Pavel Šrut: Lichožrouti se vracejí

Když v roce 2008 vydal Pavel Šrut knížku o lichožroutech, způsobil na pískovišti dětské literatury příjemnou bouři. Skvěle vystavěný příběh si nic nezadal s tempem akčních bijáků, přesto nepostrádal tradiční žánrové atributy. I proto získal v roce 2008 Magnesii Literu. Pokračování příběhu Hihlíka a jeho úhlavního nepřítele Kudly Dederona tedy bylo jen otázkou času.

Příběh o lichožroutech je primárně určený pro špunty, ale své si v něm najdou i dospěláci. Šrut stvořil universum, kde se groteskně vzhlížející černobílí tvorečkové živí tím, že požírají fusekle (dodnes se neví, jestli preferují levé, nebo pravé). „Za to, že nám z páru ponožek zůstávají jen licháče, můžou lichožrouti,“ tvrdí Šrut. A má recht.

V novém pokračování se Hihlík ocitne v Africe, kde hledá svoje rodiče. Přitom náhodou narazí na lichožroutí ráj na zemi – velký komplex, který vystavěl obézní byznysmen. Ten ve svém království drží lichožrouty „dobrovolně“ – přežírá je podkolenkami, barevnými fuskami a dalšími bavlněnými specialitami. Nikdo se nezmůže na odpor, protože jsou všichni tlustí, spokojení a celý den jen čučí na telku. Paralely na Huxleyho Konec civilizace se nabízejí samy. A s podobnými nuancemi Šrut pracuje po celou dobu – velmi citlivě, takže dětského čtenáře neruší, zatímco ostatním nabízí až existencionální otázky k zamyšlení. Když totiž člověku chybí ponožka, kterou do té pračky určitě dával, je to fakt na zabití.

Knihu ilustrovala Galina Miklíková, pozvánku na její právě probíhající výstavu najdete na http://www.protisedi.cz/article/na-potvůrky-do-liberce.