view counter
Share |

... a ještě nechci chcípnout, tak pořád píšu

foto: Jiří Janda

Možná to dnes, kdy si každý grafoman může bezostyšně a po libosti přes internet do světa posílat výkřiky svých „pravd“, připadne leckomu neuvěřitelné, ale doba, po níž lze bez povolení a přílišného dohledu vrchnosti publikovat básně tak, aby se dostaly k širšímu okruhu čtenářů, je vlastně neuvěřitelně krátká. A před třemi desítkami by pouhá taková představa zcela patřila do říše neomezené fantazie.  A co bude za tři desítky let… no radši nemyslet.
 
Tehdy si básníci buď mohli dobrovolně připnout pomyslný obojek a zařadit se do oficiálních struktur se všemi podpisy, mávátky, rudými knížkami a stranickými schůzemi, jež takovým lidem doba přinášela, nebo definitivně zmlknout a uzavřít své dílo do šuplíků. Našli se však mladíci, kteří se rozhodli vědomě rezignovat na veřejné uznání a ponořit se do podzemí a nacházet v něm publikum podobného naturelu, jež se nebálo do těchto míst sestoupit. Ani takových lidí prý nebylo málo.
 
O tom, že i v temnotách mimo běžnou šeď dní „reálného socialismu“ se dalo zažít dobrodružství a přinést o něm zprávu, jež má svou vypovídací hodnotu i po desetiletích, svědčí antologie poesie „druhé generace undergroundu“ nazvaná U nás ve sklepě. S nebývalou péčí a plným vědomím návratu ke svým nejhlubším kořenům ji vydala Revolver Revue jako 73. svazek své doprovodné edice.
 
Autor konceptu a výtvarné stránky projektu Viktor Karlík, generační souputník zařazených tvůrců, i Marek Vajchr, jenž uspořádal texty, ke svému úkolu očividně přistoupili s potřebou zanechat za sebou dílo, které v dobách příštích nebude moci pominout nikdo s opravdovým zájmem o českou literaturu osmé dekády předešlého století. Do svého výběru zařadili básně dvanácti autorů, vesměs zásadních osobností tehdejšího podzemního kroužku – mužů (a ženy), pro něž svoboda tvůrčího projevu znamenala více než uznání davu.
 
Vedle mistrů již čítankových – Jáchyma Topola (jehož verš z jedné ze zařazených básní jsme si vypůjčili do titulku tohoto textu) a J. H. Krchovského - a básníků Ewalda Murrera, Víta Kremličky a Luďka Markse jde zejména o tvůrce známé především z jiných oborů: divadelníka Víta Bruknera, spisovatele a publicistu Petra Placáka, Annu Wágnerovou (pseudonym astroložky a terapeutky Beatrice Landovské). Sestavu zastoupených autorů doplňují vcelku tajemný Martin Socha a trojice spřízněných kolegů z okruhu tehdejších (a vlastně dodnes působících) undergroundových kapel – loni zesnulý Filip Topol (Psí vojáci), Karel Malík (Echt!) a Tony Ducháček. Právě název jeho písničky, kterou tehdy zpíval se svou Garáží, dal celému výpravnému svazku jméno.
 
 
Jejich sklep byl navíc až nečekaně plodnou líhní na nápady – proto se lidé, kteří se v něm cítili doma, nebáli zkoušet další umělecké disciplíny. Výtvarníci a básníci hrát muziku (třeba Viktor Karlík, Jáchym Topol, Vít Kremlička, Vít Brukner a Martin Socha ve skupině Národní třída), básníci malovat (J. H. Krchovský)… Hlavně se však za své nápady nestyděli a nebáli se, a pokud snad náhodou ano, tak to dnes před čtenářem dobře skrývají.
 
Kromě tuctu hlavních hrdinů však má svazek i důležité „přihrávače“ – výtvarníky, kteří  se tehdy s autory básní na jejich akcích setkávali a kteří zůstávají součástí jejich světa. Kromě Viktora Karlíka jde o Marka Hlupého Kaplera, Vítka Krůtu, Jána Mlynárika, Davida Němce, Pavla Reisenauera či Libora Krejcara a o fotografy Gabinu Fárovou, Ludvíka Hradilka, Petra Kubína a zejména Ondřeje Němce silně zastoupeného dobovými černobílými fotografiemi, jejichž negativům před dvanácti lety vdechla postmoderní nádech povodeň v pražském Karlíně.
 
Kniha tak již od pohledu odpovídá významu, který jí její tvůrci přikládají – je to „opus magnum“ celé jejich umělecké generace, pečlivě vycizelovaný s odstupem tří desítek let. Na čtenáře z ní dýchne závan plesnivých zdí prostor, v nichž se tehdy neoficiální akce odehrávaly. Hlavně si však díky atmosféře textů a obrazové přílohy uvědomí ,  jak křehké byly hranice „svobodného“ prostoru, v němž se setkávali autoři s adresáty jejich děl.
 
Co snad neřeknou básně, prozradí rozhovory se všemi básníky i výtvarníky. „Oficiálně jsme vlastně jako nebyli, nemohli jsme nic vydávat. A publikum na koncertech bylo v pohodě. Šli na to, co se jim líbí, a hotovo,“ vzpomíná například Ducháček. Vlastně tak zle podle něj tehdy v Čechách nebylo: „Nějaké obavy byly, ale měl jsem bolševika nějak na háku a fungovalo to asi oboustranně.“ A poučení pro dnešek? Opět Tony: „Národ se zas tolik nemění a některý negativa přetrvávají dodnes, režim nerežim.“


jádu
view counter