Share |

Nakladatelství Paseka začne dávat jména překladatelů na všechny obálky

V roce 2015 vyšlo v Česku zhruba 16 600 knižních titulů, z toho více než třetina je přeložená z cizích jazyků. Přesto čtenáři často neznají osobnosti, které s knihou před jejím vydáním tráví nejvíce času - překladatele. Také proto začne Nakladatelství Paseka od roku 2018 uvádět jména překladatelů na všech obálkách, učiní tak jako první nakladatelství v Česku.
 
Je to trend, který se objevuje v Evropě i Spojených státech,“ říká Anna Rezková Horáčková, ředitelka Nakladatelství Paseka. To založil její otec Ladislav Horáček v roce 1989 jako první soukromé nakladatelství v Česku.
 
Překladatelé budou na obálkách beletrie i nonfiction. „Jméno překladatele se objeví na každé knize, kde nám to dovolí licenční smlouva. Problém může být s komiksy nebo ilustrovanými knihami, kde je důležitý vizuál. Pro překladatele to není jen zviditelnění, můžou cítit i větší zodpovědnost – výsledek si s jejich jménem spojí více lidí,“ dodává Rezková Horáčková.
 
Poprvé se nový přístup projeví na obálce francouzského románu Skoncovat s Eddym B., ve kterém autor Édouard Louis řeší, jak se vymanit z pasti sociálního prostředí nebo jak se vyrovnat s vlastní sexualitou. Román, který byl přeložen do dvaceti jazyků, do češtiny převedla spisovatelka a překladatelka Sára Vybíralová.
 
Pohled překladatelů
Podobně jako třeba když divadelní režiséři inscenují tentýž dramatický kus každý po svém, mohou přinášet i překladatelé různé podoby jednoho textu, přitom rovnocenně přesné a skvělé,“ říká šéfredaktor Paseky Jakub Sedláček. „Překlad je věcí interpretace, a i když je v tomto oboru nejzazší metou věrnost originálu, každý dobrý překladatel dává do své práce kus sebe. Nepochybuji o tom, že jsou čtenáři, kteří si knihy vybírají knihy i podle toho, kdo je přeložil,“ dodává Sedláček.
 
Jeho slova potvrzuje i překladatelka Michala Marková. „Na cestě jinojazyčného textu od autora ke čtenáři hraje překladatel veledůležitou roli zprostředkovatele,“ říká. „V ideálním případě by čtenář neměl vůbec vnímat, že mezi ním a knížkou nějaký prostředník stojí – ale i tak je prima vědět, skrz čí hlavu se k nám text takříkajíc profiltroval.
 
Podle Viktora Janiše překlad není mechanická práce. „Není to výsledek nějakého chemického procesu či bílé magie,“ přibližuje Janiš. „Ač si to čtenář většinou neuvědomuje, na stránkách zahraničních románů čte pouze překladatelova slova. Jen na něm záleží, zda bude s to přenést všechny nuance autorova stylu, zda zachová jeho vtip a slovní hříčky či narážky na místní reálie. Za to vše ručí svým jménem. Proto je spravedlivé, aby se o něm dozvěděl i čtenář, a ne aby se skrývalo kdesi vzadu, vysázené titěrným písmem v tiráži.
 
Překladatel často knihy objevuje
Expert na knižní trh Tomáš Fojtík si myslí, že v zemi, kde je čtení knih de facto závislé na překladech, by měla být překladatelská profese více ctěná a viditelná. „Překladatel, který je vlastně spoluautorem knihy, je u nás často neviditelný a veřejnost často netuší, kdo za překladem stojí. Dávat jméno překladatele na obálku tak není jenom záslužné; je to také další důležitý krok, jak překladatele vrátit na výsluní, kam bezesporu patří,“ myslí si Fojtík.
 
Souhlasí s ním i literární kritik Petr Nagy. „Postavení překladatele, zvláště pak překladatele beletrie, je dosti nezáviděníhodné – jeho práce by vlastně v ideálním případě neměla být vidět, což naneštěstí leckdy činí neviditelným rovněž jeho samotného, a to i v očích literární kritiky (pokud se nedopustil závažného prohřešku). Přitom jeho role v literárním procesu je vpravdě klíčová – nejen coby prostředníka, ale často také iniciátora, učitele či kritika,“ říká Nagy.
 
Role iniciátora platí i v případě Vybíralové. Louisův román pro sebe objevila ještě před tím, než se stal senzací i za hranicemi Francie, a přinesla ho do redakce Paseky.


jádu
view counter