N.O.H.A. se vrací, přijďte zdarma do Chapeau

Kapela N.O.H.A. neboli Noise of Human Art je známá po celém světě díky svým hitům jako je Tu Café nebo Dinero. Po více než roční pauze se tato multižánrová kapela vrací do Prahy, kde zahraje 27. října na oslavě 96. narozenin klubu Chapeau Rouge. Vstup je zdarma.
Můžete s etaky podívat na video teaser.
 
Jak byste představili kapelu N.O.H.A. někomu, kdo o ní nikdy neslyšel?
Philip: Pohybujeme se mezi styly, jako jsou drum´n´bass, Balkan-Beat, Flamenco nebo hip hop. Mícháme to dohromady podle toho, kdo z které země přišel.
N.O.H.A. vznikla v roce 1995 a z původní sestavy zůstali jen Philip Noha a MC Chevy. Jaké to je, být spolu 20 let v kapele?
Philip: S Chevym je to v pohodě. Beru to jako, když jsi s někým ve vztahu. Taky vznikají tření z ničeho nic. Každý se nějak vyvíjí a my se s Chevym vyvíjíme paralelně.
Jak jste se dali dohromady?
Philip: Objevil jsem ho náhodou v Německu na jam session. Všichni dělali hrozně vážnej gangsta hip hop a on přišel a udělal si ze všech šašky. Začal tančit a zpívat blbosti. Celé to otrávené publikum dokázal strhnout svojí pozitivní energií. Měl takový hranatý účes a velký knír. Já jsem si jen říkal: „Kdo to je? To není možný!“ Vzal jsem si na něj číslo a od té doby jsme spolu.
Vaše poslední deska vyšla v roce 2013. Kdy se můžeme těšit na další?
Kaia: Během poslední sezóny jsme na pódiích představili spoustu nových songů. Také jsme hodně pracovali ve studiu, skládali a ladili. Máme hodně nových věcí. Datum pro vydání sice ještě nemáme, ale je to v procesu.
Philip: Přes léto jsem neměl studio, stěhoval jsem se zpět do Prahy a zařizování trvalo čtyři měsíce. Teď jsem spokojený a trávím tam i 16 hodin denně, jde to skoro samo. Věci musí uzrát. Máme jedenáct nápadů, ale konkrétní datum vydání alba ještě nejsme schopni říct. Plánujeme ale vydávat další singly.
Když nepracujete na věcech pro kapelu N.O.H.A., čemu se věnujete?
Kaia: Tohle je poprvé v životě, co soustředím téměř jen na hudbu. Teď jsme dvakrát, třikrát týdně ve studiu, posíláme si věci a ladíme je. Také se věnuji focení, fotografii jsem studovala na univerzitě. Mám ráda vizuální design, interiéry. Nevěnuji se tomu aktivně, ale baví mě fotit a dělat postprodukci, pořád je to spíš koníček.
Philip: Každý den jsem 16 – 18 hodin ve studiu. S hudbou mi to jde nejrychleji, dělám to už hodně dlouho. Moje malé hobby je stříhání videoklipů. Ty dáváme dohromady ze záběrů, které jsme ten rok natočili na turné, přidám k tomu hudbu z naší tvorby, a je to. Mám ještě dvě děti a tím moje hobby končí (smích).
Jakou hudbu rádi posloucháte?
Philip: Mám rád desku Arizona Dream od Gorana Bregoviće, ta je hodně povedená, je pozitivní a vždycky mě úplně rozesměje. Jednou jsme v letadle zažili velké turbulence, lidi ječeli a já jsem poslouchal Bregoviće, smál se a říkal jsem si: „Spadnem, umřem a bude to v pohodě!“
Jinak poslouchám dubstepový nebo drum´n´bass web-rádia. Třeba rakouskou stanici Drum´n´bass FM. Oni mají čistej zvuk, jak to má být, bez ořezaných basů a můžeš si to poslechnout kdekoliv na světě.
Kaia: Nedávno jsem se vydala na výlet do dob mého dospívání a poslouchala jsem zase Nirvanu, devadesátkový grunge a podobné věci. Ale běžně mě baví hlavně soul, RNB nebo hip hop. Mám ráda Amy Winehouse, The Roots, Erykah Badu, The White Stripes and The Black Keys. Také mě baví elektronická hudba, downtempo, dj Shadow a podobné věci. Záleží to na mojí momentální náladě.
27. října hrajete na 96. narozeninách klubu Chapeau Rouge. Znáte ostatní interprety, co s vámi na narozeninách hrají?
Philip: Them Darned Teenagers jsou parádní dubstep. Poslouchal jsem je na Soundcloudu a moc se mi jejich věci líbily.
Kaia: Jednou jsem viděla hrát naživo dje Dead Sailora a jeho zvuk byl super.
Jaký nejsilnější koncertní zážitek jste v poslední době měli?
Philip: Rusko bylo hodně zvláštní. Byl super zážitek poznat ho i z jiné stránky, než jen z médií nebo ze vzpomínek na komunismus. Když tam přijedeš, zjistíš, že jsou tam stejní lidi jako kdekoliv jinde, jsou milí a pohostinní. Je to veliká země se spoustou názorů. Kaia tam nechtěla, ani Chevy, ale když jsme tam přijeli, byla to pohoda, všechno organizovaný a žádnej problém.
Bydleli jsme asi 150 kilometrů jižně od Moskvy v jedné vesnici, v malé vilce. V jednu ráno ale došla vodka. Tak Chevy, černoch, Američan, šel do vesnice, že nám tu vodku sežene. Paní, co se o nás starala, mu říkala, ať tam nechodí, že ho někdo zastřelí, že nevědí, kdo to je, a leknou se bílejch očí ve tmě. „To zvládnu,“ řekl Chevy. I když mluví jen anglicky a německy a měl jen deset euro, stejně tu lahev sehnal a celou rodinu, co mu tu vodku prodala, přivedl k nám. Tančilo se, zpívalo, bábuška udělala palačinky a pečený kuře a hubovala, že když pijeme vodku, musíme jíst. Je to jinak, než to známe z televize, dva úplně jiný světy.
 
facebook.com/events/1065954476748587/