Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: 2K14 / SNPRK

Prokrastinace není smrtelná nemoc. A taky to není omluva, nebo spíš výmluva. Díky patologicky zhoubnýmu vlivu něčeho tak plytkýho, jako jsou vánoční volna a následný novoroční zhoubnosti, člověk nejenom že zapomene na nějakej režim, ale ztratí i pojem o čase. Je skoro jedenáct, je už dávno leden a já se pořád nemůžu srovnat, něco jako povánoční jetlag, haha. Takže to dneska berte třeba jako takový opožděný novoroční něco, intro do dva tisíce čtrnáct. Desek bude letos mraky. Snajpra Ká, ehm... taky!

Objevil jsem znovu kouzlo starejch nahrávek Souboru tradičního popu a Hrdinů nový fronty. Že vám to ale vůbec nic neříká? No, to je jako Kamarád do deště mínus komoušský rekvizity. Kazety. Ručně dělaný obaly, množený na xeroxu. Vůně doby ponížený systémem a represema, ale zároveň svobodný nepředstíranou nespoutaností, mejdanama, a bez předsudků pokrytců facebookový generace.

Občas se mi po tom stejská a i když nejsem žádnej staromilec, něco na tý době bylo neopakovatelnýho. Dnešek je instantní a nudnej. Mejdany nejsou, co bejvaly. Muzika je dokonalejší, ale nemá v sobě už revoltu a náboj. Pokud jo, je to na efekt. Lacinej interaktivní efekt. Texty o ničem a hudby na píču. Úplně mě dostalo, jak jsou metafory z věcí HNF nadčasový a v kontextu s dneškem dostávaj uplně novej obskurní rozměr. A každá z věcí STP je jako stenografickej záznam z autentickýho večírku, deník pouličního poflakování a sugestivní, byť umělecky lehce naivní, ale o to víc trefný stigma doby.

Bylo to nihilistický a nikdo moc nevěděl, co bude dál a jak dlouho jeden vydrží vzdorovat, ale mělo to svojí punkovou poezii. To mi chybí, kouzlo je fuč, vykoupený relativní svobodou a bezbariérovým přístupem kamkoliv. I do absolutního soukromí druhejch. Bravo! Jo... a taky teď každej den chodíme spát a ráno vstáváme s Californication. Už po miliontý. Nevadí mi se dívat na stejný věci pořád dokola, pokud jsou dobrý. Je to jako mít svůj oblíbenej obraz. Pokaždý na něm objevíte novej detail. Záleží i na denní době, lomu světla a náladě. Miluju ten hejskovskej, dost nerealistickej, ale zároveň na dřeň ostrouhanej humor Hanka Moodyho. To není o jeho šovinistickým macho přežívání, chlastu à la Bukowski a nekonečnýmu píchání všeho, co se pohne a jeví alespoň obrysový známky sexuálního objektu. Je to o nuancích, kdy neomalenost mistrně vyvažuje něhu a dojemnou lidskost. Ja vím, je to jenom seriál. Ale rokenrolovej seriál, navíc s podprahovým kontextem, kterej možná nedojde každýmu, ale je tam.

Prej už nepíšu tak rajcovně jako dřív. Tak já se letos pokusím zase psát rajcovně, protože to osvobozuje. Od nočních můr i vymyškovaný poplatnosti fízlácký době, kdy fízlem není systém, ale my sami. Sami sobě.