Share |

Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Jagwar Ma - Howlin

Když má někdo takhle podezřelej název, používá na obalu ještě víc podezřelej font, je to celý hodně podezřelý.
Stopáže některejch věcí jsou taky podezřele dlouhý. Ze všeho nejvíc je ale podezřelý tvrzení Noela Gallaghera, že Howlin jako deska je důležitější pro meziplanetární mír a soulad víc než reunion Oasis. To je jako podezřele podezřelý!
Hipsteři od klokanů si rádi ujíždej na batikovanejch tričkách, koženejch čelenkách přes umaštený vlasy, květinovejch dekoracích, hipízáckejch ozvěnách šedesátek, The Beach Boys, volný lásce na LSD, i když je jim dvacet a narodili se v roce 1993. A Jagwar Ma jsou podezřelý z toho, že jsou od klokanů. To už je dost podezření najednou na to, aby si člověk držel lehce štítivej odstup, protože jedni Tame Impala se svým space hypno psycho popem nám tu na Zemi myslím úplně stačej.
 
Takže jsem si Howlin takhle jednoho slunýho odpoledne cestou v dodávce, která byla podezřele dlouhá a otravně neubíhající, strčil do uší, abych se ujistil, že všechna moje podezření jsou naprosto legitimní.
Nejdřív jsem byl fakt nasranej. Protože hned první What Love je futuretro joint smotlej z hypnotickýho zaříkávání a prapodivný fúze kytarovky s dance music, tak, jak se to dělalo před dvaceti lety. Pár úvodních minut mě to teda dost peklo a chystal jsem se je umlčet navždy. Jenže už první vyklidněnej a náležitě pamatovací refrén v Uncertainty mě spolknul jako malinu (How can you look so gloomy… When you’re gloomy, howlin’, look so good to me). Něco podezřele nakažlivýho, asi nějakej jinej gang. The Throw je tak dlouhá, že jsem měl čas mrknout se, proč mi tak strašně něčím připomíná některý věci od The Rapture a hele, von to produkoval Ewan Pearson, co dělal právě s nima, ale i třeba s Chemical Brothers nebo M83. Proto ty podezřelý basový linky, co zalejzaj pod kůži jako ta černá lesklá hmota v Aktech X a rozhýbou vás zevnitř. Come Save Me je dokonale otravnej Beach Boys rip off, ale je na tom stejně něco podezřele znepokojivýho. Jo, vlastně... to jsou ty basy a podivný back vokály, který jsou tak nějak alienský, že to celý hážou trochu jinam. Four je čistej šamanskej retro houzík, skoro tak roztomilej jako Underworld v dobách svojí největší slávy. Spousta space echa a repetitivní beat, co pomalu, nenápadně, ale nezadržitelně roste. Tak to jo, tohle, to můžu.
 
Let Her Go by klidně mohla bejt pod titulkama, kdyby se někdo pokusil natočit remake Mimiker z Majora Zemana, nebo v dalším pokračování Dívky na koštěti. Ani jedno se doufám nikdy nestane, i když ten Zeman by mohla bejt větší prča, než je ten současnej zavirovanej Zeman. Man I Need zní jako hodně vybuznělý Kasabian, který se naráz zlomí v sexy dubovej kolovrátek s acid houseovým piánem Exercise. Jestli mě letos hodně příjemně překvapili Disclosure, tak tohle si klouže na hodně podobný vlně nadšení. To je věru podezřelý, haha. A jestli jsem utrousil něco v tom smyslu, že v tomhle podivným nelétě potřebujeme letní desky jako prase drbání, tak tohle je po Settle ta druhá, co nám možná vrátí slunce a červnu budeme moct zase důvodně říkat červen. 
Stream několika tracků a remixů Jagwar Ma: soundcloud.com/jagwar-ma
Streamy na facebooku: www.facebook.com/JagwarMa/app_204319059716486
 


jádu
view counter