Share |

Malá Dominka na motorce je zpět v ČR

MLADÁ ČESKÁ REKORDMANKA PŘEJELA NA SKÚTRU JIŽNÍ AMERIKU
22. května se po deseti měsících vrátila motocestovatelka Dominika Gawliczková ze své výpravy přes Jižní Ameriku. Strávila tam deset měsíců a na motorce s výkonem sekačky na trávu ujela přes 11 tisíc kilometrů. Připravujeme pro vás interview.
 
 
Drobná, sotva 155 cm vysoká blondýnka si nevybrala maličký skútr náhodou. „Vždycky jsem na cestách zápasila s těžkou motorkou, tak jsem si říkala, proč by to vlastně nešlo úplně jednoduše na tom, na čem spousta lidí jezdí jen do práce. Největší výzva byla otázka, jestli čtyřtaktní automatická padesátka přejede čtyřtisícové Andy, ale podařilo se“, říká 24letá cestovatelka z Havířova, která má za sebou už několik velkých moto výprav.
Motocyklová rekordmanka
Účastnila se cesty se žlutými trabanty z Austrálie do Asie a je též držitelkou českého ženského rekordu v nejdelší sólové jízdě na motocyklu, kdy v sedle vlastnoručně upravené motorky sama dojela k hranicím Kyrgyzstánu s Čínou a na jeden zátah zvládla 13 tisíc kilometrů. Svůj rekord sice počtem ujetých kilometrů v Jižní Americe nepřekonala, o to víc ovšem posunula vytrvalostní laťku. I když byla její výprava původně plánovaná jen na pár měsíců, rozhodla se zvolnit a na cestě strávila téměř rok. A zažila snad vše, co lze v Jižní Americe zažít, od přepadení, vážné poruchy, nemoci až po obrovskou obětavost a pomoc místních.
Přepadení v Kolumbii
Svou cestu začala koncem července minulého roku v kolumbijské Cartageně. Právě tam ji několik dní po příletu přepadli a přišla o fotoaparát. „Nejtěžší bylo si připustit, že se to mohlo stát kdekoliv jinde a že si za to nemůžu. Dělala jsem vše s maximální obezřetností, ale chlápek s kudlou mě přepadl za bílého dne tři sta metrů od hotelu na ulici plné lidí.“ Od další cesty ji to ale neodradilo. Vrhla se do byrokratické bitvy s místními úřady o vydání jejího motocyklu z celnice.  Nakonec se musela přesunout do hlavního města Kolumbie, Bogoty, kde se prodrala skrz hradbu razítek a povolení, získala svůj stroj a vyrazila na cestu. Před sebou měla Kolumbii, Ekvádor, Peru, Bolívii, Argentinu, Paraguay, Brazílii a nakonec Uruguay.
Přes velehory do dílny
Její maličký motocykl o objemu pouhých 50 ccm se vydrápal až do výšky 4500 metrů nad mořem, kde Dominiku zastihla sněhová bouře. Vzdorovala výškové nemoci i zimě, ale nakonec se aklimatizovala a v nadmořských výškách přes tři tisíce metrů strávila několik měsíců.
V Ekvádoru postihla její stroj komplikovaná závada, ale díky spolupráci lidí doslova napříč kontinenty se podařilo dopravit potřebné díly na japonskou motorku ze Spojených států do Ekvádoru. „Vypadalo to beznadějně, ani tucet mechaniků nebylo schopno přijít na to, kde je chyba, a často jsem si já připadala daleko znalejší než všechny ekvádorské autorizované servisy, což nebylo nic dobrého. Pak se ale ukázalo, že za to motorka vůbec nemůže, ale že doma zůstala jedna veledůležitá podložka, která způsobila zprvu tolik nepochopitelné problémy.“
Středem pozornosti
Dominičina cesta vedla nejen kolem slavných památek, jako je Machu Picchu, či tajemná planina Nazca, ale především mezi obyčejnými lidmi, pro které byla malá blonďatá dívka na maličké motorce doslova zjevením „V některých zemích jsem neměla chvíli klidu. ‚Musíme si přece udělat fotku!‘, pravil pán za počítačem a vystartoval ke mně. Popadl mě kolem pasu, celou mě na sebe přitiskl, začal mi pusinkovat tvář a říkal mi ‚mi amor‘,“ popsala zážitek z peruánské celnice.
Ztracena na solné pláni
V Bolívii dojela až na největší solnou pláň světa Salar De Uyuni, kde ji na obrovské prázdné ploše zastihla bouřka, a z původně romantického stanování se stal nebezpečný útěk. „Musela jsem chtě nechtě zastavit, když jsem si všimla, že blesky jsou už nejenom za mnou, ale i v dáli přede mnou. Prakticky úplně všude. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem stála na vyvýšeném kousku soli a všude kolem byla hluboká voda. Byla úplná tma, ztratila jsem pojem, kterým směrem jedu a odkud jsem vlastně přijela, takže jsem se nemohla ani vrátit.“
S břišním tyfem v Bolívii
A aby toho nebylo málo, pár dní na to skončila v nemocnici s podezřením na břišní tyfus, přestože proti němu byla očkovaná. „Měla jsem strach, lékařská péče v Bolívii je na děsivě špatné úrovni, vůbec si neuvědomujeme, jak se máme dobře. Nikdo mi nedokázal říct, co mi vlastně je, a když jsem ležela už třetí týden, tak to bylo asi jedinkrát, kdy bych se opravdu sebrala a odletěla domů, pokud by mi někdo podal letenku. Ale musela jsem se postavit zpátky na nohy.“
 
Krásná zem se špatnou pověstí
Dominika se zotavila a vydala do téměř nenavštěvované Paraguaye, která nemá mezi cestovateli příliš dobrou pověst. Tato zem ji ale uchvátila nádhernou přírodou, minimem turistů a hlavně tereré, místním ledovým nápojem, obdobou známějšího horkého maté, které je pro Paraguay národním symbolem. „Nejdřív vám to přijde hrozně hnusné, ale pak bez toho nemůžete být.“
Z Paraguaye pak pokračovala cestovatelka okolo monumentálních vodopádů Iguacu do Brazílie až nakonec po 11 237 kilometrech a deseti měsících na cestě dorazila do vysněného cílového města, Montevidea v Uruguayi. Do Česka se vrátila 22:5.. Chystá další knížku.


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.