Share |

Gorillaz: tak trochu o duši, tak trochu o světě a hlavně o hudbě

foto Jakub Ho

Gorillaz: tak trochu o duši, tak trochu o světě a hlavně o hudbě
Je úterý, je tma, jsou Gorillaz. Kolem libeňské haly se pomalu a jistě shromažďuji fanoušci animovaného kvarteta, fronty nejsou, vyprodáno bohužel není. Koupím si pivo, které se mi nalije do kelímku s Gorillaz, jdu do hlediště, cucám si z nich a čekám, až oni budou cucat ze mě.
 
Avšak pěkně popořadě; role předkapely je na dnešek určena DJovi Remimu Kabakovi.,který s Gorillaz už dlouho spolupracuje. Stojí za jednou postavou Gorillaz - Russelem. Jeho hudba je ukázkou vyšperkovanosti, je obalená propracovaným sledem tónů, která ale zároveň skýtají nečekaná zákoutí posouvající daný song ještě trochu výš. Ocitáme se tu až na pomezí hip hopu, ale Remi se povětšinou drží různých remixů bez jakýchkoliv dropů. Jeho hudba příjemně plyne...
 
Nečeká se dlouho, p§odium se stmívá, nastupuje široký ansámbl, odněkud z pořádných hloubek se ozývá: „Hello, hello, is anyone there?“ A jasně, že tu jsme a jasně, že se to fakt děje, jen občas tomu jde stěží uvěřit. Do toho se spouštějí metafyzické animace.
To se již první píseň M1 A1 rozpoutává a chrlí sebe do davu, po ni přichází Last Living Souls a uzurpátor všech morbidních duší Rhinestone Eyes. První řady brzy vše jasně pochopí a vytvářejí solidní kotel. A i někteří, co mají místa na sezení, jdou dolů a chtějí si užít koncert ve stoje s tancem, tak, aby se jim hudba vpila až do toho nejmenšího nervovýho spojení. Teď je to už jasný, tohle bude moc fajn chaos.
Gorillaz, a nelze se o tom nezmínit, jsou i chodící galerií; animace Jamieho Hewletta vrhají do posluchačů pořádnou dávku drzosti, vzteku, násilí a snad i věčně lepící se samoty, o lásce snad už vůbec není třeba mluvit. Díky obrovským animacím se i může stát, že se zapomene na samotné hudebníky a uvěří se, že tu opravdu hrajou jen 2D, Noodle, Russel a Murdoc a že hrajou dost dobře. Hudební set je vyvážený. Překvapením však je, že se hrajou spíše stará alba než nově vydané Humanz. Teprve až sedmá píseň je z Humanz, a tou je Saturn Barz, kdy zazní „haha, woii yoii“ a přes celou obrazovku se objeví jamajský rapper Popcaan a rozjede tenhle umně složený song do pořádných otáček, aby jej pak Damon Albarn (neboli 2D) přetavil v nádherný hudební prožitek a protáhl je skrz uši nedočkavých posluchačů. Bože, díky ti za to!
Koncert se odvíjí, bublá a vře. Přidávají se hity jako Melancholy Hill, El Mañana, z nových pak Strobelite a taneční pecka Andromeda. Divný je, že se jednou s galaxií Andromeda srazíme, načež z nás nic nezbude, ale stejně nás dřív polkne slunce, tak co? Nyní je koncert ve výšinách, a kdyby teď skončil, stejně se za něj bude děkovat.
Ale on nekončí. Jen se neodvratně blíží do svého finále, kdy má přijít pomyslná třešnička na dortu. Asi už tušíte, že mluvím o Clintu Eastwoodovi, ale nutno podotknout, že tady se nejedná o třešničku, ani o dort, tohle je celá žranice toho, co Gorillaz prostě jde nejlíp: unést posluchače pryč z reality do prapodivného apokalyptického světa, kde snad ještě třeba lidi jsou a trochu se nám podobají, ale stejně je vše jinak a jistí si nemůžete být ničím, jen hudbou. A z tohohle světa ukázat svým virtuálním prstem na posluchače a říct: „ano to jsi i ty“.
První část je dokončena, tleská se ve stoje, přídavek je jistý a moc dlouho se nečeká. Damon nám děkuje, nečekal takovouhle náladu, a upřímně my taky ne, takže jsme na tom stejně a můžeme pokračovat: Hong Kong, Kids With Guns, Feel Good Inc, atmosféra je bouřlivá. Následuje snivé Don´t Get Lost In Heaven a Demon Days. A pak je konec. Bytí přece jen překvapivě pokračuje. 

Text: Karel Kšír

 

jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.