Share |

Jiřina Svobodová o komunitní práci, mejdanech pohřební služby a obyčejné lidskosti

Rozjela v Táboře unikátní projekt Cheiron a bez patosu pomáhá jiným říci "ne" předsudkům, tlakům a stádnosti. Seznamte se - Jiřina Svobodová.
Žijeme fakt v blbý době. Koexistujeme v divným světě, kterej je buď přehnaně skeptickej, nebo naopak okázale teatrální, ať už se jedná o nablejskaný limuzíny, nebo nablejskaný dobrý skutky. 

Obyčejnou lidskost aby jeden pohledal. Ten termín už patří do archaickejch výrazů a jeho význam milionkrát změnil podstatu. Jsme otroci vlastní malý sobeckosti a děvky davu, kterej  nám diktuje směr, rychlost i priority. Ti odvážnější z nás se rozhodnou žit jinak, a těch, co nehrajou na teatrální vzdor, je jako šafránu. Identifikovat je trvá roky a někdy se to ani nepovede. 

Pokud ano, jsme svědkem něčeho, co je sice jednoduchý a pochopitelný, ale v kontextu s naším pokryteckým okolím a strachem jít za hranice vlastních potřeb to dostává rozměr malýho lidskýho zázraku. Nebo velkýho. Troškařit je přizemní.

 

Já vlastně znám tvůj příběh hrozně povrchně, vyprávěj mi, jak jsi přišla na to, založit Cheiron a proč?

Na světě je asi 7 miliard lidí a já mám pocit, že tak polovině z nich jsem to už vyprávěla! Že bych to nikdy nevyprávěla zrovna tobě, to je mi divný! No jo, máš pravdu, vždycky když jsme byli spolu, tak jsme spíš popíjeli víno nebo probírali úplně jiný lidský osudy, co?
Hele, prozradím ti, že já na to vlastně nepřišla. Ono se to prostě stalo!
Mám začít úplně od začátku? Přestěhovala jsme se někdy v roce 1994 do Tábora, našla si podnájem a hledala jsem spolubydlící, protože nájem byl na moje příjmy moc velký. Přistěhovala se ke mně Gwen, Američanka, která tady učila. Byla to báječná doba, pár let po revoluci, hodně možností, nové věci, lidi měli chuť dělat spousty věcí.
Vymyslely jsme s Gwen, že zkusíme pořádat Večery poezie pro lidi, kteří píšou do šuplíku a nikdy nic nepublikovali. Podařilo se a na tyhle večery překvapivě chodilo tolik lidí, že jsme museli postupně hledat větší a větší prostory. Nakonec jsme skončili v klubu Orion a tam se potom „básnilo“ dalších pár let. Chodila tam spousta mladých lidí, dost z nich mělo zkušenosti s drogama, dost pili, ale i tak byli fajn. Štvalo mě, že jsou jenom za ty feťáky, póvl a že musím poslouchat, že jsem „dost divná“, když mezi ně lezu. No jo, bylo to divný, co? Byla jsem taková „pani“! Domluvila jsem se s barmanama, že uděláme takový týden, kde právě tyhle lidi ukážou, co kromě chlastu a drog umí. Takový týden hudby, výtvarna, poezie, diskuzí... Celé se to jmenovalo Drogy a umění.
Potřebovali jsme na to prachy, tak jsme šli na bývalý okresní úřad, jestli nás nějak podpoří. No a tam jsme potkali Zuzanu Havrdovou, která v rámci svého Phare projektu mapovala sociální situaci v Táboře. Měla chuť se s námi bavit a zajímalo ji, co děláme. Zuzana tehdy učila na vysoké škole sociologii a přivezla do Čech myšlenku komunitního přístupu. Začala komunitní práci vyučovat na fakultě a snažila se dělat všechno pro to, aby se tento přístup stal součástí naší společnosti. Pozvala nás na schůzku různých lidí, které po Táboře „sesbírala“ v rámci svého mapování.
Komunitní práce mě nadchla! Komunitní přístup spočívá v tom, že se zaměřuje převážně na vyrovnávání hladiny „moci“ v lidském společenství, kde je vždy znovu tendence k vytváření skupin „privilegovaných“ a „bezmocných“ a napětí mezi nimi. A teď se vracím k začátku, kdy jsem ti říkala, že se to prostě stalo. Komunitní práce přináší metody, jak pracovat se skupinami lidí ohrožených marginalizací z důvodů nemoci, postižení, kulturní nebo sociální odlišnosti, věku (děti, mládež), nezaměstnanosti nebo jinak znevýhodněných. Jejím cílem je vytvářet takové situace, aby tito lidé nalezli své schopnosti a síly, naučili se vyjadřovat své názory a potřeby, překonali pasivitu a nevíru a začali rozvíjet své potenciály ve společnosti.
V praxi to vypadalo tak, že se v Táboře našlo pár lidí, které to také zaujalo, a začali jsme se scházet a bavit o tom, jaké jsou v Táboře sociální problémy a co by se dalo dělat. Zuzana pro nás „vytvářela situace“, abychom sami našli témata a sami vymysleli, co je možné s nimi dělat. Shodli jsme se, že jsou pro nás důležité děti a mladí lidé a jejich osudy. Byl to podle mě nejkreativnější rok Cheironu.
Cheiron ještě vůbec neexistoval a už byl pro mě tak důležitý! Všichni jsme se scházeli a pracovali ve svém volném čase, zadarmo a jenom proto, že nás to bavilo a že jsme tomu (si?) věřili. Pracovala jsem tehdy na intru jako vychovatelka a měla jsem chuť „vychovávat“ ty studenty trochu jinak. Jezdila jsem na kurzy, semináře, školení a učila se jak to udělat. Organizovala jsem schůzky, sepisovala nápady, bavila se s dětmi a mladými lidmi ve školách, na ulici, v klubech. Uspořádali jsme dotazníkovou akci, kde jsme oslovili asi 600 dětí a mladých lidí a výsledkem bylo, že nejvíce jim chybí v Táboře místo, kde by se mohli scházet, něco dělat a nikdo je při tom moc neorganizoval. A tak jsme začali, teď už my (naše pracovní jádrová skupina – jak jsme si říkali), pro tyto lidi „vytvářet takové situace“, aby oni sami mohli „založit Cheiron.“ Sehnali jsme peníze (napsali jsme projekt na Phare, který byl podpořen), založili jsme obecně prospěšnou společnost (to se musí, když chceš něco takového dělat) pronajali jsme si od města prostory a otevřeli jsme dveře.
Mladí lidé, s kterými jsme celý ten „přípravný“ rok o jejich situaci mluvili, jsme pozvali a oni začali vytvářet Komunitní centrum pro děti a mládež Cheiron T v Táboře! Opravovali, navrhovali, uklízeli, malovali, natírali, nosili nápady i vybavení, rozhodovali, jak to tam bude vypadat, co se tam bude dělat... bylo to tam zkrátka jejich, každý tam nechal svojí stopu. A proto jsem to celé dělala, víš? Pro tenhle zázrak a důkaz, že to jde i jinak.
Jak dlouho to pod tvým vedením fungovalo?
Byla jsem jednou ze zakladatelek společnosti a stala jsem se také její první ředitelkou. Tou jsem byla šest let. Začínala jsem s týmem 2 lidí a po šesti letech měla tým o 7 lidech. Byli všichni báječní! Ze začátku jsme měli strach, jestli to budeme umět, jestli budou děti a mladí lidé stále přicházet, jestli budou mít další nápady a chuť něco dělat, ale z výčtu akcí, které jsme uspořádali, se staly tyhle strachy bezpředmětné. 
Proč ses rozhodla odejít?
Vyčerpala jsem se. Jedním cílem komunitního pracovníka je, aby uměl odejít ve chvíli, kdy má pocit, že se pro komunitu stal už zbytečným. Nevím, jestli jsem to poznala v tu správnou dobu, ale začala jsem mít pocit, že už nemohu přinášet nic nového, že už jsem tam nechala všechno, co jsem chtěla a mohla a že moje setrvání by bylo spíše na škodu než přínosem.  A taky tam byli lidi, kteří už mohli pracovat sami a mohli vést organizaci novou cestou. To víš, že to bylo těžké! Nejtěžší bylo to rozhodnutí! Říct si – tak už dost, jdi jinam a nech Cheiron žít, růst a hledat. Potom následovala úleva, že takhle je to dobře a že nový ředitel i všichni ostatní zvládnou nést myšlenku komunitního centra dál.
 
POHŘEBNÍ ÚSTAV A VEČÍRKY
Co jsi šla dělat potom a proč? Co ti to dalo v kontextu s očekáváním - teď myslím tu epizodu 'pohřební ústav', to je hodně zajímavý?
Potom jsem chtěla jít vydělat velký prachy a následovala moje trapná epizodka s odchodem z Tábora do businessu. Tys mi tehdy říkal, že to nedám, že mi bude Tábor chybět. Pamatuješ? No nic, zkušenost je nepřenosná! Odstěhovala jsem se jako blázen na nějaký statek u Prahy a těšila se na jiný život! Chacha! Za tři týdny jsem se stěhovala zpátky a byla šťastná, že zase vidím táborskou kostelní věž! Prostě úlet!
A co jsem pak dělala? Nic, tři měsíce jsem nedělala nic! Skvělé! Vřele doporučuji! Jenže došly peníze a taky mě to už přestalo bavit, tak jsem přemýšlela co dál. Věděla jsem, že musím jít někam jinam, někam, kde nebudu muset nosit nic v hlavě, kde budu vidět výsledky svojí práce hned a kde si prostě „odpočinu“. Bylo mi jasný, že na pracáku mi nic nenabídnou, tak jsem vzala Zlaté stránky a četla a četla, volala a volala, posílala životopisy... Až jsem došla k písmenu „P“ – pohřební a kremační ústav. A kupodivu mi řekli, ať přijdu, že jim zrovna jedna pracovnice odchází na mateřskou dovolenou. Tak jsem to šla zkusit. No to byl mazec! Sjednávala jsem pohřby, vlastně taková „sociální práce s lidmi v obtížné životní situaci“! Nevěřila jsem, co všechno je třeba zařídit, zkombinovat a domluvit, aby to klaplo, jak má. Myslela jsem, že si to nikdy nezapamatuju, co všechno musím s pozůstalými domluvit, vyjednat a kolik informacím musím jasně a srozumitelně předat dalším kolegům. Ale jedno se mi splnilo – viděla jsem výsledek svojí práce hned. Dojednala jsem pohřeb a do týdne jsem viděla, „jak se povedl“. Uspokojovalo mě, když pozůstalí přišli po obřadu a děkovali, že to bylo tak, jak si představovali.
A potom jsem to mohla klidně všechno pustit z hlavy. Zdá se ti to morbidní? Mně to taky ze začátku přišlo divný, ale ta práce mě fakt bavila! A těch nových věcí! Zákon o pohřebnictví, komunikace s policií, s doktorama, s pitevnou, pohřby na účet obce... Víš například, jak minimálně hluboký musí být hrob? Nebo za jak dlouho se může pohřbívat do hrobu po předchozím uložení těla? A víš, kam máš volat, když potřebuješ rubáše do rakve? Nebo za kolik se dá rakev koupit? Umíš udělat v počítači parte? Nerada byc,h aby to vypadalo, že to shazuju. To teda vůbec, Byla jsem překvapená, jaký je to zajímavý, jak to lidi, kteří tam pracují, dělají dobře a s nasazením, jak se tam opravdu ctí „náš zákazník, náš pán“. Všichni se divili, že mě baví dělat tak smutnou práci. Ale tak veselý večírky jako tam jsem jinde nezažila! Pohřebáci se asi potřebují bavit víc než my „normální“ lid. No jasně, nebylo všechno ideální, ale byla to zkušenost, za kterou jsem vděčná.
 
NEZISKOVKY JSOU DUCHOVNĚ NAPŘED
Co následovalo dál?
Po roce mého působení v „pohřebce“ za mnou přišel pan ředitel z Rolničky a nabízel mi práci. Odmítla jsem, bylo to brzo. Ještě jsem chtěla mít „relax“. A to práce v „pohřebce“ oproti práci v sociálních službách fakt je! Tak to zkusil ještě za rok a to už jsem zase byla natěšená vrátit se do oboru a navíc mi scházela ta „nejistota“ neziskovek, jestli přežijí další rok. A ať je to jak chce, tak neziskové organizace jsou většinou duchovně víc napřed než komerční firmy. Jsi tam víc svobodnej a máš prostor pro svoje nápady a kreativitu. Začala jsem pracovat jako vedoucí chráněného bydlení pro lidi s mentálním a kombinovaným postižením v Diakonii ČCE – středisku Rolnička v Soběslavi. Zní to honosně, co? Ale prostě ještě s dvěma kolegyněmi učíme a pomáháme v normálních panelákových bytech bydlet lidem, kteří to sami nezvládají. Jsem tam stále, už 7 let a myslím, že tam ještě nějakou dobu vydržím.
Povazuješ svoji životní trajektorii v nějakým smyslu jako "ne" tuctovosti ve smyslu životního naplnění a poslání dělat věci pro druhý?
Když jsem kdysi začínala pracovat jako vychovatelka (byla jsem 11 let ve školství) a i potom, když jsem dělala Cheiron, chtěla jsem všem pomáhat a řešit jejich problémy a brát si to všechno na svoje bedra. No, prostě mladá, blbá, ambiciózní!
Díky komunitní práci a jednomu kolegovi, který mi kdysi napsal, že touha pomoci je touha PO MOCI, jsem se rozhodla nechat lidi žít. Někdy se mi to ale vůbec nedaří. Touha pomoci (po moci?) je jako droga! Když to nemáš, dostaví se abstinenční příznaky a ty prostě musíš.
Dělám si z toho trochu srandu, ale fakt jsem dospěla k tomu, že lidi sami nejlíp vědí, jak si pomoct, že oni sami jsou odborníci na svůj život a my „pomáhači“ se stále tváříme, že to není možný. Štvou mě kolegové, kteří jenom bezmyšlenkovitě opečovávají svoje klienty a radují se z toho, jak jsou spokojení a bezproblémoví. Štvou mě úředníci a zákonodárci, kteří vydávají lidem dávky a podpory a diví se, že chtějí další. Je to totiž dost jednoduchý systém. Udělám, dám, vyřeším, pomůžu a je to. Proč bych se snažila lidi motivovat k nějaké aktivitě a změně, proč bych se chodila dívat, jak žijí v domě pro neplatiče, proč bych se s nimi bavila o jejich životě, o jejich představách, o tom, co by chtěli a mohli udělat pro sebe oni sami? A nedej Bože, že bych s nimi při tom všem byla. Jenom prostě byla. Doprovázela je, podporovala, byla zvědavá, kladla otázky, ukazovala možnosti, dodávala energii, vytvářela situace, aby se z „bezmocných“ mohli stát „mocní“. Mocní nad svým životem.
Opět tady popisuji principy komunitní práce. Jenže, víš, jak to dlouho trvá? Někdy roky. A víš, jak dlouho trvá vydat za přepážkou (bariéry musí být i na bezbariérovém úřadě) dávku? Nebo umýt klienta, který to umí sice sám, ale trvá mu to a navíc mu přece musíme „pomáhat“. Pár minut. Je to hned. A tak to děláme „hned“ každý den, celé roky a výsledek se stále nedostavuje. To je ale zajímavé. Hm, tak přidáme dávky a klienta budeme raději ještě krmit... skvělé! Ale co to? Stále nic. Oni se furt nemění, pořád ten nájem neplatí? Klient se vzteká a je agresivní? Aha! Asi málo pomáháme! Přidáme, přidáme... máme tady přece plno ústavů s tolika odborníky a taky úřady jsou větší, víc přepážek, víc dávek... Ale co to? Šluknov? Ústavy se transformují? Jak je tohle možné!? Vždyť jsme se tak snažili, tak moc jsme toužili pomoci! Tak moc jsme se báli, aby tady nebyli ti mocní! To bychom se totiž s nimi museli o tu moc dělit!
Ale abych to neukončila pesimisticky, tak musím říct, že moje víra v to, že jednou se naplní kvóta těch, kteří to pochopí a dojde ke zlomu, k „velkému třesku," a všechno bude, jak má být, trvá.
To máš jako v té bajce o opicích. Znáš ji? To si takhle jednou jedna opice na ostrově uprostřed moře řekla, že už jí dost štve žrát ty banány neoloupané a ještě oválené v písku a začala si je loupat! Ostatní opice na ni teda nejdřív dost nechápavě čuměly, potom to ale po ní zkusili další a další... až si loupali banány opice na celém ostrově! A najednou vědci zjistili, že si banány loupou opice na celém světě! 
Šla jsi ještě studovat, viď? Proč?
Jo. Dálkově, tehdy nový obor, charitní a sociální práci na pedagogické fakultě v Hradci Králové. Abych měla papír. Úžasný zážitek. Každý 2 – 3 týdny se vláčet vlakem na 3 – 4 dny do Hradce, přednášky 12 hodin denně, ubytovna pro dělníky, v Cheironu tuny práce, učení na zkoušky, můj celoživotní strašák – angličtina,….. prostě, jak vidíš, samá pozitiva! Po prvním ročníku, kdy jsem sice měla v indexu samé jedničky, jsem se na to vykašlala a přestala tam jezdit. Všem jsem oznámila, že končím, že to nemám zapotřebí! Taky jsem to zavolala Zuzaně. Jo, té Zuzaně, kterou jsem tehdy před lety potkala a která byla u zrodu Cheironu. Byla a je pro mě autorita. A víš, co mi řekla? Čekala jsem výčitky, přemlouvání,… Nene! Řekla mi – tak jo, tak se na to vykašli, jak myslíš. Přesně jako nám tehdy, v tom přípravném roce, když už jsme měli pocit, že dál nemůžeme, řekla – tak se na to vykašleme, to svoji práci „zakonzervujeme“ a třeba se k ní pak ještě vrátíme. No to víš, to nás naštvalo! Na svoji práci se vykašlat a dávat jí někam do konzervy?! Co si to ta Zuzana dovoluje? Prostě jen „vytvořila situaci“, aby nás nakopla! A tak to bylo i se školou! Co si myslí, že já na to nemám? Cože? Já, která má samý jedničky! Nakonec jsem školu úspěšné dokončila, jen ta moje angličtina byla s odřenýma ušima za dvě!  A jsem ráda, otevřelo mi to pár nových obzorů a cestu do užšího managementu Rolničky, což mě hrozně baví! Být u toho, když se věci dějí. 
Zajímáš se o to, jak funguje Cheiron dál, nebo je to pro tebe uzavřená kapitola?
Zbláznil ses! Uzavřená kapitola? Jasně, že ne! Cheiron mě provází (nebo já provázím Cheiron?) už 16 let! Nikdy to pro mě nebude uzavřená kapitola! Byla jsem tam ředitelkou, předsedkyní správní rady, v loňském roce na kus úvazku metodička a pořád jsem a budu matka zakladatelka! To mi nikdo neodpáře! No jasně, že mi není osud Cheironu lhostejný. Vždycky budu Cheiron a lidi v něm podporovat ze všech svých sil, ať už moje kroky budou směřovat kamkoliv.
Co děláš teď, proč a jaký máš plány do budoucna?
Jsem stále v Rolničce, a jak už jsem říkala, vedu sociální službu chráněné bydlení. Zároveň jsem zde členkou správní rady, to je super, protože to znamená, že jsem ve vedení celé organizace, což mě moc baví a uspokojuje. Mohu se podílet na rozvoji a růstu zařízení, mohu zasahovat svými názory a nápady do filozofie a změn, které se zde stále odehrávají, aby docházelo ke zlepšování našich služeb. Když jsem do Rolničky nastoupila, tak tady právě probíhal projekt  „Kvalita rezidenčních sociálních služeb pro lidi s mentálním postižením v Jihočeském kraji“, který realizoval Proutek o. s. Plasná (www.proutek.cz), partnerem při realizaci projektu byla právě Diakonie ČCE – středisko Rolnička Soběslav (www.rolnicka.cz). Cílem projektu bylo přispět ke zvyšování kvality péče v chráněných bydleních a ústavech sociální péče, kde žijí lidé s mentálním postižením. V rámci tohoto projektu jsem absolvovala školení k zaváděním standardů kvality sociálních služeb. Ale proč to říkám – v návaznosti na tento projekt jsme s kolegou z občanského sdružení Proutek Honzou Kostečkou začali připravovat a později i školit kurz o zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe. Zájem od ostatních poskytovatelů sociálních služeb byl opravdu veliký. Tak velký, že jsme museli postupně rozšiřovat náš „školící tým“. Po nějaké době nás bylo celkem 13 lektorů a školili jsme po celé republice.
Postupem času Honza vytvořil pod svou organizací Proutek školící sekci (www.proutek-vzdelavani.cz),  v které je vedoucí. V současné době je nás šest kmenových lektorů a máme ještě šest lektorů externích. Myslím, že jsme unikum, protože my z „KMENE“ pracujeme jako tým, společně se scházíme na poradách, vzděláváme se, někteří z nás publikují v odborných časopisech, společně reflektujeme „zážitky „ ze školení, vypracováváme strategický plán pro rozvoj naší skupiny a společně vytváříme další nové školící moduly.  Za těch asi 7 let máme již spoustu témat, která jsme schopni školit. Všichni jsme z praxe a většina z nás pracuje nebo pracovala ve vedoucích pozicích v sociálních službách, působí jako supervizoři, učí na vysoké škole nebo pracuje v sociologickém výzkumu či se podílí na transformaci sociálních služeb. Takto systematicky a pod metodickým vedením myslím nepracuje v naší republice žádný školící tým. Nebo o něm aspoň nevím. Je to docela náročné, protože je to navíc k mojí práci v Rolničce a také často jezdím školit dost daleko od domova, ale hodně mě to zajímá a baví.
Abych toho neměla náhodou málo, tak jsme ještě v roce 2010 založily v Soběslavi s dvěma kamarádkami, které jsou na mateřské dovolené, Centrum Klenby. Cílem bylo vytvořit školící a kreativní prostor zejména pro realizaci netradičních výtvarných technik (jejich výuku) a aranžování. Kurzy byly určeny jak začátečníkům, tak i pokročilým, dětem i dospělým jako forma aktivního kreativního odpočinku. Dále jsme pořádali a organizovali akce na klíč – oslavy, setkání, školení různého zaměření a provozovaly jsme kavárnu otevřenou hlavně pro specifické skupiny – rodiče s dětmi (herna, dvorek s vybavením), lidi s postižením (bezbariérovost, domácí prostředí, individuální přístup). Bohužel tento projekt přežil pouze dva roky, protože jeho časová a provozní náročnost byla pro nás neúnosná. Tyto prostory jsme proto musely opustit, ale i nadále pořádáme kreativní kurzy v prostorách místního kulturního domu a již 2x jsme v Soběslavi pořádaly velkou výstavu Kreativ (www.kreativsobeslav.mypage.cz). Tyto aktivity chceme zachovat a z Kreativu udělat místní tradici. Zatím se vše daří a lidi to baví.

Hele a moje plány do budoucna? Ty mě nutíš přemýšlet o věcech, který teď moc neřeším. Mým jediným plánem je asi přežít! Starat se o sebe trochu víc než doteď, abych vydržela ještě nějaký ten rok v provozní teplotě! Určitě chci dělat to, co dělám teď, a při tom si užívat!
Ale jeden sen mám. Už dlouho nosím v hlavě nápad na vytvoření jakýchsi svépomocných skupin pro lidi, kteří řeší společnou věc nebo problém. Něco jako anonymní alkoholici, ale i pro ostatní. Například pro mladé lidi, kteří se v naší společnosti a atmosféře malého města perou se svojí sexuální orientací, pro ženy, které doma někdo bije a týrá (bohužel se s nimi setkávám i přes to, že v této oblasti nepracuji), pro seniory, kteří žijí sami, pro lidi, kteří jsou dlouhodobě nezaměstnaní, i přes to, že mají zájem pracovat, pro lidi, kteří bojují dlouhodobě s nějakou vážnou nemocí,…. těch skupin je strašně moc a nejsem si jistá, jestli pro ně naše společnost něco dělá. To by mě uspokojovalo a naplňovalo.  
-
O Jiřině Svobodové
Bc. Jiřina Svobodová, lektorka, konzultantka o.s. Proutek
Lektorka a konzultantka vzdělávacích programů. V sociálních službách působí více než 15 let, před tím 11 let ve školství. V roce 1996 založila obecně prospěšnou společnost Cheiron T v Táboře, pod jejíž hlavičkou vzniklo v roce 1997 Komunitní centrum pro děti a mládež Cheiron T, které v Táboře stále působí. Pracovala zde 6 let jako ředitelka, dále zde byla předsedkyně správní rady a metodička NZDM. V současné době je již 7 let vedoucí chráněného bydlení pro lidi s mentálním a kombinovaným postižením v Diakonii ČCE – středisku Rolnička Soběslav. Je absolventkou „Vzdělávání odborníků podporujících zvyšování kvality sociálních služeb vyškolených v supervizních dovednostech“ (Instand, o. s.  Praha, 2009 – 2011). Je členkou občanského sdružení Hrzán sobě!, jehož jediným cílem je instalace bronzové plastiky Jiřího Hrzána na území města Tábora. 
Cheiron má webovou adresu www.cheiront.cz


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.