Share |

Lubomír Typlt: V textech se nepotřebuju předvádět

foto autor

Celá řada výstav nyní čeká malíře Lubomíra Typlta. Jedna z nich – skupinová přehlídka 18 autorů figurální malby Příběh dne/s/ - potrvá až do května v Galerii moderního umění v Hradci Králové. A někde na obzoru se možná rýsují nové texty k písním WWW, které zase třeba jednou nebudeme moct vypudit z hlavy...
 
Co od vás návštěvníci výstavy v Hradci Králové mohou vidět?
Dva úplně nové obrazy. První se jmenuje Blankytně modrá houpačka, kde používám zase trošku novou barevnost. Tím druhým je Velká panika, namaloval jsem na velký formát tři holky, zase ve zvláštní barevnosti.
Čím jsou takovéhle skupinové výstavy přitažlivé?
Zaujalo mě, že je to po dlouhé době výstava lidí, kteří se zabývají figurální malbou. Na skupinových výstavách je skvělé, že člověk svou práci vidí v nějakém kontextu a srovnání s tím, jak s daným problémem zacházejí jiní lidé. V našem případě je zadáním figurální malba. Je příjemné vidět, že figurální malba má vlastně nekonečné množství řešení, protože každý z autorů k ní přistupuje jinak, to mě na tom taky velice láká.

Co na letošní rok ještě chystáte?
Letos budu mít poměrně dost výstav. Připravuji výstavu v Pražském domě v Bruselu, potom se má konat jedna poměrně významná skupinová výstava, ta bude v květnu. Měl bych mít výstavu v Galerii Mainerová a koncem roku v Galerii u Betlémské kaple. Prakticky všechno to budou nové věci. Ale mně osobně ten tlak vyhovuje, protože je to daleko lepší, než když mám před sebou prázdno. Když člověk neví, kde svoje nové věci ukáže, tak ani k malování není motivovaný. Já jsem tlak měl vždycky docela rád je to pro mě výzva. Samozřejmě to přináší stres, ale potom, když už to člověk má za sebou, tak je o to víc rád.
Před pár lety jste zkusil techniku naprosto odlišnou od olejomalby – smalt na sympoziu Smalt Art ve Vítkovicích. Co vám dala?
Zrovna smalt je technika, která u mě strašně zafungovala. Našel jsem k tomu adekvátní přístup a dá se říct, že výsledky hodně překvapily mě i spoustu dalších lidí, kteří s ním také pracovali. Způsob práce odpovídal té technice. Člověk na ležící ploše nejlépe velkého formátu maluje barvami, které mají křemičitanový základ. Mají přitom jenom přibližný odstín, protože ten definitivní získají až během pálení. Takže buď pracuje trošku intuitivně a naslepo, nebo musí mít připravený koncept, aby věděl, jak to dopadne. Tím, že jsem tam byl po dva roky, tak jsem tu techniku docela zvládl a věci, co se mi tam podařily udělat, jsou kvalitou na úrovni mých vlastních obrazů. Byla to výstava, která mi samotnému udělala velkou radost. Snad se ještě k tomu někdy vrátím.
Otázka je, zda to bude zrovna ve Vítkovicích, které se mezitím dostaly do zásadních problémů, a jejich majitel teď zřejmě řeší jiné věci než podporu kultury.
To je pravda. Smalty už asi hned tak dělat nebudu, pokud se pan Světlík z těch problémů nezotaví, což mě velice mrzí. Každopádně to od něj bylo velkorysé gesto, že něco takového udělal, a budoucnost ukáže že to dělal velice dobře. Byli tam dobří kurátoři a v posledních ročnících se tam sešli opravdu generační výrazní malíři a bylo to strašně zajímavé pro ně i diváky.
A teď zase z trochu jiného soudku. Jak to nyní vypadá s WWW?
 
Wéwéwéčka nedávno slavily deset let od prvního vydání Neurobeatu v roce 2006, výročí jsme měli loni v prosinci. Za tu dobu jsme vydali tři desky. Snad bude časem i nějaká další, ale teď momentálně na další práci nejsme úplně koncentrovaní. Wéwéwéčka nespí, ale asi nám to už bude trvat trošku delší dobu. Je to tím, že svoje zásadní věci jsme řekli v nějaké razanci, ale najít tu správnou razanci znovu je čím dál víc problematičtější. Každopádně pro mě jako pro malíře bylo to, že jsem se jim věnoval, velice důležité. Malíř je větší část svého času zavřený v ateliéru a má na to, co dělá, strašně malý feedback. Tak dvakrát do roka třeba udělá vernisáž. Sejdou lidi, ale nikdo se třeba k tomu, co vystavuje, nechce vyjadřovat. Jenom spíš někde za zády. To na koncertě je úplně jiná atmosféra. Lidi spontánně reagují na to, co před nimi člověk předvede. Dostane tam okamžitě zpětnou reakci, a to mě na těch Wéwéwéčkách hrozně baví.
 
Je asi těžké navázat na někdejší naprosté průkopnictví, když se doba změnila a některé vaše kdysi zcela novátorské postupy už převzal bezmála i mainstream?
 
Asi v i v tom bude problém. Nově formulovat pocity tak, aby se člověk neopakoval, je hodně těžké zadání. Tohle neustále řeším v malování, ale tam doposud žádné zacyklení necítím. Vím, jaké věci dělám a proč je dělám. Ale spolupráce dvou lidí je v tomhle daleko složitější, protože každý má třeba nějaké jiné nastavení, občas i časové. Možná v tom hraje trošku roli i ten střední věk, do něhož jsme už dospěli. Ale myslím si, že nějaké věci, které už máme načrtnuté, mají energii, která se nám líbí. Musí se na tom ale ještě pracovat.
 
Jak vlastně nové věci WWW s Ondřejem Anděrou vytváříte?
 
Když se dělá nová skladba, tak jsem vždycky při tom. Pro mě je motivace být u toho, když se to tvoří, a Ondřej nepustí nic bez toho, abychom se o tom bavili. Před spoustou let jsem v kapele hrál na trumpetu, na koncerty a byl jsem taky na pódiu, ale teď je pro mně nejzajímavější to vytvořit. A potom Ondřej tu svou práci dělá skvěle a já už mu hudebně absolutně nemůžu stačit. Wéwéwéčka s ním dělám po intelektuální stránce, a on to potom předvádí veřejnosti.
 
První vznikají texty, nebo hudba?
 
Někdy je dřív hudba a někdy se to setká obojí dohromady, ale většinou ode mě Ondřej dostane text a potom tomu dá nějakou adekvátní formu. Samozřejmě je to tlak, tyhle věci se nedají vymyslet. Silné obrazy, které jsou v textu, musí přijít, a nedají se vykonstruovat. Je zajímavé, do jaké míry po čase se texty jako Karamel je cukr co už se neuzdraví nebo Ve stínu lamp staly čitelné pro spoustu lidí, a přitom to původně byl náš 'kryptojazyk', který jsme používali. Pro mě je výhodné, že nepíšu texty s vnitřní potřebou předvádět se jako literát. Já se za literáta nepovažuju. Neříkám, že bych o literatuře neměl ponětí, ale není to do té míry moje velká ambice, že bych to nutně musel dělat. Dělám to skutečně jenom kvůli tomu, aby kapela měla texty, za které se můžu postavit, a to je pro mně osvobozující.
 
Co pro vás znamenala cena Revolver Revue za rok 2009 – to jste přece mohli brát jako potvrzení, že už jde o 'vážné' umění?
 
Já jsem za tu cenu byl velice rád. Dá se říct, že pro literární svět nás objevil Petr Onufer, kterého si obrovsky vážím, protože tehdy do přehledu Revolver Revue jako událost roku uvedl Neurobeat, Mně samotnému to tehdy vyrazilo dech, když člověk z oboru zareagoval na textovou stránku naší kapely a zprostředkoval to tak dalším lidem kolem Revolver Revue, a ti na to reagovali dobře. Pro mně to bylo velice milé. Alternativní hudbu a výborné kapely, které ji u nás dělaly, jsem samozřejmě poslouchal. Vždycky mě na tom fascinovaly ty skvělé texty. Když jsme zjistili, že jsme s Ondřejem oslovili generaci lidí, kteří ctili Plastiky, Psí vojáky a spoustu takových kapel, byla to pro nás skvělá zpráva. Po letech se k nám dokonce přidal Pavel Fajt, který hrál v Dunaji i s Ivou Bittovou, člověk, kterého jsme obdivovali už jako děti... To jsou moc příjemné kruhy na vodě.
 
Na rozdíl od mnoha kolegů nežijete v Praze, ale na venkově. Proč?
 
Vyrostl jsem v Nové Pace, byl jsem tam do 14 let. Potom asi sedm let v Praze, pak v Düsseldorfu, v Berlíně, zase v Praze... Teď žiji a pracuji v Pičíně. Asi je to proto, že nepotřebuju společnost do té míry, že bych třeba musel každý den navštěvovat nějaké vernisáže. To mě moc nebaví, radši se věnuju práci a na ni potřebuju velký klid. Proto jsem si to zvolil takhle a musím říct, že mi to mentálně vyhovuje. Do Prahy můžu kdykoliv zajet, ale jsem rád, že nemám pořád někoho za zadkem. Pro tohle místo jsem se rozhodl hlavně z toho důvodu, že je tam podobná krajina jako v Podkrkonoší, i když to jsou spíš takové jakoby Beskydy. Intuitivně to zde ve mně vyvolalo vzpomínku na krajinu, kterou mám rád.
 
Co děláte, když nemalujete nebo nepíšete, čistě pro radost?
 
Koníčkem mi je moje práce. A pro radost si po ní studuju literaturu, která je s výtvarným uměním spojená. Moje velká záliba jsou různé monografické knížky, ty mám hodně rád. A nabíjející pro mě jsou dobré výstavy, povětšinou v cizině. Je to moje volba, že se snažím udržovat v tom zvláštním světě výtvarného umění, protože mě zajímá nejvíc. To, že si třeba přečtu o tom, jak přemýšlí jiný malíř, je pro mě na jednu stranu zábavné čtení, ale svým způsobem se něco dozvím i o své vlastní práci.
 
 


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.