view counter
Share |

Jiří Padevět: Nemusím kráčet bosý krajinou v pochodu smrti

Jiří Padevět je spisovatel a také nakladatel, šéfuje věhlasné Academii. Zabývá se hlavně českou histoií, ač dějiny nestudoval.
V roce 2014 získal cenu Magnesia litera za svého Průvodce protektorátní Prahou. Za stejnou publikaci obdržel i ocenění Slovník roku 2013.
V současnosti vychází knížka Pod tíhou historie, rozhovor, který s ním sepsal Luděk Staněk.
 
Celý život jste spojen s knihami. Jak se podle vás knižní trh proměňuje v posledních letech?
Proměňuje se podobně jako celá společnost, zrychluje se a kvantita nahrazuje často kvalitu. Tím neříkám, že u nás nevychází velké množství kvalitních knih, ale těch průměrných, nebo dokonce nekvalitních. Čtenářství je podle mne naštěstí stále rozšířeným jevem a je to dobře, protože umění pochopit psaný text je o něco více, než prostá gramotnost.
 
Proč jste se rozhodl věnovat se českým dějinám, co vás na nich fascinuje?
Věnuji se jim především proto, že jsem se v Čechách narodil. Pokud mne něco fascinuje, tak to, jak se může úplně obyčejnému člověku stát, že je najednou historickou postavou. Stačí stát ve správnou chvíli na správném místě, možná někdy dokonce na špatném.
 
A co vás fascinuje na těch řekněme méně veselých kapitolách? Měl jste skvělý úspěch s Průvodcem protektorátní Prahou, psal jste o transportech smrti, nyní ve spolupráci s Luďkem Staňkem vydáváte knížku Pod tíhou historie...
Není to ani tak fascinace, spíš puzení popsat děje, které se snažíme vytěsnit, protože jsou krvavé. Myslím, že by se o nich mluvit a psát mělo, i kdyby jenom z úcty ke všem obětem. Jsou chvíle, kdy se lidé chovají hrdinsky, jsou chvíle, kdy se chovají zbaběle. Všechny tyto chvíle je potřeba střízlivě popsat, jedině tak se můžeme dobrat nějakého poučení.
 
Jaká knížka Pod tíhou historie je, o jaké tíze se mluví?
Knížka se jmenuje poměrně truchlivě, ale místy je i veselá. Luděk se sice hodně snažil, abychom mluvili především o mrtvolách a krvavé zemi, ale já mu často utíkal k dětství, knihám, ke studiu a dalším běžným životním záležitostem. Ta tíha, o které v knížce mluvíme, je podle mne snadno odstranitelná, když o událostech naší nedávné historie budeme mluvit. 
 
A jak se stalo, že jste ji vytvořil společně s Luďkem? Znáte se dlouho, jak to spojení vzniklo?
Spojení vzniklo, jak je dnes v kraji obvyklé, na sociální síti. Luděk se mnou udělal velký a velmi dobrý rozhovor do magazínu HN a pak už jsme sem tam měli potřebu se vidět a zůstalo nám to dodnes. Tahle knížka, když to trochu zlehčím, vznikla jako vedlejší produkt našich debat o nedávné minulosti.
 
Máme-li věřit Wikipedii, budete se zabývat, respektive se už zabýváte, stalinistickou Prahou - jaká ta doba byla a co o ní musíme vědět? 
Knihu o Praze v letech 1948 až 1956 bych rád vydal v únoru 2018, ke smutnému výročí komunistického převratu. Bude navazovat na Průvodce protektorátní Prahou, řada příběhů bude pokračovat. Během práce na knize si čím dál více uvědomuji, jak komunistický režim nejen že převzal moc, ale doslova rozleptal veškerou společnost od hospodářství, politiky, soudnictví, zemědělství, až po kulturu, sport a zábavu. Režim toužil všechno kontrolovat a měřit, což se mu bohužel podařilo. Taky se mu podařilo zničit život obrovskému množství lidí a narušit společenské vazby tak, že tomu čelíme dodnes.
 
Jaké další počiny chystáte?
Kromě Stalinistické Prahy chystám ještě malého průvodce po odbojové činnosti Tří králů, prozaicko dokumentární koláž Dotek Anthropoidu a knihu o činnosti skupiny bratří Mašínů. A pomalu začínám pracovat na Krvavém podzimu 1938. 
 
Dávají vám historici "sežrat", že nejste akademik?
Zatím jsem nic nežral, alespoň ne z očí do očí. Většina historiků jsou uznalí lidé a já doufám, že hodnotí člověka podle odvedené práce.
 
Těch knih jste vytvořil pozoruhodné množství a vyšly celkem brzy po sobě, souběžně působíte jako šéf Academie, jak se to dá časově ladit? 
Jak vidíte, tak dá. Hrozně nerad se nudím a psaní věnuji téměř všechen volný čas. V nakladatelství mám naštěstí perfektní tým, bez kterého by to samozřejmě nešlo.
 
Je náročné podávat vysoké výkony, když jste ponořen do tolika neveselých témat a dozvídáte s eo tolika tragédiích? Máte nějaké hobby, které je opakem takovéhle činnosti?
Není to náročné, naopak je to povzbuzující, funguje to jako terapie. Když narazíte na problém, stačí si říci, vždyť se nic neděje, nikdo mne nechce zabít, mám co jíst a kde bydlet. Nemusím kráčet bosý krajinou v pochodu smrti. Řešíme prkotiny a pokládáme je za životně důležité. Hobby ale jedno mám. Rozhovory s příjemnými lidmi, ať už je to Luděk, moje přítelkyně, nebo kamarádi. Ideálně u červeného vína.
 
Knížka Pod tíhou historie vyjde 18.11. u nakladatelství Vyšehrad, výhradní distribuci má Kosmas.
 


jádu
view counter