Marek Hovorka, ředitel MFDF Jihlava: Co si neseme na zádech?

Český dokument je v bodu zlomu, říká ředitel MFDF Ji.hlava Marek Hovorka 
Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava za několik dní zahájí svůj jubilejní 20. ročník. V rozhovoru s festivalovým ředitelem Markem Hovorkou, který MFDF Ji.hlava založil jako teprve sedmnáctiletý student jihlavského gymnázia, poodhalujeme roušku historie a podrobnosti z programu letošního jubilejního ročníku MFDF Ji.hlava, který se uskuteční ve dnech 25. – 30. října.
 
Váš festival proměnil jihlavské náměstí k nepoznání. Co všechno festivaloví diváci na Masarykově náměstí najdou? 
Necelé dva týdny před festivalem pořádáme vernisáž výstavy k dvacetiletému výročí festivalu. Ta bude instalována v prosklených City modulech, zajištěných firmou KOMA Modular, která mimo jiné v loňském roce postavila český pavilon Expo v italském Miláně. Výstava bude přístupná na horním Masarykově náměstí téměř tři týdny doslova 24 hodin denně a jejím cílem je zaujmout jak náhodné kolemjdoucí, tak věrné festivalové diváky. Zaměříme se na fenomén dokumentárního filmu i samotného festivalu, jeho výtvarnou podobu, festivalovou architekturu, zájem o rozvíjení města i výrazné filmové počiny.
Co konkrétně na výstavě najdeme? 
Festivalová výstava Ji.hlava 20 představuje artefakty různých velikostí a tvarů úzce spjaté s některým z uplynulých festivalových ročníků MFDF Ji.hlava. Zájemci tak například uvidí první tištěný katalog z roku 1997, festivalové ceny, jejichž autory byli Petr Nikl nebo Krištof Kintera, nebo festivalové akreditace předních českých režisérů a režisérek, ale taky psí obojek, který patřil představiteli hlavní role ve festivalové znělce k třetímu ročníku. 
A jaký postoj má festivalový divák zaujmout k velké dřevěné konstrukci, která má připomínat regál? 
Přesně tak. Letošní ročník si skrze výtvarnou koncepci Juraje Horvátha, autora festivalových plakátů od roku 2001, předkládá otázku – Co si neseme na zádech? A přestože výpověď autora festivalového plakátu je v mnohém metaforou vývoje nejen české společnosti, festivaloví architekti Josef Čančík a Vít Šimek nabízejí jednoduché řešení: Co sami nepotřebujeme, odložme do připravených regálů a věnujme jiným. Třeba pak i sami objevíme něco pro sebe.  Loňská ohniště tak letos nahradí velké dřevěné konstrukce připomínající regály. 
Co čeká na návštěvníky letošního jubilejního 20. ročníku ji.hlavského festivalu? 
Dvě desetiletí je období jedné generace. Proto připravujeme speciální programovou sekci Ji.hlava 20, filmový manifest, který z každého ročníku vybere jeden film. A protože za jednu z nejnáročnějších disciplín považujeme filmový esej, vybrali jsme právě dvacet filmových esejů. Vždy jde o současné filmy. Nevracíme se do hlubší minulosti. Divákům se tak vrátí na plátna ikonické filmy uplynulých dvou desetiletí.
Proč jste letos vybrali jako zahajovací film gangsterku Petry Nesvačilové Zákon Helena? 
Současné televizní detektivní seriály vycházejí z témat, se kterými se každodenně setkáváme v novinách či v televizi - podsvětí, korupce, propojeni byznysu a politiky či policie a galerky. Dokumentární filmy se takovým tématům z různých důvodů spíše vyhýbají, a tak film režisérky Petry Nesvačilové je vzácnou výjimkou. V žádném případě nepřistupuje k tématu publicisticky, film je výsledkem několikaleté odvážné cesty po odvrácené straně naší každodennosti. Zároveň nejde o výjimku v kontextu střední a východní Evropy, protože letos hned několik filmů z tohoto regionu mířilo stejným směrem. Ukazuje se tak, že reflexe porevolučních let se ve východní Evropě nemůže bez otázek zkoumajících propojení politiky, policie a podsvětí obejít.
Jak byste charakterizoval filmy, které se sešly v soutěži o nejlepší český dokumentární film Česká radost? 
Soutěž Česká radost každoročně představuje nejvýraznější české dokumenty a je dobrou příležitostí k hlubší reflexi. Český dokumentární film je v období zlomu. Jeho úspěšní režiséři a producenti se často posouvají k hranému filmu či televizním produkcím – a jedním z důvodů jsou i lepší finanční podmínky. I proto se festivalu uskuteční diskuze nad jeho směřováním v budoucích letech, které se zúčastní zástupci klíčových institucí i oborů.
Jaké výrazné osobnosti letos MFDF Ji.hlava představí? 
Tak jako dokumentární film neulpívá na povrchu, podobně i letošní Ji.hlava představí výjimečné osobnosti, které nejsou snadno viditelné. Letos pořádáme retrospektivu francouzského dokumentaristy takzvané nové vlny Ériku Rohmerovi. Je znám především svými hranými filmy, ale jeho dokumenty, které uvedeme, jsou klíčové pro pochopení celé jeho tvorby. Naše pozvání také přijal americký psycholog Philip Zimbardo, který festivalovým návštěvníkům v rámci Inspiračního fóra představí svůj Stanfordský experiment. Do výpravu do tajů islandské kinematografie se diváci budou moci vydat s nejvýznamnějším islandským režisérem Fridrikem Thorem Fridrikssonem, který na MFDF Ji.hlava přednese svoji masterclass. 
Kdo další ještě představí své masterclass? 
Festivaloví návštěvníci se letos tváří v tvář setkají s producentkou Rebeccou O‘Brienovou, jež dlouhá léta spolupracuje s britským režisérem Kenem Loachem. Ten za své sociální drama Já, Daniel Blake letos získal Zlatou palmu v Cannes. Rebecca O’Brienová na festivalu přednese svoji producentskou masterclass, podělí se s diváky o své zkušenosti s třicetiletou spoluprací s Kenem Loachem. Důležitou roli tu bude hrát téma tenké hranice mezi dokumentaristikou a fikcí a také specifičnost tvorby filmu, jehož hlavní protagonista je váš přítel a blízký spolupracovník. Součástí masterclass navíc bude česká premiéra nového biografického filmu Versus: Život a dílo Kena Loache, na němž se O’Brienová podílela jako producentka.
Vzpomenete si na vůbec začátky ji.hlavského festivalu, který se poprvé uskutečnil v roce 1996?
Když jsme pořádali první ročník, většina režisérů představila svou tvorbu třeba i za několik desetiletí prostřednictvím několika krátkých filmů. Šlo o výběr, ale celovečerní dokumentární filmy byly naprostou výjimkou. Faxovali jsme jako o život do všech koutů světa a filmy nám přicházely poštou na videokazetách. Pak se svět začal digitalizovat, myslím, že první webové stránky jsme měli v roce 1999, email se více rozšířil asi ve stejné době a z VHS se stala DVD. Stále jsme však promítali z filmových pásů.
Jaký je váš festival dnes? 
Chceme jít naproti jakémusi „dokumentárnímu“ elementu: tedy reflektovat proměnlivost a jistou nezachytitelnost přítomnosti. Teprve když člověk zarámuje kamerou, co vidí, vyjádří zároveň svůj vlastní názor. Taková je i Ji.hlava, názorový festival, a to bez toho, aniž by byla jednonázorová. Nezajímá nás jedna perspektiva, ale spíše znejistění či poukázání na věci, které si člověk běžně nemá čas nebo možnost uvědomit.