Mrtvé Bruggy a taky trochu fakin brůž

 
Jo. Nemůžu popírat skutečnost, že jsem se do Brugg vydala kvůli Collinovi. Nebudem to tady fanatizovat, ale nedej si do sluchátek soundtrack od Cartera Burwella a neprojdi se tam.
Ale pak jsem našla ještě něco zajímavějšího. Je to knížka a jmenuje se Bruges la morte/Mrtvé Bruggy.
Dejchne na tebe skutečnej středověk, protože po vrcholným rozmachu někdy před sedmi sty lety upadly Bruggy do zapomnění a chudoby. Díky tomu si zanechaly tu až depkoidní  syrovost, kvůli který tam dnes jezdíme. Vyčpělý kanály, šeď s červenejma střechama, děravý lodě, rozkradený kola, creepy labutě. Prej Benátky severu. Jo, s troškou víc deprese, do Benátek se jezděj lidi žádat o ruce a do Brugg sebevraždit nebo při nejmenším sebetrýznit a ptát proč.
Atmosféra by se teda krájet nedala, všechno se táhne, line, plíží, mlčí, všechno je tichý, jen voda šplouchá a stromy šuměj. Pozor most, skrčit hlavy.
Všechno je tam takový pomalý. Ale to je dobře. Must see je Belfried. Vyšlápneš 366 schodů do věže, z který je vidět plešky turistů, pár tulipánků uprostřed náměstí, střechy, další věže a ostřížím zrakem snad až do Londýna. Klepaly se mně kolena, nevim, jestli z vyčerpání z točenýho schodiště plnýho Japončíků nebo fakt z tý atmosféry, která tam nahoře zas popadá dech. Asi se bojim vejšek. Je to taková smutná zvláštní krása, která divně bolí.
Ale v létě tam nejezdi.
Jinak Belgie dobrá. Megavelký hranoly s hranolkovou omáčkou,  vafle, praliny, všude samej politik a van Eyck. Nezapomeň taky na Gent a trochu jiný Antverpy. Jeď a teple se ustroj.