Share |

Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: The Gaslight Anthem - Handwritten

"V jednoduchosti je krása“ je ukrutný klišé, jakkoliv je obsah tohoto tvrzení odzkoušenej a ve valný většině případů funguje. Pochopitelně záleží na vkusu a celý řadě dalších atributů. Ale celkově se dá říct, že to je jedna z eklektickejch pravd.
Na samej úvod musím předeslat, že mě Bruce Springsteen nijak nevzrušuje. Nijak. Jeho správňácká image chlápka od vedle, kterýmu ze zadní kapsy čouhá hasák, ale přitom umí napsat brilantní song, co se stane hvězdičko-proužkovaným evergreenem, mě nedojímá a nekupuju ji. Jeho extatický tříhodinový onanie, kdy panu správňákovi v Londýně ušmiknou šťávu, protože jako pravej titán ignoroval policejní hodinu a hrál dál, jsou roztomile zábavný, ale to je pro mě tak asi všechno. Kdyby vás náhodou zajímalo, proč začínám se Springsteenem, ujišťuju, že v průběhu vám to dojde.
Znáte Snajpra Ká a jeho úvody, moc logiky to nedává, a navíc mám za sebou několik seasons 24 v kuse (opakuju s železnou pravidelností), takže posloupná logika dostala očividně citelnou trhlinu. Na minulou zástupnou recku jsem měl spousty ohlasů, který oscilovaly mezi tím, že musím mít hlubokou depresi ze stavu společnosti, ve který žiju, přes nekontrolovatelnej vztek až po modely typu “sdílíme tvůj světonázor na sto procent”, což mi přišlo maximálně úsměvný, ale vlastně docela hezký. Samozřejmě, že jediný Snajprovo střelivo je ironie, takže - byť pod rouškou skutečnosti - výslednej produkt jeho lehce chorýho mozku je téměř vždycky twisted joke, někdy s lehce citovým zabarvením, jindy čistý zlo.
Ale dneska budu hodnej. Žádný Tartary, démoni, anální sex s Unicornem ani glosy společensko-politický situace v středoevropským Uzbekistánu. Dneska to bude o tom, že džíny jsou nejlepší modrý, šátek v zadní kapse nemusí bejt nutně cheesy a rokentroll není nadávka.
Vlastně on to ani rokenrol moc není. A jsme zpátky u toho papá Springsteena. Já fakt nevím, nakolik ho adorujou The Gaslight Anthem, ale i bez toho zjištění je to kérka, kterou jsou označkovaný od samotnýho začátku. Americká neónová nostalgie s odkazem právě na Bruce, šmrncnutýho dalšíma gaunerskejma poctivkama, jako byli třeba Social Distortion. Tradicionály, punk a kámoši… Kombinace, která je tu proto, aby se člověk bez amnézie z chlastu dostal přes bolestivej rozchod s dneska už ex, který neřeknete jinak než bitch, ale když to byla otevřená zlomenina, bolelo to jako čert (aby nedošlo zase k nějakýmu nedorozumění, ne, není to autobiografický, tohle neznám, hehe). Pamatuju si, jak jsem The Gaslight Anthem viděl někde venku na festivalu hned za Vampire Weekend, a musel jsem se smát, jak po těch vyhajpovanejch přepíčenejch tropic-danceovejch intelektuálech s kytarama až pod bradou přišli a s vyhrnutejma rukávama svejch kostkovanejch košil a bez jediný pózy (pokud pomádu a kérky nepovažujeme za moc velkej módní výstřelek, haha) začali hrnout ten poctivej emo-rock.
 
Jednoduchý věci fungujou líp než rafinovaná konstrukce. Je to ošemetný, ale když se to potká, je to paráda, co chytá za srdce a hraje na tu zdravě patetickou strunu s takovým drajvem, že se husí kůže dostaví za deset vteřin. Když ne, je to kolosální průser. The Gaslight Anthem věděj, jak na to, Handwritten taky není první deska, že jo. První tři věci jsou lehce rozpoznatelnej trademark, kterej roste a košatí v tom nepřehlídnutelným rochnění se v budování atmosféry. Mullholand Drive je fakt emo ve svý nejesenciálnější podobě. Keepsake v sobě koncentruje úctu ke grandmasterům rocku a blues, ale překvapivě i hodně slušnou producentskou práci Brendana O’Briena, kterej dělal s takovejma velikánama, jako jsou Pearl Jam, Audioslave nebo Incubus. Naštěstí jeho obsese grungem, kterej je symetricky kontaminovanej popem i metalem, je znát hlavně z následující Too Much Blood, která má ale tak smířlivě vyklenutej, veskrze skromnej a jímavě úžasnej refrén, že se i to občasný pačesatý sólování dá přežít. Howl je sice subtilní punkovka, ale paradoxně má tak ostrý hrany, jako nemaj ani stadionový buldozery Green Day, a mnohem větší Foo Fighters by jim mohli tiše závidět. Možná je to lehce sentimentální postřeh, ale zdá se, že tahle deska má hned několik strategickejch zbraní a taktika byla zosnovaná s přesvědčením, ale i nezbytnou odvahou. Jasně, Fallon má na týhle desce nejurgentnější hlas a suverénně vede celou kapelu kaňonama a soutěskama, ale tentokrát i hlavní kytarista Rosamilia (how cool is this name?) chytil démona za pačesy a vymlátil z něj, co se dalo. A že toho nebylo málo. Několik kytarovejch linek je tak zásadních, že strčej do kapsy i naléhavost textů a hlasů, harmonii, aranž i drive.
A ještě jedna věc stojí za obšírnější ohledání. Tenhle druh muziky je obzvlášť zaneřáděnej nadužíváním textovejch klišé. Netvrdím, že tady nejsou, ale něco mi říká, že Fallon tentokrát prodělal nějakou regresi, protože často mluví sám za sebe, ze sebe. A i když to není vždycky úplně textovej candrbál, má to mnohem větší kadenci než cokoliv, co by fungovalo super na efekt, ale ve výsledku by se stejně dostavila neutuchající nuda plagiátovejch hesel. National Anthem je skvělej příklad: „Ne, nemám rád tohle počasí, nemám rád déšť, pamatuju si, jak jsme chlastali v práci a zdrhali domů dřív, pamatuju si, jak vypadá dobře v těch šatech, a teď jenom ječí, že jsem jí sliboval víc. Buď v klidu, zlato, ještě to neskončilo.“ Při Blue Dahlia mi to došlo. Proč mě ta deska tak baví, proč mě bavěj The Gaslight Anthem. Voni to žijou, a přitom je tam jasně vytyčená hranice, kde to je fakt hardcore a kde už je to jakože umění. Přiznaný a nepředstíraný. A v tom součtu a harmonii je to kouzlo. Sliver cover od Nirvany je jenom logickej bonus. Chci, aby The Gaslight Anthem byli mý sousedi. Aby se mnou chodili na pivo do Riegráčů, klidně jim občas pohlídám psa, až budou ve studiu nebo hrát gig. Jsou to prostě kámoši. Žijou jako my, a v tom je půvab týhle desky. Nepopiratelný a nesmazatelný. Got it?!?


jádu
view counter