Share |

Jeremy Scott: Anděl, který nikdy nedělá Ehhhhhh! (interview)

O latexu, penězích, transsexuálech a o oblečení.
Jeremy Scott a autor / foto Richard Cortés

Myslím, že to byl Thomas Alva Edison, který kdysi prohlásil, že kreativita vyžaduje pouze dvě věci: hromadu haraburdí a spoustu představivosti. V tomto ohledu má módní návrhář Jeremy Scott, ideální předpoklady vejít do dějin módy jako jeden z nejkreativnějších návrhářů naší doby. Inspiruje ho totiž především populární kultura: větší hromadu haraburdí neměl k dispozici ani americký vynálezce. „Všichni jsme součástí jedné velké továrny, která vytváří módu a nakonec i nás samé,“ tvrdí Scott v rozhovoru pro www.protisedi.cz, během kterého jsme si s ním popovídali o latexu, penězích, transsexuálech a samozřejmě i o oblečení.    
Při tvorbě své poslední kolekce se Jeremy Scott nechal inspirovat Divokým západem. V České republice ho ale známe především díky křídlům, kterými zdobí oblečení a obuv, jež navrhuje pro adidas Originals. O první otázce jsem tedy nemusel dlouho přemýšlet: Chtěl bych si nechat udělat nové tetování. Měly by to být kovbojské kolty anebo andělská křídla?
Záleží na tom, kdo jste. Jste spíš kovboj anebo anděl?
Asi kovboj.
Tak si nechte vytetovat ty kolty.
A vy? Jste spíš kovboj anebo anděl? Zdá se, že k andělským křídlům máte mimořádný vztah.
Anděl zatím ještě nejsem, ale snad jednou budu. Křídla jsou pro mne ideálním symbolem. Jsou optimistická, povznášející. Lidé si do nich mohou interpretovat, co se jim zalíbí. Mohou být symbolem létajícího ptáka, svobody, již zmíněného anděla anebo třeba reprezentovat lásku k řeckým sochám. Navíc se staly natolik ikonické, že je držím při životě, protože se z nich vyklubala taková má obchodní značka.
 
KRÁVY V HOLLYWOODU
Zůstaňme ještě na chvíli u ikon světa módy. Jeden z mých kamarádů mě poprosil, abych se vás zeptal, zda se na scénu opravdu vrací „cow print“. Motiv, jenž si v devadesátých letech oblíbily kapely jako Scooter anebo Right Said Fred a který jsme na přelomu tisíciletí odsoudili jako jeden z největších módních hříchů… Opravdu za to chcete být zodpovědný?
Vinen ve všech bodech obžaloby! I když jsem to do teď nevnímal jako vzor z devadesátých let. Svou současnou kolekci jsem postavil na tom, jak se na Divoký západ dívá Hollywood a masová média. Vytvořil jsem takovou komiksovou verzi kovbojů. Inspirovala mě legendární americká situační komedie ze šedesátých let The Beverly Hillbillies, ale také výstřední country zpěvačka Dolly Parton. Zdálo se mi, že v poslední době cow printy nikdo nedělá a tak bylo načase je vrátit zpět do světel reflektorů.  Navíc se krávy běžně označují, stejně, jako návrháři běžně označují své oblečení.  
Kdybych před vás postavil knihu s dějinami módy, na které stránce byste se zastavil, které krejčí z minulosti obdivujete? Tipoval bych vás na Elsu Sciaparelliovou, úhlavní nepřítelku Coco Chanelové, která do světa módy přinesla surrealismus Salvadora Dalího.
Skvělý kompliment, děkuji. Elsa odvedla úžasný kus práce. Dějiny módy bych ale zastavil spíš v roce 1960, kdy v Los Angeles založil svou vlastní firmu Rakušan Rudi Gernreich. Jeho návrhy vždy předcházely svou dobu. Inspiroval se především op-artem, ale byl zároveň velmi kontroverzní. Jako jeden z prvních představil tanga, používal pro svou tvorbu PVC, latex a podobně. Jeho múza, Peggy Moffittová mou tvorbu ovlivňuje dodnes. 
 
KARL NEODCHÁZÍ
A zřejmě tím správným směrem. Car módy Karl Lagerfeld kdysi prohlásil, že jste jediným návrhářem, o kterém by si dokázal představit, že by ho jednou nahradil v čele domu Chanel.
Jsem tím velmi poctěn. Karel je ikona, fantastický designer, kamarád a zřejmě i kolega, kterého inspiruji. Nemyslím si ale, že by se chystal někam odejít.
Přesto se domnívám, že byste svým nevšedním stylem mohl, v pozitivním slova smyslu, rozvířit stojaté vody tradičních domů. Neláká vás aférka s haute couture?
Jsem designer, takže miluji design. Navrhovat oblečení je mou vášní a každý návrhář by si v určité fázi svého života rád vyzkoušel vysoké krejčovství. Na druhou stranu se takové partnerství neliší od klasického manželství. Není to jen o tom, co vy dokážete nabídnout vašemu partnerovi, ale i o tom, co dokáže váš partner nabídnout vám. Musíte se vzájemně podporovat a inspirovat. Dokud nenajdu toho správného partnera, nebudu se ženit. Zatím raději zůstanu single, než abych musel trpět nekvalitní manželství.
Nedávno jsem četl článek nazvaný „Jeremy Scott, návrhář, nebo vtip?“ Autor píše, že pokud jsme potřebovali důkaz, že existuje mimozemský život, je to právě vaše kolekce, protože jen někdo z jiné planety by na pařížských molech představil takové monstróznosti jako vy. Jak statečný člověk musí být, aby vydržel být Jeremym Scottem?
Myslím si, že kdokoliv, kdo v dnešní době jde s kůží na trh, předloží své dílo světu a nechá ho soudit, musí být velmi statečný.
To co dělám, dělám vášnivě. Dělám to s láskou a nadějí že tím inspiruji a rozvášním ostatní lidi. Být umělcem, byla vždy velmi zranitelná pozice. Takže ano, musíte být velmi silný, ve stejnou chvíli si ale musíte udržet jistou křehkost, která je základem tvorby.
Bolí kritika, anebo si na ni člověk časem zvykne?
Zvyknete si na ni, ale občas stále ještě bolí. Snažím se do této debaty moc nezapojovat. Odvedu svou práci a představím ji světu – tečka. Obecně jsem velmi spokojený s tím, jak ji veřejnost přijímá. Vždy budou existovat lidé, kterým se nebude líbit. Byl bych blázen, kdybych s tím nepočítal. Tak svět prostě nefunguje. Raději ale budu dělat věci, které kritici buď milují, anebo nenávidí, než abych dělal kompromisy. Kompromisy jsou vždy Ehhhhhh. A co je vzrušujícího a inspirujícího na Ehhhhhh?
 
BLOGGEŘI VS. VZDĚLÁNÍ
Průmysl s módou se v posledních měsících začíná odvracet od principu „fast fashion“. Velké domy jako by se vracely do sedmdesátých let minulého století, kdy měli vstup na přehlídky jen vybraní fotografové a ještě neexistovali bloggeři. Jaký je váš názor na renesanci „slow fashion“?
Každý by si měl zvolit svou vlastní cestu. Návrat „slow fashion“ v poslední době silně propaguje například Tom Ford. Je to velmi chytrý člověk, a pokud se rozhodne něco podobného udělat, ostatní by se nad tím měli minimálně zamyslet. Na druhou stranu se musíme podívat na jeho cílovou skupinu. Mladí lidé na kreace z dílny Toma Forda většinou nemají peníze. Proč by tedy zval bloggery a internetové novináře? Pro mne jsou nová média způsobem, jak zůstat v kontaktu se svou generací a s generací mých zákazníků. Staly se součástí našeho světa a já je s chutí integruji do svého byznysu.
Zřejmě tedy ani nepatříte k množícím se kritikům bloggerské scény?
Sice souhlasím, že naše společnost dnes trpí nadbytkem názorů. Pro mne je to ale pouze důkaz toho, jak se svět a především média mění. Internet mnohé otevřel. Spoustě lidem se dnes díky němu dostane publicity, i takovým, kteří si ji nezaslouží. Tak to dnes ale chodí a nemá smysl s tím bojovat. Někteří bloggeři nemají vzdělání, stejně tak ale formální vzdělání nemají někteří novináři a přesto o módních přehlídkách píší a soudí nás návrháře. Bojuje se tedy na obou stranách a nezbývá než doufat, že ten nejlepší vyhraje.
Zmínil jste, že Tom Ford s velkou pravděpodobností nenavrhuje pro mladé, protože ti si jeho oblečení nemohou dovolit. Myslíte i vy na konkrétní skupinu lidí, když tvoříte?
Ano! Nejdřív ze všeho myslím na sebe. Co bych rád nosil já, co se mi zrovna líbí? Pak myslím na své kamarády, na styl své asistentky, na Katy Perry, Rihannu a další hvězdy, které oblékám. Myslím na všechny lidi kolem sebe a vytvořím takový barevný ajntopf z mnoha surovin. Nechci být návrhářem, který každou sezónu nabídne jen jednu siluetu, jeden look. Lidé mají různé nálady, každý den chtějí vypadat jinak. Má kolekce představuje bránu do snového světa plného různých nálad, nápadů, rytmů, vibrací.
Podívám-li se na vaší kolekci pro adidas Originals, musím se zeptat: jste hodně náladový člověk?
Náladový člověk – to zní, jako bych se každou chvíli naštval. Takový ale nejsem. Jsem velmi pozitivní osobnost, ale jako každý mám své nálady a ty ovlivňují způsob, jakým se oblékám. 
V devadesátých letech jste v rozhovoru s magazínem Butt prohlásil, že móda není nejlepší cesta, jak vydělat peníze. Jak se o vás oděvní průmysl stará dnes? Jste spokojenější?
Daří se mi dobře. Kdybyste ale opravdu chtěl spočítat hodiny, které trávím prací a srovnal je s penězi, které vydělávám, možná byste se divil. Svému povolání dennodenně mnohé obětuji – například čas strávený se svou rodinou a svými kamarády. Už si ani nepamatuji, kdy jsem byl naposledy na dovolené. Nestěžuji si, ale je mnohé, co lidé nevnímají, když soudí něčí úspěch. Zvenčí věci vypadají vždy lépe.
Stále byste se ještě chtěl stát hercem?
Napsali to sice v jednom článku, ale nikdy jsem o tom vážně nepřemýšlel. Možná jako dítě, to ale chcete být spoustou věcí, policajtem, hasičem anebo třeba hercem. Jednou jsem si zahrál bláznivého módního fotografa ve filmu Wasssup Rockers svého kamaráda Larryho Clarka a to mi stačilo. Není to má doména a ani mi to není moc příjemné.
Kdybyste si teď hned měl vybrat model pro svou novou kolekci, byla by to žena, muž, anebo transsexuál?  
Opravdu by záleželo na kusu oblečení, který bych chtěl prezentovat. Existují krásné ženy, muži a, jak jste správně, akcentoval i transsexuálové. Spolupracuji například s Andrejem Pejicem, který je fenomenálně krásný. Je to sice muž, vypadá ale jako žena. Víte, krása přichází ve všech možných formách a velikostech. Jedna z mých múz je zpěvačka kapely Gossip Beth Ditto. Ta rozhodně nemá konfekční velikost, přesto mě inspiruje a strašně rád ji oblékám.
Mění lidé,  jako je například Andrej Pejic, vliv na způsob, jakým tvoříte oblečení?
Ne. Vždy jsem dělal hlavně unisex oblečení, tedy moderní způsob módy, kdy si například partneři mohou určité kusy oblečení navzájem půjčovat. 
 
POPKULTUŘE NEUTEČEME
Vaše kolekce jsou inspirované Mickey Mousem, Hollywoodem, animovaným seriálem The Flintstones i nejoblíbenějším jídlem Američanů hamburgery. Jakou roli ve vašem životě hraje popkultura?
Je to součást všech našich životů. Nenapadá mě, jak bychom se vlivu popkultury mohli vyhnout – jsme jejími produkty.
Mám totiž pocit, že zatímco mnoho návrhářů raději „vykrádá“ minulost, vy objímáte současnost.
Zajímavé. To mě ještě nenapadlo, ale máte pravdu. Možná jsem se svou generací propojenější než ostatní návrháři, kteří se, jak jste sám podotkl, obsluhují především v minulosti.
Vždy jsem věřil, že jako návrhář musím být hlasem své generace, prostřednictvím své tvorby promlouvat o tom, co si lidé v 21. století myslí, kam chodí, s kým se stýkají, jaké internetové stránky si prohlížejí a podobně. Všichni jsme součástí jedné velké továrny, která vytváří módu a nakonec i nás samé.


jádu
view counter