Share |

Ondřej Bezr: Fanouškem blues je vlastně každý, byť mnozí "proti své vůli"

"Když jsi tak chytrý, pojď to dělat sám."
foto autor

Pomyslným „hlavním městem“ blues v Evropě se od čtvrtka na tři dny stane Šumperk – již poosmnácté se zde odehraje mezinárodní hudební festival Blues Alive. Pod jeho dramaturgií, která českému publiku představuje současné světové hvězdy žánru, poslední žijící spoluhráče dávných bluesových velikánů i zajímavá jména muzikantů z Česka i okolních zemí, je již patnáct let podepsán hudební publicista Ondřej Bezr. 

 

Jak si u českého publika blues stojí a jaké publikum se na festival sjíždí?

Nebudeme si nalhávat, že blues je v dnešní době žánr, který hýbe hudebním světem, natožpak Českou republikou. V čisté podobě je to samozřejmě "alternativní", tedy menšinová záležitost.

Na druhou stranu si spousta lidí představuje pod slovem blues něco úplně jiného (nebo zbytečně úzce vymezeného), než ve skutečnosti blues je. Jde to napříč generacemi. Existuje jakési povědomí o tom, že "blues je něco jako jazz", tedy hudba, na kterou musíš mít pomalu vystudovanou hudební vědu, abys z ní měl požitek, abys jí tzv. "rozuměl". Když se s takovými názory setkávám, obvykle kontruji jmény jako Rolling Stones, Led Zeppelin, PJ Harvey, Moby, Morcheeba - to jsou všechno kapely a umělci, u kterých je bluesový vliv mimořádně podstatný buď v celé jejich kariéře, nebo alespoň v jedné z jejích zásadních etap. Většinou pak takoví posluchači valí oči. A zjistí, že vlastně jsou bluesovými fanoušky, byť "proti své vůli".

 

Odkud návštěvníci na festival přijíždějí?

V posledních cca třinácti letech jednoznačně převládá "přespolní" publikum nad regionálním. Jsou to posluchači z celé České republiky, jezdí hodně Slováků, často Poláci, ale i Němci a Rakušané. Pravidelně dokonce jezdí několik Čechů, žijících v Anglii, což považuji za neuvěřitelné. Věkový rozstřel je třígenerační a víme o mnoha případech, kdy rodiče přivedli na festival svoje děti, které po nich už dnes plně převzaly štafetu. Nejde přitom v mnoha případech o přesvědčené ortodoxní bluesmany, spousta lidí, kteří na Blues Alive přijíždějí, slyší jediné blues za celý rok právě během oněch tří šumperských dní. Máme z nich samozřejmě stejnou radost jako z vyhraněných bluesových fajnšmekrů.

Blues Alive má svého ducha. Je na něm znát jistá uvolněnost, prolnutí domácí scény se zahraniční, jakási blízkost mezi světovými hvězdami a třeba domácími začátečníky. To je vidět zejména při nočních jam sessionech, kdy mají letití američtí veteráni rozdané úplně stejné karty jako jejich mladí čeští obdivovatelé. To ve světě úplně běžné není.

 

Proč se festival koná právě v Šumperku a ne v nějakém větším městě?

Festival se koná v Šumperku, protože ho prostě šumperští pořadatelé před osmnácti lety vymysleli. Za celou dobu nikoho nenapadlo, že by se měl někam přesouvat. I když je šumperský kulturák krystalickou ukázkou komunistické architektury 70. let, poskytuje dokonalé zázemí celému festivalu, a když ožije lidmi, všeho toho umělého mramoru a umakartu si ani nevšimnete. Podotýkám, že během festivalu běží v tomhle jediném kulturním domě paralelně šest barů a restaurací, do kterých mimochodem vnitřním televizním okruhem přenášíme dění na pódiu - co víc si k bluesové muzice přát?

 

Jak se stane pražský kavárenský intelektuál dramaturgem takovéhle akce?

S tím "intelektuálem" bych, s dovolením, trochu brzdil, nicméně k pražskému kavárenskému povalečství se hlásím. Takový člověk se k tomu dostane tak, že si už v raném mládí zamiluje blues, snad v něm i načerpá nějaké znalosti, pak jednou jede na první ročník začínajícího regionálního festivalu jako publicista, napíše recenzi, další rok znovu, to už do toho pořadatelům trochu mluví, a když třetí rok zakladatelka a dosavadní dramaturgyně festivalu odchází za jinou prací, řeknou mu: "Když jsi tak chytrý, pojď to dělat sám." A on o tom ani minutu nepřemýšlí, odhodí ostych a poslední zbytky zábran, a jde...

 

Jak berou po letech zkušeností ortodoxní bluesmani to, že se festival striktně nedrží dané žánrové škatulky?

Bude to asi znít nafoukaně, ale už jsme si je "vychovali", tím jsem si jist. Před lety hrál na Blues Alive Chris Thomas King, velmi známý hudebník, držitel Grammy atd., který před publikum předstoupil ve dvojici s DJem. A - ó hrůzo - rapoval! Tehdy polovina sálu na protest odešla do foyer a tento "úlet" se pak celý rok řešil na webových stránkách. Dostali jsme pěkně za uši - nicméně dodnes si za jeho zařazením do programu stojím. Ba co víc - jsem přesvědčen, že by k podobné situaci už dneska nedošlo. Myslím, že návštěvníci pochopili nejen to, že Blues Alive je v podstatě hodně stylově otevřený festival, ale i to - což je důležitější - že blues nemusí nutně být jen muzika, jakou hrával Robert Johnson ve třicátých nebo Muddy Waters v padesátých letech, ale i hudba mnohem současnější, využívající moderních prvků i vlivů z jiných žánrů. Viz jedni z letošních účinkujících, britské duo Heymoonshaker, hrající v obsazení kytara a „hiphopový výdobytek“ beatbox.

 

Jak se po dobu festivalu promění město, kde se festival odehrává, a jak moc improvizované bývají noční jamy v místních lokálech? Můžeš přibalit i nějakou veselou historku z natáčení? Kam mají lidi vyrazit letos?

Po skončení každého hlavního programu, tedy o půlnoci, se na dvou hlavních místech, tedy ve foyer Domu kultury a v restauraci U dřevařů, rozjíždějí jamy, navíc se hrává neorganizovaně i na dalších místech města (mým oblíbeným nočním povyražením bývá třeba vyhrávání v dnes už doslova legendárním nonstopu Dakota). Improvizované je to vždycky. S výjimkou kapely, která každý jam zahajuje, nikdy nikdo předem neví, kdo se na pódiu objeví. Svrchu zmíněné uvolněné náladě přičítám to, že se mezi hosty jam sessionů velmi často objevují i ty největší hvězdy programu a domácí muzikanti si tam mají možnost zahrát se svými velkými hrdiny. Stává se dokonce, že právě kvůli tomu do Šumperka mnozí domácí muzikanti jezdí. Před lety si hlavně kvůli možnosti jamu zajel na Blues Alive, přestože tam oficiálně nevystupoval, například v Praze žijící skotský kytarista Stan The Man, protože se chtěl na pódiu setkat se svým největším vzorem Hubertem Sumlinem. Povedlo se mu to. A letos vím o několika českých hráčích na foukací harmoniku, kteří už týden před festivalem nemohou dospat, jen aby už už poměřili síly se svým polobohem, americkým foukačkářem Rickem Estrinem.

 

Speciální koncert pro těžké zločince z Mírova - má to podle tebe pro ně skutečně smysl, nebo je to spíš reklamní akce, aby se o festivalu vědělo? A nebojí se tam muzikanti hrát?

Na mírovském koncertě jsem za tu dobu, co je pořádáme, byl jen dvakrát, ono je to skutečně dost depresivní prostředí. Ale mohu odpřisáhnout, že vězni se na koncert nejen těší, ale že si ho v mezích možností i maximálně užívají. S reklamou to skutečně nemá nic společného - ještě jsem nečetl za ta léta článek, který by hovořil o tom, že Blues Alive je zajímavý festival proto, že po jeho skončení jedna kapela odjíždí na hodinu zahrát do kriminálu. A pokud jde o ten strach - naopak, spousta muzikantů se o možnost zahrát si na Mírově doslova "pere". Nabídka každopádně vysoko převyšuje poptávku.

 

Proč se (alespoň v Česku) příliš neuchytily festivalové satelitní koncerty? Třeba letos se Prahy dotknou spíš jen symbolicky a koncentrují se hlavně v Polsku - je to produkčně náročné, nebo na to zmlsaní Češi kašlou?

Rozdělil bych to na Prahu a zbytek republiky. Praha je skutečně "zmlsaná", každý den v ní koncertují v podstatě desítky kapel a umělců v klubech a jiných sálech. K tomu připočtěme divadla, kina, stovky hospod... Myslím, že je to tak v hlavním městě přirozené a venkoncem je to tak dobře. To říkám jako Pražák, nikoli jako dramaturg festivalu. Satelitní koncerty mimo Prahu narážejí na dva problémy. Jeden je finanční, protože samozřejmě známí zahraniční interpreti jsou zpravidla co do honorářů a produkčních nákladů mimo možnosti klubů nejen v malých, ale i větších městech. A za druhé: v době okolo Blues Alive se bojí šéfové klubů v České republice zařazovat do programů jakékoli blues, protože vědí, že ortodoxní fanoušci stejně odjíždějí do Šumperka.

 

Jak hodnotí hraní v drsném horském kraji černoši z amerického Jihu - bývá to pro ně zajímavá zkušenost, nebo prostě obyčejná štace jako každá jiná?

Nebudeme si nalhávat, že hraní kdekoli je pro protřelé muzikanty, z nichž mnozí jsou na scéně desítky let, něco jiného než práce. Taky už nežijeme v době, kdy by američtí Jižani poprvé v životě viděli sníh právě v podhůří Jeseníků. Jejich ohlasy nicméně bývají velmi pozitivní, ale za to můžeme poděkovat pouze a jedině publiku, které v osmnáctileté historii snad až na zmíněnou výjimku s Chrisem Thomasem Kingem (který ovšem i tak odvedl precizní a plně profesionální výkon), připravilo všem zahraničním i domácím muzikantům skvělé prostředí. Obzvláště mile bývají překvapeni ti, kteří právě žádné ortodoxní blues nehrají a před vystoupením mají možná i trochu strach, jak budou přijati. Vzpomínám třeba na koncert kapely JuJu, v jejímž čele stáli britský kytarista Justin Adams (jinak "pravá ruka" Roberta Planta) a africký zpěvák Juldeh Camara. Ti hráli hudbu na pomezí blues, africké hudby a psychedelie, před příchodem na pódium z nich byly cítit lehké rozpaky, ale nakonec rozjeli báječné vystoupení, po kterém prodali všechna cédéčka, jež přivezli, rozdali desítky podpisů, potřásli si snad se stovkami rukou a odjížděli naprosto nadšeni.

 

A poslední otázka - co to je blues?

Na tuhle otázku by se asi mělo odpovědět nějakým vtipem nebo aspoň bonmotem. A protože těch už byla proslovena za víc než sto let existence tohoto žánru celá spousta, vyberu jeden ze svých nejoblíbenějších. Nevím, jak zní přesně, možná trochu parafrázuji: když se na to musíš ptát, stejně bys moji odpověď nepochopil...

 

 


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.