Nicolas Jaar v Roxy. Třírychlostní americko-chilská podívaná

V hudbě i vizuálech vsadil sedmadvacetiletej Jaar na minimalismus a ztrácel se jen v prosvícenejch oblacích kouře. Nepřepálený, adekvátní, jasnej fokus na hudební stránku. 

Jedině dobře. Už od debutu v roce 2011 Jaar okouzluje svým na kost osekaným elektrem s problesky svejch jihoamerickejch kořenů a experimentu. Fanoušci posledně zmíněnýho (ke kterejm se hlásím) si tak mohli užít především ambientní první čtvrthodinku, která se v tu pravou chvíli, protože některý fanynky se začínaly očividně nudit a hlasitě bavit, zlomila do techno nářezu, kterej nezněl jako nic, co znáte z desek a byl ukázkově chytlavej.

Živou vodou politý obecenstvo si následně přišlo i na jaarovsky typičtější downtempový vložky, včetně samplování sólíček na saxofon. Tohle všechno se několikrát zopakovalo a s obdivuhodným citem dokázalo naprosto přirozeně zpomalovat a zase zrychlovat tok celýho večera. 

Bál jsem se něžný uspávačky v přeplněným sále (ten nejhorší druh uspávačky) a dostalo se mi vyváženýho trojboje žánrů a nálad. Tenhle kluk s vizáží Clarka Kenta bude na mým seznamu koncertů do budoucna vítanej už ne jenom ze zvědavosti. 

Nicolas Jaar, Roxy, Praha, 23.8.17