Share |

LFS - Zpověď revoluční generace

Od Wolfensteina k Facebooku
Wolfenstein 3D
LFS / reprodukce úvodní obrazovka Wolfenstein 3D

Výpověď první generace, kterou ostře ovlivnily počítače a internet. Sonda do devadesátkového dětství a pomiléniového dospívání aneb od Wolfensteina k Facebooku. A zpět.
 
Táhne nám na pětadvacet. Nám, všem revolučním dětem, které cinkaly klíči v hadrových plenkách. Ne, žádná patetická, nostalgická, sentimentální scénka. Pro začátek jen sonda proti toku času, vždyť stojí za připomenutí, že těch revolucí si už naše generace prožila až až.
 
Bylo nám sedm, osm, devět. Kečup jsme nejedli, kečup jsme pili. Jedli jsme smažák. A zákusky z pražských jugoslávských cukráren. Platily halíře i papírové dvacky a padesátikoruny. V jídelně se musel dojídat i kompot. Ale na dovolené do Chorvatska se ještě nejezdilo. Brzy se vše mělo změnit.
 
GENERACE KUPONOVÉ PRIVATIZACE
 
1996. Marka byla bez dvou za dvacet, dolar bez dvou za třicet. Ve Vídni jsme díky kladenské blueline vyhráli světový hokejový šampionát a ve fotbale skončili druzí na Euru. Kdo? My? My přece hráli Sonica a NHL 95 na konzole od Segy, vrcholem panku byly 386ky a diskety s Wolfensteinem. Na druhou stranu si dnes alespoň více vážíme virtuálního prostoru a nesviníme jej tak jako ti, co nepamatují zaseklé Verbatimky v jednotce A - béčko nás o pár měsíců minulo. Ale stejně, kdo měl 3.11ky, přepínal do DOSu, aby si zamlátil kyjem v Prehistorikovi. Kdo měl Nintendo, byl roznašeč pizzy, čistil komíny a vozil se na želvích krunýřích. Kdo měl Game Boye, ten se měl.
 
Nagano. 1998. Orgasmus češství - naše národní hrdost odkapávala po litrech ze zadních stran světových deníků. Začali jsme se rituálně chytat kolem ramen a chodit na projekce na Václavák a na Staromák. Přišlo NHL 99 a FIFA 99 a každý další rok další totožný titul od EA, vydaný jen pod jiným koncovým číslem. Ale hokejový kartičky - Prosetky, Teppsky a Úprdky, ty už byly v tý době dávno za zenitem. I pogy. I plácačky. I ty ozubený, železný. Železný. Kašpárková. Pollert. Doktor. Hilgertová. Akrobat Valenta. Dvořák. Šebrle. Neumannová. Dadák Vsetín. U každého jointa si dnes rituálně vzpomeneme na Tomáše Engeho. Petra Drnovice. Poborský, Nedvěd. Koller. Poulíček. Tittelbach. Horník. Petr Čtvrtníček. Chmel Blšany. Dominik Hašek a Jaromír Jágr. Dneska už jsou ale všichni sportovci mladšího data narození než my sami, což nás krapet znepokojuje.
 
Prve jsme uctívali kult modelek. Herzigová. Kubelková. Sklenaříková. Šeredová. Ale první Misska, kterou jsme výrazněji zaznamenali, byla už Monika Žídková. Teprve pak přišly Stočesová, Kocurová, Kobzanová. Když v roce 2003 nevyhrála Klára Medková, ta nadcházející vlna nás přestala zajímat. Jednak jsme televizi jako zdroj zábavy nahradili internetem, navíc začal vycházet Maxim, a taky jsme už spíše hledali modelky ve svých vlastních řadách a škoních lavicích. Ale Maxovou, Peštovou, Vařekovou a Němcovou známe všichni, to zase jo. Že by nás rajcovaly významněji než svlečená Pergnerová v Leu, to zase ne. Nás přece vzrušovalo něco úplně jinýho. Třeba fotografie na rotten.com.
 
EVOLUCE
 
Digihry. Hráli jsme tetris. Arkanoid. Ale nejvíc času jsme stejně strávili o pár let později, s Nokií v ruce, jízdou na hadovi. Kolik dní a nocí uplynulo od začátku evoluce na trase walkman-minidisk-discman-empétrojka-mobil? Od kdy si měříme kvalitu prožitého v megapixelech a životy upravujeme ve PhotoShopu? No nevím, ale ostny v Prince Of Persia se už nezdály tak ostrý, když přišly hry Mortal Combat, Street Fighter, Pacman, The Incredible Machine, Stunts, Gpega, Summer Games, Ski Or Die, IDDQD, Duke Nukem 3D, Lemmings, Heroes, GTA, NFS, CS, CSM, Tony Hawk, Call Of Duty, Diablo, Quake, Fallout, Half-Life, AOE, Starcraft, Mafia a WOWko. Tycoony nám umožnily provozovat nemocnici, lunapark nebo zoologickou zahradu. A Sims nás naučili žít mimo naše tělo. Becherovka Games. Každý si kupoval LEVEL nebo SCORE. Počítače na přelomu milénia sloužily především k pobavení, ale stejně jsme se bavili hlavně u televizních obrazovek. S ovladačem v upocených dlaních. Měli jsme satelity, později kabelovky. MTV, Vivu, Cartoon Network, Óčko se starým, geniálním logem. Tv Paprika. Max1. HBO. A Animáky na Supermaxu.
 
Na VHS kazety jsme nenahrávali rozmazané, tmavé akční filmy z Novy, jako naši předchůdci, vlastně nás docela minulo i polepování kazet přiloženýma číslíčkama a písmenkama, podobně jako jejich balení do nechutných, plastových obalů. Mr. Beana jsme si ale na kazety nahrávali, ne že ne. A u Šprťouchlat se pobaveně usmívali leda tak naše rodiče. My onanovali nad Sabrinou, mladou čarodějnicí. Dávali ji na TV3. Clarissa vám to všechno mileráda vysvětlí. Mildred Vyrválová a Alex Macková. Silvester a Tweety. Lumpové. Merlose Place. Mladí a neklidní. Škola zlomených srdcí. Viper. Dawsonův svět. Vražedné pobřeží. Pobřežní hlídka. 90210, Knight Rider, Akta X, Věřte-nevěřte. Bojíte se tmy? A protože jsme se báli, obrazovky nás ozařovaly. Teleterapie teleshopingem. A to je vše, přátelé.
 
Citové vydírání Gilmorovými děvčaty. Jak šel čas, kulisu nám dělalo Tak jde čas, Dynastie, Dallas, S Club 7, Lassie a Doktor z hor, později Herkules, Xena, ještě později Esmeralda, Kassandra a Divoký anděl. Labyrinty vášně. Odpadlík, Walker Texas Ranger. Spiderman, teď myslím ten seriál, ne ten film. Yago, syn džungle, detektiv Monk a Semir Gerkhan, dálniční policie. Od Rychlé roty, Čipa, Dejla, Montyho, Zipa a Gedžitky jsme zběsile přepínali na šavlozubý tygry. Morfujeme! Power Rangers, Strážci vesmíru. Byl jednou jeden vesmír, život, člověk a objevitel. A co teprve zlatí bludišťáci. A soutěž všech soutěží, Hip-Hap-Hop. Dinosaurové, Medvěd Balů, Gumídci, Alf, Krok za krokem, Kutil Tim, Simpsonovi a Přátelé. Líbily se nám řady Haló Haló a Red Dwarf na ČT2. Co nás naopak naštěstí výrazněji nepoznamenalo, Dva a půl chlapa, kriminálky a série Novy - vyjma Comebacku. Další vlna seriálů nebyla později zprostředkovávaná skrze televizní obrazovky, ale přes monitory - House, HIMYM, dosaďtedalšílibovolnýsitcom. Milujeme originály, nenávidíme dabing.
 
Jedinečnost naší generace spočívá v tom, že jsme si všechny ty seriály a série prožili. Nebylo kam utéct. Nebylo internetu. I proto na nás podobný index jmen nepůsobí jako výtah z televizního programu přelomu milénia, ale jako náhled na dno nostalgické krabice. Co jsme ovšem nikdy tak úplně nepochopili, kam zmizely Želvy Ninja, Tazzmánský čert, taky Pepek námořník, Hry bez hranic a Pevnost Boyard (ta se mimochodem za ohromných ovací naší generace a totálního nezájmu těch, co nás mají nahradit, nedávno vrátila). Telenovely, estrády a NOVA produkty nás povětšinou míjely - Gumáci, Nováci, Vox Populi, Áčko, Tabu i Hospoda. Ptákoviny, Rande, Ruská ruleta, Neváhej a toč, Kolotoč, Hejbni kostrou, Risk, Rosák, Novotný, Jurinová, Meruňka, Severa, Eugen Korda, Čech, Milionář a Nejslabší, máte padáka. Všechny je přežil jen AZ Kvíz. Studio Brno.
 
Vega a Magion chcíply. Stejně jako Kuřátka a Mechanika pro děti. I Tajemné příběhy Miroslava Moravce. Kultovní statut ovšem dodnes mají znělky k Večerníčku a Zpívánkám (a Receptáři). Sezame, otevři se, ani Teletubbies jsme neprožili, jen přežili, ale zase jsme se smáli Teleblbís. Tele-tele. A zatímco někteří sledovali Volejte řediteli a ohlášený nový džingly Novy pro ně byly důvodem k těšení se na několik týdnů dopředu, jiní vyhledávali kulturu ve smršti videoklipů v Noci s Andělem a filmovém klubu ČT. Zcela novou realitu nám všem ale nabídly teprve reality show vyvolených superstar - Vladko, Regina, Aneta a Šárka. A zatímco jsme tloustli, obrazovky zeštíhlovaly.
 
KOUZELNÁ HŮLKA
 
Čtyřlístek jsme už nadobro vyměnili za Příručku mladých svišťů a Ty z Kačerova zase za ty ze Stínadel. Záhada hlavolamu. Ábíčko jsme registrovali, jen když jsme si kupovali Bravíčko. Smáli jsme se nad LST rubrikou, ale komiks si projeli všichni. Učili jsme se zpaměti vlajky a hlavní města. Ke čtení nás však až o mnoho let později přivedla knižní revoluce - Frodovo zmrtvýchvstání a kouzla Hermiony. Do tý doby jsme rozvíjeli fantazii za pomoci Pánů jeskyní v Dračím doupěti. Kouzlení s Might And Magic kartama - totálně out. Stejně tak sběr Pokémonů, ale stejně jsme všichni měli plný kapsy pokébalů. Každý ráno nás probouzelo tamagoči a celý dny jsme si vydrželi hrát s laserem od Vietnamců. Než se rozbil. Taky jsme třásli kouzelnou tabulkou a pomocí koleček na ni kreslili, lovili jsme magnetické rybičky. Četli Mládí v hajzlu. Pak Memento, A bude hůř a Nikdo to tu nepřežije. Sebedrás jsme ale nečetli. Každou noc jsme za to točili oči a tlačili joysticky PS1. Otáčeli hry do zblbnutí. Crash, Tarzan, Tekken, Lara Croft a Final Fantasy.
 
O Vánocích jsme otevřeli jen dvě knihy - Kámen mudrců a Dvě věže. Svátky se tak změnily v pěstování šopování, obžerství, opilství, a také je to jediný moment v roce, kdy se díváme na televizi. Na Štědrý den Popelka a Pretty Woman. Na Silvestra vše efektně zakončí Mrazík. V televizním programu si už ale film Sám doma nezaškrtáváme. Vůbec, zatímco o pět let starší děti se chlubily, že mají doma televizi, my považujeme osobní vlastnictví tohoto přístroje za fail. Jsme nevděčníci. Sice nás minula Policejní akademie i Bláznivá střela, ale modlili jsme se k Jordanovi ve Space Jam. Jumanji. Nekonečný příběh byl postupně přehrán Nezvratným osudem. Zamilovali jsme se do komedií a komedií- Kdo hulí, ten umí, Roadtrip nebo American Pie. Sice jsme se strachy pomočovali u Krotitelů duchů, přesto jsme sledovali horory. Hlavně ty se Samarkou. A Scary Movie byl major win.
 
1999. Matrix byl revolucí stejného rázu jako Vetřelec pro dnešní pozdní třicátníky. Polní scény z Gladiátora jsou silný i dneska, ale třeba takový Avatar nás docela minul. Mladší podlehli hajpu a starší nalákal do kin Cameron, jenže nám přišlo z Titanicu sexy leda tak zadýchaný auto. Nám přece přijde sexy Amélie. Hlavně ten soundtrack. Ve skutečnosti jsme ale generace animáků. Vždyť každý vyrůstal s Ariel, malou mořskou vílou, Lvím králem, Pocahontas a Buzzem, rakeťákem. Druhá generace animovaných filmů - Hledá se Nemo, všechny ty veverky, zlobři a auta - nám následně o mnoho let později umožnila návrat do hlubin dětství.
 
SAMOTÁŘI
 
Chtěli jsme taky vlastnit svý vlastní Chobotnice z druhého patra i Kačenku a strašidla. Lexikon kouzel i kouzelný plášť a prsten. Arafon. Drtivý dopad na nás ale měla až komerční produkce. Tak určitě, všichni jsme tehdy hlásali, jak jsme nekomerční, když se díváme na veřejnoprávní Život na zámku a Ebenovu Anežku. Bleh. Ještě jsme neříkali "tak určitě, ale stejně jsme chodili s paklem papírových kapesníčků do kina. Díky Armaggedonu začala celá republika poslouchat Aerosmith a Céline Dion jsme přáli, aby zůstala společně s Rose na dně Titaniku. Šakalí léta si o nás jen lízla. Na Šeptej a Knoflíkáře jsme byli ještě příliš mladí. Za to nás ovlivnily Pelíšky. Dodneška si z nich pamatujeme hlášky. Zcela zásadní byl pro náš vývoj i Kouř, Arnoštka jsme ale zaznamenali, stejně jako Sklepáky, až zpětně, z YouTube.
 
Příběhy obyčejného šílenství uspěly méně, než by si bývaly zasloužily. Pupendo zase více, protože se svezlo na pelíškové vlně. Jedna ruka netleská uspěla tak akorát. Horem pádem vyhořelo do ztracena. Díky Kameňáku se u nás vybudovala nenávist ke Zdeňku Troškovi, která infikovala i trilogii Slunce, seno, která se nám původně líbila. Ujížděli jsme na Četnících a účetním Fantozzim. Kult Miloše Formana a Návratu idiota u nás ale nepropukl. Zase jsme byli moc mladí. Na nás platil Kolja. Sice jsme to celý moc nechápali, ale ohromil nás zisk Oscara, o čemž nás informoval Kinobox, a svou roli sehrál i fakt, že v tom filmu hrál hodný strýček Zdeněk (tentokráte Svěrák). Jo a taky jsme si mysleli, že Val Kilmer je Jim Morrison, ale to je jiná kapitola. 
 
Naší generaci ale stejně ze všeho nejvíce zasáhli Samotáři. Ovlivnili nás ve vkusu, ve vztahu k trávě, ve vztahu k lidem, ve vztahu k hymně, ve všem. Byly to příběhy těch starších, byly to příběhy z panoptika, které jsme obdivovali. No a dneska se téměř stejně staří jako naši tehdejší vzoři všemu smějeme se špekem v ruce. A v Kosskách nám zní Mouchův soundtrack. 
 
WHO THE FUCK IS SHIMI?
 
V mládí jsme se vyučili hrobaři. Slizkej had vs. Saša jede vs. Zlato, pojď na to. Poslouchali jsme Chaozz. Naším trumfem ale bylo sobotní ESO. Paskvil byl pro nás jen paskvil. Zdravili jsme se přece čágo belo šílenci! 2Unlimited, Mr. President - Coco Jambo, Dr. Alban, DJ Bobo, Auqa - Barbie Girl, Sin With Sebastian - Shut Up!, Fun Factory, Coolio - Gangsta's Paradise, Liquido - Narcotic. Cranberries - Zombie. Bílej jezdec, Zombice, Bulhaři, První signální, František Dobrota, rodák z blízké vesnice, Scatman, Tarkan, Macarena, Hůlka, Ledecký a Damiens, Nad stádem koní a Kláro, jak to s tebou vypadá, a když řeknu MC Erik a Barbara, víme svý. Backstreet Boys a Spice Girls. No a dneska si každej z nás hrajem na to, že jsme odkojeni Bauhausem, Joy Division, Fugazi a Radiohead.
 
Místo Chytila jsem na pasece žížalu jsme si od začátku notovali s Pearl Jam, no jasně. A ve druhý třídě jsme se při hudebce z Já Písničky neučili Chválím tě země má, ale Bowieho Heroes. Lži jsou jako déšť. No a on nás přitom všechny přines čáp a hudba byla náš lék. Pak přišla éra kluků a holek z Balkánu, co všem vyřvávali z balkónu - Karma, Majjahýmajjahó (O-Zone), ve finále Morandi. A než zase v komentářích na Facebooku hodíte všeználkovskou pózu, sáhněte si na nos. Všichni jsme začínali na šmoulí superdiskošou, všichni máme na disku Nohavicův živák a hudební vkus nám v rané dospělosti formoval spíš F:lter než Živel, ale pár z nás se proposlouchalo i k Radiu1, většina se ale spokojila s Evropou2.
 
Naprosto zásadní byly Kelly Family. Později Californication od Redhotů, Vše nejlepší od Lucie a American Idiot Green Day. A kdo nezná videoklipy k Stay Antoher Day EAST17 a Robbieho Rock DJ? V rámci našeho převlékání hudebních kabátů jsme dokázali zároveň poslouchat Kabáty, Korny, Kryla, Linkin Park i hip-hop. Praha není jenom most a hrad. Nejdříve tréning a potom ženy a šou. Zpátky do dnů. Diwokey západ ti nedovolí chrápat a vé el í dvojitývé. Poslouchali jsme Indyho a mysleli si, že nerecituje, ale že dělá rap. A co teprve Marpovo Mrdám tě. No a přišel ultimátní diktát Supercroo. Taky Pašerák a Zvýřátka.
 
Enya. Ameno. Mambo No.5. Believe od Cher. Martin Maxa. Později Xavier Baumaxa. Cokoliv z Americany The Offspring. Stan od Ema. Nosím černý brejle a 1982 jsem malej ýmo a ty jsi princezna. A ptali jsme se sami sebe, WTF je Shimi? A Jakub Mohammed Ali? Brrrr, Šenkýřka od Jardy Hypochondra. Anička Dajdou. Stávka dýdžejů. Ale stejně jsme si všichni současným stisknutím tlačítek REC a PLAY kdysi z rádia nahrávali Aleše Brichtu a jeho Dívku s perlami ve vlasech, néasi. Každý poslouchal Svěráka s Uhlířem. Kupovali jsme si hudební časopisy kvůli přiloženým cédéčkům. A každý si taky prožil svůj první ploužák, při kterým holce masíroval prdel. Hudebně gramotnější jedince zajímaly roztodivé skupiny - Southpaw, Khoiba, všechnocoznělojakosoundtracksamotářů a Prodigy. A taky Moloko. Kosheen jsme přestěhovali do Prahy. Ale to je téma na samonosný článek.
 
TŘI KATEGORIE DĚTÍ
 
"Sbírali jsme nalepovací alba hokejistů a fotbalistů a do úmoru hráli karty s autama - výkon, válce, rychlost. Žádný Bang. Batoh jsme nosili přes jedno rameno a kalhoty jedině od Fishbone. South Park a Jackass nám přišly vulgárně brutální, brutálně vulgární. Dívali jsme se na ně potají. V Mekáči jedli jen za odměnu. Bavilo nás mít doma alespoň jednoho panáčka Trolla s dlouhejma, barevnejma vlasama. Bavilo nás nebýt doma, hrát venku na plácku hokej s lopatou, která měla čepel tak dva centimetry vysokou. Samozřejmě od toho, jak byla ošoupaná od betonu. Betóny jsme měli z molitanu. Máma nás z okna volala, ať jdeme na oběd. Domů, do paneláku." Hm, jak tak koukám, každý Honza měl stejný dětství jako já.  Taky ze schodů nechával padat barevnou pružinu, a taky hledal těžiště na zobáku umělohmotnýho ptáka, kterýho obsesivně pokládal na všechny ostrý hrany všeho. Image je na nic, následuj instinkt. Sprite!
 
Co nebylo Kinder muselo být Ritter Sport. Pili jsme Fruko. A taky 7UP, tvrdíce, že pijeme ZUB. Žvýkali jsme plátky, žádný polštářky. Wrigley Spearmint, Doublemint a Juicyfruit. Hubba Bubba. Proti šedi v českých ulicích bojovaly první automaty na plechovky. Byly dokonce i na školách, což po všech těch dotovaných ochucených mléčných svačinkách znamenalo revoluci v pravém slova smyslu. Na oslavu jsme tak o přestávkách otevírali napěněné plechovky ostrým hrotem kružítka. Pili jsme Cherry Coke a Dr. Peppera a v další vlně, o dekádu později, Mountain Dew. O nějakých energetických nápojích se nám ale nezdálo. Za to jsme často snívali o znělce Family Frost. A naši lepili na okno hvězdy Orion.
 
Na krku se tehdy nosily bizarní taštičky, v nich průkazka na MHD, drobný od prarodičů a klíče. Chodili jsme ven, na sídlištích jsme stavěli bunkry z křoví, prolézačkama a pískovišti jsme opovrhovali, nás bavilo chodit po obrubnících, sedat si na horní sedátka laviček, zvonit na cizí lidi a volat z telefonních budek na náhodná čísla, taky na linku bezpečí a fízly. Sbírali jsme telefonní karty. Smáli se divným příjmením ve Zlatých stránkách. Do Prahy jsme volali 02, co je to O2 jsme netušili. Všechna důležitá čísla jsme si pamatovali, nebylo jich mnoho. A nebo jsme si je napsali na piják, uložili do databanky.
 
Stavěli jsme aglomerace z Lega a kyblíků Chevy. PUZZLE jsme všichni svorně říkali PUCLE. Před expanzí Kenvela, New Yorkeru a H&M jsme nakupovali na tržnicích. Dlouhý rovný kabáty, zvonáče, boty s vysokou podrážkou, pak ty s blikající patou a integrovanýma kolečkama, nakonec falešný Conversky. Zednický kloboučky. Teplákový soupravy. Šusťákový soupravy. Čím víc proužků, tím víc Adidas. Milovali jsme trička s kapelama. Hlavně s Nirvanou. Děti dělíme na tři kategorie - dítě z coveru Nevermindu, dítě ze stropu Trainspottingu a Děti ze stanice ZOO. A jako děti jsme všude psali smajlíky. LOL, ROFL a další zkratky nám ale přišly dost mimo. Stejně jako oslovení lama nebo toi. Co naopak bylo boží, koží, suží - náušnice a piercingy. Peříčko a Počasíčko. Vodový nanuk Calipo, vodní postel a ledová dřeň. Točená zmrzlina nám přišla vintage. Všichni jsme měli své vlastní dávkovače na lipo s hlavami Warner Bros/Walt Disney postaviček. Fingerboard. A všechno kapesný jsme zpravidla nechali v Levných knihách.
 
Zatmění Slunce jsme pozorovali bez brýlí a oplakávali Gastona, když byly záplavy. Rádi jsme jezdili vlakem. Surfovali na teletextu. Zvykli jsme si, že Vietnamci už neprodávají jen hadry, ale že mají večerky. Nejprve byly sámošky out, super byly supermarkety, no a po příchodu hypermarketů už byly ty prodejní plochy tak velký, že jsme ocenili rekvalifikaci imigrantů. Taky jsme začali říkat hranolkám hrany, cheesburgeru číz. Zvykli jsme si, že se destikoruně říká pětka, že číz stojí pětky dvě a gram trávy vyjde na pětek pětadvacet. Dopracovali jsme to tak daleko, že když hrajeme Dobyvatele, stydíme se o tom říct okolí, aby nás nesepsulo. U nových budoucích bývalých si pak už neříkáme o číslo, ale o kontakt na Facebooku.
 
Už si vůbec nevzpomeneme, že jsme jezdili na tábory, na školy v přírodě a později na školní výlety. Na Mořský koníky. Hráli Městečko Palermo. Že jsme měli fotky ve fotoalbu na poličce, ne ve složce na flešce. A kdysi dávno jsme taky chodili do lidušek a na kroužky do domů dětí a mládeže. Ale to je pravěk. To je ještě doba, kdy jsme listovali v Atlase světa a destinace jsme nehledali přes terénní mapy Google Earth nebo Google Maps. A k Vánocům jsme dostávali encyklopedie a napodobeniny Od agamy po žraloka, ne vytištěnou Wikipedii. Vlastně v té době se vůbec netisklo, a když už, tak u rodičů v práci.
 
Z VIL DELVITY ZBYLY BILLY
 
Zemřela Lady Di a my se to dozvěděli z novin a televize, odcházení Jacka, Amy a Havla jsme už ale sledovali a sdíleli on-line. Nejprve jsme ale museli zjistit, k čemu ty internety vlastně slouží - no přece k tapetování Xchatu a stahování obsahu čtenářských deníků (alespoň Malýho prince jsme si ale přečíst mohli). Už jsme se nedívali na noční proud reklam na DSF, internet nám dal freefoto.cz. Teď už se jen hlavně nepřepojit na nějakou drahou linku a vyrvávat všechny dráty ze zásuvek, pokud k něčemu podobnému při masturbaci dojde.
 
Přestože dnes čekujeme 1000 věcí, co nenávidíme a sami blogujeme na sociálních sítích, blogy nás zpočátku míjely, psali jsme si přece památníčky a deníčky ručně, žádný facebookový kroniky. Nikdy jsme si za to nedávali diplomky, ale řetězový dopisy jsme si přeposílali. Přičichli jsme ke Kompostu a Nyxu a objevovali kouzlo Český sody. Ale většina stejně měla za ejakulát panku portál srandičky.cz. Když jsme nebyli na štěstí.cz nebo zpovědnici, hráli jsme on-line hry a vzájemně se líbali a líbili na Líbku. A psali jsme si přes ICQ nekonečný vzkazy. A kdo měl u svýho čísla balónek, tomu se přálo. Psalo se W místo V a Y místo J (a dneska zase vnchvm smhlsk). A psali jsme si SMS víc než dnes. Využívali SMS brány. Prozváněli se před spaním.
 
Nikdy jsme nechtěli vlézt na wap, pak přišly JAVA hry. Brain Challenge a Summer Games. Odešel Alcatel i žlutý smajlíkový Phillips. Nezničitelná Nokia 5110 a konečněbezanténová 3310. S nima zmizel i Snake. 0609112567. Prozváněli jsme se pod skrytýma číslama a čekali, že nám dotyčný zavolá zpět. Nezavolal. Go karta od Eurotelu. Twist od Paegase. A pak nám vytřely zrak geniální reklamy na Oskar. Kofolu a Bernard. Pravá od Matella, nevytahuj se, vytáhni push-pop a šňup, a jsi v pohodě. Ohromila nás kampaň Vodafonu, červená ruka, taky jeho SMS aplikace pro studenty. A v klidu nás nenechal ani nástup deníku Super, kdy se celá republika ponořila do monochromní spirály. Bulvár nás opozorňoval, že se vysvlékl Müller, nás stejně nás víc zajímal mozek Jožo Ráže na silnici. Voda, čo ma drží nad vodou. Ubývá míst, kam chodívala pro vodu. Zmýlená neplatí, láska se chápe. Objevil se Háma. Knedlo vepřo. Těžkej Pokondr. Mareš. Mrázek ústředna. Kouřili jsme Viceroy, ale trafikantka to nazývala Vícerojkama. Zmizel Carrefour. A z vil Delvity zbyly Billy.
 
Mezitím Monica Lewinski vykouřila Billu Clintonovi a Temelín měl být nový Černobyl. Nebyl. Hale-Boppova kometa konec světa taky nepřinesla. Nevyšel ani Y2K a Slunce vyjde i po 21.12.2012. Sice všude tvrdíme, jak čteme Orwella, ale ve skutečnosti s mnohem větším zájmem nasloucháme Brownovi. Konspiračním teoriím většinou bezmezně věříme. Naučil nás to přece už Forest Gump. A Jára Cimrman.
 
PREMIÉRE PAROUBKU, PROČ SES NEVYPRAVIL NA LOUKU?
 
Ti všímavější z nás zaregistrovali už Sládka, Zemana a Luxe. Ti méně všímaví se stali revolucionáři de luxe v rámci kauzy CzechTek. Nenáviděli jsme Paroubka a házeli vajíčka.  Tehdy ještě kus za tři koruny. Volili jsme zelený a chtěli jsme mít z každý budovy v Praze Kaplickýho zelený hrob. Blob. Ale stejně jsme s největší hrdostí nosili - o pár měsíců později - knížecí čtyřportrét na hrudi. Král je mrtev, ať žije král. Blanka je kurva, miluj Miladu! No a dneska zbrojíme proti ACTA spisům pouhou účastí na Facebooku. Na demonstrace už nechodíme. Vlastně jsme nikdy pořádně nechodili. Ideály jsme hodili do krbu po vzoru Kačanové.
 
Ale nebylo tomu tak vždy. Přiletěl Bush a my si v našem období vzdoru nazuli těžký boty, nasadili pyramidy, uvázali palestinu a ozdobili si křiváky plackama FUCK BUSH. A taky NE ZÁKLADNÁM! A pak jsme vítali Obamu s mávátkama v pazourách. Chvíli předtím se po Kursku utopilo i Bali, přišlo pár tsunami, odešel Standa, co to myslel upřímně. A my byli v Evropě! Ale kam se ztratila Unie Svobody se svou růžovou kampaní, která cílila cíleně na nás? Prý IT'S LEGAL TO SMOKE MARIJUANA. Blbci, my v tý době už zjišťovali, že je naprosto legální se sjet i LSD.
 
Kdo měl PSP, ten se zase měl. Svět málem zahubil SARS, slintavka, kulhavka, antrax, ptačí a prasečí hepčí a Bush mladší si myslel, že bude svět lepší, když si otevře další frontu, po Afghánistánu, v Iráku. No a my si mysleli, že mladšímu straší. Až se objevil Obama. YES, WE CAN. No a svět byl vzhůru nohama. Spadla Columbia. Ale Krteček do vesmíru doletěl. Jsme poslední generace, která pamatuje Pluto jako planetu a taky jsme zažili, jaké to je, žít v míru. Před válkou s terorismem. Všichni tak víme, co jsme dělali 11. září 2001, ale nikdo si nepamatujeme, co jsme dělali včera.
 
GENERACE PROKRASTINACE
 
Naučili jsme se zapomenout, že jsme si mysleli, že s cestovní kanceláří Fischer budou létat i naše děti. Létáme nízkonákladovými lety a myslíme si, že to tak vždycky bylo a vždycky bude. Naučili jsme se jíst sushi a jasně, že vůbec neděláme, že jsme hůlkama jedli dřív než příborem. Máme pět let wi-fi, ale stejně nerozumíme tomu, jak jsme mohli žít bez připojení nebo být v síti přes pevnou linku. Bluetooth. Co to byl vlastně infraport? K čemu je modem? A jasně, že před FM jiný vlnový délky nebyly. A před Naturalem přece nebyl žádný Special ani Super. Super, no tak hlavně, že jsme všichni využívali služeb videopůjčoven.
 
Dnes už nikdo nemáme mejl na postu, seznamu nebo centru, protože všichni chceme být v centru dění přes Gmail. Google nám našeptává. A přestože náš život řídí IDOS, chodíme všude pěšky a pozdě. Posloucháme iTunes. Máme iPod. A prezentace stošedesáté generace iPhone je samozřejmě tři dny na titulce iDnesu (ale stejně si ten článek nepřečteme, naše generace už přece chodí rovnou do diskuzí). Jablka nám ukousla kus života. A displeje mobilů přestaly sloužit ke čtení a začaly souložit s našimi prsty. Vyvrcholilo to tablety. Všichni bereme antidepresiva. Last.fm chcíplo. MySpace taky. My chcípneme taky.
 
Díky YouTube nabral význam slova prokrastinace nový rozměr. A na EZO.TV se díváme jedině v HD. S nasazenými 3D brýlemi.  Náš život se omezil jen na virtuální sféru, ale stejně už dneska Altavistu nikdo nezná. Účet na Spolužácích nikdo nemá. Co neví Wikipedia, to ví Google. A Facebook jako domovská stránka to jistí. Facebook, prostředek, který nám uměle prodloužil dětství. Facebook nám dal zapomenut na život před nástupem sociálních sítí. Ten samý Facebook, který se rozšířil teprve před čtyřmi lety. Ano, ten samý Facebook, který bude v generačním slovníku našich dětí zmíněn hned v úvodu, tedy někde tam, kam my dnes řadíme Wolfensteina.


jádu
view counter