro divadlo a mnoha dalšími projekty. Přesně pojal myšlenku tématu, a sice tak, že zvířátka už dospěla, takže putují po nočních klubech… Myslím si, že jeho obal je naprosto vynikající a vystihuje proměnu celého příběhu od dětství do současnosti. Navíc nám ohledně cédéčka pomohl i s celou spoustou dalších věcí, takže je to jeho další významný protagonista.
 
Jak se ti vlastně tehdy kdysi dávno s kocourem Vavřincem vyrůstalo?
Já jsem tehdy byl ještě tak malej, že jsem to bral jako realitu. Kocour Vavřinec byl součástí mého života. Vnímat věci kolem něj jsem vlastně pořádně začal až tehdy, když mou maminku v roce 1976 vyhodili z práce a kocour Vavřinec přestal vycházet. Na čtení kocoura Vavřince jsem tehdy ve svých čtyřech letech byl tedy ještě příliš malej, ale jako testovací vzorek jsem otcovi sloužil třeba potom když překládal nějaké pohádky z němčiny. Zkoušel je na mně a taky mi četl i svoje vlastní pohádky, což bylo tehdy velmi příjemné – být vůbec první čtenář nebo posluchač. Potom jsem ale kolem toho spíš prožíval ty všechny možné zákazy. Moji rodiče normalizaci zažívali s tím, že mohli pracovat velmi omezeně, protože nesouhlasili se vstupem sovětských vojsk, což je poznamenalo na celých dvacet let. Rodiče měli být pro svoje názory „u ledu“ už dřív, ale ten Vavřinec byl natolik lukrativní věc, že jim to komunisti dlouho trpěli. Ale situace pro rodiče byla až do roku 1989 dost složitá. A potom se zdálo, že by o jejich tvorbu už taky nikdo v nástupu ryze komerčních věcí nemusel mít zájem. Naštěstí se posléze naopak ukázalo, že je zájem i o další díla mých rodičů a v posledních letech vychází jak reedice jejich knih, tak i dosud nevydané nebo nové tituly.
 
Vavřinec tedy vycházel v Mateřídoušce skoro deset let od roku 1967 do roku 1976. Jak se potom po uvolnění poměrů začal vracet?
Nakladatelství Olympia v tom kdysi vidělo marketingový potenciál, tak vydalo v průběhu let pět knih. Po revoluci je v nejdřív jednotlivě a posléze v  jednom souboru vydal BB/art jako Velkou knihu kocoura Vavřince. Teď se to rozhodl vydat znovu v reedici s nějakými faktografickými doplňky o mých rodičích a výtvarnici Věry Faltové, která už bohužel nežije. Na začátku devadesátých let o Vavřince projevilo také zájem vydavatelství Bär a v německé koprodukci vzniklo DVD s třináctidílným kresleným seriálem bez dialogů pro děti od tří let, který byl sice částečně pod kontrolou rodičů, ale poznamenal ho právě určité komerční „zmatňování“ německým koproducentem. Ostatně běží dost často v televizi.
 
Jak je otec spokojen s výsledkem?
Průběžně  jsme to konzultovali a byl nadšen. Je mu 87, ale stále velmi aktivní a je rád, že ho mladší lidi stále berou ne jenom jako nějakého nestora, ale jako živou součást publicistiky i literatury. Ale rád bych připomněl, že ohledně kocoura Vavřince je stále poněkud upozaďována moje maminka Dagmar Lhotová, která zrovna na něm měla ten největší podíl a udělala toho pro něj nejvíc. Ostatně se taky právě za něj před třemi lety dostala do komiksové síně slávy.
 
Bude nějaká šance slyšet tu krásu naživo?
Křest bude 27. ledna ve Studiu Paměť v Soukenické ulici. Je to velmi příjemný prostor, částečně divadelní. Ale spíš než koncert to bude takový dýchánek. Zahrají tam Michal Kořán s Pavlem Richterem, Kolena, Petr Komár Soudek s Hmyzákem, Marka Míková pravděpodobně se synem Kryštofem a Dřevěné pytlí v jutových uhlích. Sestavy se mohou prolínat, až to případně vyvrcholí nějakým happeningem. Různé „jiné“ hudby tam bude povícero, nicméně je to spíš věc setkávání lidí, než klasický koncert. Možná přijdou i další muzikanti, kteří na Vavřincovi ani nehráli,nebo hráli v konstelacích, které v daném termínu nemají čas.


jádu
view counter