Share |

Kato z Prago Union: Nežiju svůj mediální obraz

foto Marek Pros

V Katově vršovickém "domácím" studiu to vypadá, jako by tam dva měsíce v kuse pořádal mejdany. A možná to taky dělá, kdo ví. „Ještě jsem trochu uklidil, než přijdeš,“ řekl mi omluvně, když jsme procházeli chodbou a pak obývákem do studia. Na pár čtverečných metrech je celá Katova životní i hudební historie. Na zdi visí zasklené zlaté desky Chaozzu, na poličce stojí hudební ceny Anděl (jak za Chaozz, tak za Prago Union), v regálech jsou vyskládané desítky časopisů o politice, hip hopu a urban kultuře.

O kus dál stojí vitrína s angličákama. „Hrozně se mi líbí design aut,“ říká Kato s tím, že dokonce jeden čas pracoval jako redaktor časopisu o autech. Prostředek místnosti zabírá stolní fotbálek a na něm se válí spousta skleniček od chlastu, limonád a čajů. „Dáš si panáka?“ Minutu nato do sebe obracíme Jelínkovu slivovici a Kato mi pouští svoje nový demo.

Právě jsme doposlouchali demo verze nových skladeb z připravované desky s pracovním názvem V barvách. Co track, to barva, co barva, to proud asociací. Musím říct, že to na mě napoprvé působí hodně poeticky.
Hledal jsem, jak na to, a ta poetičnost mi přišla jako nejlepší prostředek. Původně jsem přemýšlel, že bych ty pecky ani nepojmenovával, ať si každý poznám sám, co to je za barvu, ale to by mohlo být zbytečně zavádějící. Opisování barev byla taková rozcvička v poetičnosti.

Jak vznikl nápad natočit desku o barvách?
Během „rozhovorování“ po Dezorientu jsem musel každýmu slibovat, že další deska nebude trvat víc jak pět let. Podařilo se mi neodpočívat a zůstat v tvořivém módu. Během krátkýho okamžiku naťuklo tohle téma nezávisle na sobě několik lidí. Navíc vím, že barvy hrajou a zvuky malujou apod. Moje holka má barevný lidi, já třeba dny v týdnu. Původně mi to přišlo jako téma pro skladatele vážné hudby, ale nakonec to vypadá, že by to mohlo klapnout. Dlouho jsem žil v přesvědčení, že ten koncept musí být od černý do bílý. Až když jsem se pořádně zamyslel, došlo mi, že to vlastně není ani dobře možný. Je totiž rozdíl, jestli rozsvěcuješ, nebo ztmavuješ. Ráno nikdy nevidíš červánky, jsou vždycky navečer. Spektrum se totiž liší, když prosvěcuješ temnotu od toho, když zhasíná světlo.

Říkal jsi, že máš barevný dny v týdnu...
Pondělí mám žlutý, úterý červený, středu bleděmodrou, čtvrtek zelenej, pátek černej, sobotu bílou, neděli růžovou.

Já mám teda pondělky černý, úterky zelený, středy hnědý, čtvrtky červený, pátky modrý, soboty bílý a neděle taky černý.

FANOUŠKOVSKÝ CHAOZ 

Když jsem si projížděl fotky z koncertů Prago Union, tak na nich hojně pózuješ s náctiletýma fanynkama, a řada mých kamarádek tě platonicky miluje. Dělá ti to dobře, nebo to máš na háku?
Nejsou tam žádný pištící holky, to se snad stalo jen dvakrát. Myslím, že je zajímá víc muzika než já. Kdyby mě znaly a viděly, jakej mám doma bordel, tak bych jim asi tak zajímavej nepřišel. (smích)

Dá se porovnat fanouškovství v éře Chaozzu a teď, když jezdíš koncerty s Prago Union?
Rozdíl mezi Prago Union a Chaozzem je obrovskej. Tenkrát na koncerty chodily holky, který to viděly v Bravíčku, desku ani neslyšely a přišly na koncert pištět. Na Prago chodí lidi proto, že se jim líbí muzika.

Takže po koncertě jedete spořádaně domů, žádný mejdany na hotelu s groupies?
Mejdany jo. Ale ne s fanynkama.

Překvapil tě úspěch Dezorient Expressu, který poslouchají i lidi mimo hip hop? Například Petr Fiala z Mňágy a Žďorp se v televizi dokonce vyznal z lásky k Prago Union.
Jsem za to strašně rád. Když jsem točil Dezorient Express, myslel jsem si, že jsem divnej, ale na koncertech a turné se ukázalo, že existuje spousta ještě divnějších lidí. (smích) Chci děla rap se vším všudy, protože to mám rád, je to jazyk, kterým mluvím. Neexistuje ale žádná překážka, aby moje muzika mohla oslovit i lidi okolo. Český rap se dostal do fáze, kdy si party vymýšlejí vlastní světy, ve kterých jsou mistry světa, a komukoliv, kdo to poslouchá zvenčí, to připadá směšný. Je to strašná škoda. Začínám z toho kladnýho ohlasu mít trochu vítr, abych lidi v budoucnosti nezklamal.

Cítíš se teď pod tlakem?
To vůbec, spíš to myslím upřímně k lidem, muzice i sobě. Rád bych totiž ještě zašel dál, ale je otázka, co pro každého to „zajít dál“ znamená. Když natočím špatnou desku, tak to bude třeba známka toho, že už na to nemám. Rozhodně ale nežiju svůj mediální obraz, ono je totiž hrozně snadný tomu podlehnout.

Dáš hodně na názory ostatních?
Rád je slyším. Když dodělávám desku, tak si vytvořím okruh lidí, kterým ty skladby cpu. A pouštím to lidem, který mi narovinu řeknou, co se jim líbí a nelíbí, a z toho si pak udělám takovej průměr. Jde o takový testování na lidech, zajímám mě, jestli budou reagovat na místech, na kterých by měli. Snažím se nepřistupovat k sobě, jakože já jsem ten nejchytřejší. Dělám všechno proto, aby ta písnička byla dobrá.

V roce 2003 tě v Ladí neladí na České televizi poučoval Rytmus o komerci a undergroundu, uběhlo pár let a role se podstatně obrátily. Je to pro tebe satisfakce?
Poučení by z toho mělo plynout spíš pro něj než pro mě. Rytmus má na to, co dělá. A dělá to dobře, i když to třeba není moje krevní skupina. Zaslouží si být tam, kde je. Neodsuzuju ho za to, protože ho to nemění. Připadá mi pořád stejnej. Jen se pousmívám nad tím, jak to dopadlo a jak se ty naše role obrátily.

A tradiční otázka závěrem: Co děláš proti šedi?
Barevnou muziku.
 


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.