Share |

Goethe v odsunu aneb Transformace jednoho pomníku

Máme pro vás příběh. příběh pomníku J.W.Goetha, a také příběh jeho podstavce. Místy bizarní, místy smutný, ale každopádně jedinečný.
Podstavec z roku 1883, který byl kdysi součástí velkolepého Goethova pomníku, má za sebou dobrodružnou cestu: z Karlových Varů doputoval až na břeh Vltavy. Před Goethe-Institutem tak nyní může stát artefakt, jehož historie se začala psát před 132 lety, a jenž byl nyní dotvořen českým umělcem Jiřím Davidem.
 
Johann Wolfgang von Goethe navštívil Karlovy Vary třináctkrát: „Na světě jsou jen tři místa, na nichž bych chtěl žít: Výmar, Řím a Karlovy Vary“, řekl. Aby Goethova záliba k lázeňskému městu neupadla v zapomnění, postavili místní radní slavnému básníkovi v roce 1883 pomník. Sestával z nádherného mramorového podstavce a Goethovy busty, již vyhotovil stuttgartský sochař profesor Adolf von Donndorf (ten ovšem toto své dílo později označil za značně nepodařené). 

Goethe v odsunu

Na prestižním místě před Grandhotelem Pupp stál pomník až do roku 1945. Bomby, dopadající na město v závěru války, jej sice ušetřily, padl ovšem za oběť poválečným čistkám. Slavný pomník tak svým způsobem sdílel osud sudetských Němců, i on byl odsunut. Městem zřízená “Místní osvětová rada” rozhodla nejprve o jeho zabednění a následném stržení. Člen rady a přednosta Stavebního přadu v Karlových Varech tehdy toto rozhodnutí zdůvodnil následujícně: 

“O genialitě Goethově a jeho světové slávě není třeba se šířiti. Jeho význam v dějinách Karlových Varů, které si oblíbil, které opěvoval a jejímž geologickým průzkumem se zabýval jako jeden z prvních, je nesporný. Uznávajíce toto vše, zjišťujeme naproti tomu, že byl typickým představitelem němectví. Je známa jeho úcta až servilnost vůči aristokracii a panovnickým rodům […]. Ačkoliv byl velikánem literatury, jako člověk byl malý, jeho lidský profil je nám cizí a ne příliš sympatický.” (cit. z Slabotínský, Radek: Osudy karlovarských soch a pamětních desek po roce 1945. IN: XV. Historický seminář Karla Nejdla, Karlovy Vary 2006). 

V roce 1946 se plán změnil ve skutečnost: zatímco busta směla skončit alespoň v muzeu, mramorový sokl byl použit jako suť na vyplnění jednoho z kráterů po bombardování. Pak se na něj zapomnělo. Teprve v zimě 2014/2015 jej ze země náhodně vyrýpl bagr při stavbě parkoviště. Na žádost Goethe-Institutu následně město Karlovy Vary nalezené části podstavce velkoryse zapůjčilo k vystavení do Prahy.

Od pomníku k (ne)pomníku

Oba historií značně poznamenané mramorové kusy o váze několika tun doputovaly v září 2015 na Masarykovo nábřeží, kde byly poprvé po 70 letech složeny do vzpřímené podoby a nabídly prostor pro novou instalaci Jiřího Davida.Na podstavci tak aktuálně trůní kolečko plné symbolů, které Jiří David označuje za (Ne)pomník Johanna Wolfganga von Goethe. 

Náklad obyčejného zahradního kolečka zobrazuje rozdrcené zbytky naší kulturní paměti, postradatelné a zapomínané kulturní hodnoty, které jsou zality do betonu a symbolicky odváženy na skládku. Sebeironicky tak představuje zhroucení vlastní formy. Dílo tak vstupuje do polemické kritiky se stavem současného sochařství, s kultem soch a pomníků. Svým divákem má zatřást: Co se děje ve věřejném prostoru naších měst, do kterého se instalují efektní, atrakce, vděčné design sochy či objekty pro selfie s turisty? 

Dočasný (Ne)pomník JWG neaspiruje na fotogeničnost, není ani vkusnou, příjemnou dekorací pro veřejný prostor. Přesto se apriori nevzdává vlastní emocionální vizuality..není to literární projekce, není ani hrou na konceptuální teze. Je to socha-odpad, je to odpad-socha… 

Tento polemický (Ne)pomník byl před budovou Goethe-Institutu odhalen dne 02.10.2015 během oslav 25. výročí založení německého kulturního institutu na břehu Vltavy.-

 
 

STRUČNÉ INFORMACE K PŘÍBĚHU GOETHOVA PODSTAVCE
Johann Wolfgang von Goethe navštívil Karlovy Vary třináctkrát. V upomínku jeho pobytů a jako dík za pozitivní vnímání města („Na světě jsou jen tři místa, kde bych chtěl žít: Výmar, Řím a Karlovy Vary“), inicioval na konci 19. století dr. Mathias Foerster, ředitel Nemocnice svatého Bernarda pro chudé, stavbu Goethova pomníku pro město Karlovy Vary.
1883 – Odhalení pomníku z dílny stuttgartského sochaře prof. Adolfa von Donndorfa před budovou Grandhotelu Pupp. Projev držel mj. německý spisovatel a dramatik Heinrich Laube.
1944-1945 – Trojnásobné bombardování Karlových Varů. Obě vlaková nádraží byla silně poškozena, podobně jako jejich blízké okolí.
1945 – Počátek odsunu sudetských Němců. Goethův pomník je zabedněn. Mnohé další historické památky jsou okamžitě odstraňovány.
1946, 28.01. – Městem jmenovaná „Místní osvětová rada“ požaduje odstranění Goethova pomníku.
1946, 16.04. – Usensení o odstranění pomníku. Goethova busta je deponována v Městském muzeu, mramorový podstavec je použit jako výplň do jednoho z kráterů způsobených bombardováním. Následně je na tuto část pomníku zcela zapomenuto.
1952 – Goethova busta je opět instalována, nyní již na méně prominentním místě (Puškinova, dnes Goethova stezka). Busta je umístěna na novou, umělecky nepříliš hodnotnou podestu.
Zima 2014/2015 – bagrista Marek Kokš nachází při stavbě parkoviště v městské části Tuhnice velké části profilovaného mramoru, které jsou identifikovány jako zbytky Goethova podstavce z roku 1883. Příběh se dostává do médií a na veřejnost.
Léto 2015 – Goethe-Institut získává artefakt jako zápůjčku od města Karlovy Vary a plánuje jeho dočasné umístění před svou budovou na Masarykově nábřeží 32, jako memento česko-německých vztahů s výraznou symbolickou hodnotou. Podstavec získává dočasnou uměleckou intervenci českého výtvarníka Jiřího Davida.
2015, 02.10., 18:45 – Torzo karlovarského pomníku je odhaleno v rámci oslav 25. výročí založení české pobočky Goethe-Institutu. Přítomní hosté: primátorka města paní Adriana Krnáčová, velvyslanec Německé republiky v ČR jeho excelence Anrdt Ludwig Freiherr Freytag von Loringhoven, starosta Berlína pan Michael Müller a další. 
 

GOETHŮV DOČASNÝ (NE)POMNÍK
Autor: Jiří David
Nejde jen o zdánlivou marnost - Vanitas chaosu sutě, jde o ztuhlou, lávovitou krajinu rozdrcených zbytků části naší kulturní paměti, které se mísí spolu se zbytky energeticky nezávislých virtuálních úložišť, procesorů computeru, cigaret, betonu, cihel, kovu, pokroucených plechů, prachu, ztracených intimních fotografií, vyprázdněných makovic, pohozených injekčních jehel, zbytků ohořelých malířských pláten, platebních karet, navátého jehličí, uschlých listů, nečitelných novin, vlasů i skvrn nejasného původu.
Jde o rozmlženou přítomnost mikroapokalypsy v našich hlavách, o úzkostný chaos naší mysli. Jde o potopu, ztuhlou hladinu po tsunami se ztvrdlými krami zničených, znevážených, zdevastovaných a už zcela postradatelných, zapomínaných, rozbitých střepů kulturních hodnot, jsme to my, je to toto místo, tato krajina, tato země, tato Evropa, tento svět.
Je to naše smlouva s ďáblem (viz JWG-Faust), naše agresivita, naše opovržení, naše nesnášenlivost, naše pohrdání, naše ideologie, naše náboženství, naše krutost, naše nadřazenost, naše ambice, naše zatracení, naše DNA, jsme to my, v milosti bez soucitu... Kdy tuto naši minulou budoucnost, vzpomínky, transformované v balast, nenávratně na skládky odváží (co zůstává?) běžné stavební kolečko (pouliční Charon), jehož paradoxně pozlacené, plastové rukojeti trčí v prostoru nad okázalost mramorového soklu, v podobě rohů zlatého telete. Jde tak i o zřejmou reminiscenci na falešné modly, na zpřítomnění vzdáleně blízkých exodů, jež se v různých formách zpřítomňují do dnešních dnů...
V neposlední řadě jde i polemiku o současné plastice, soše, objektu, pomníku. Jde o reflektovanou sebeironii bez marginální grotesknosti, kdy obsahem vlastní sochy je vědomé zhroucení její formy. Jde i o polemiku, výzvu co s veřejným prostorem našich měst, do kterého se kromě regionálních stupidností většinou instalují efektní atrakce, vděčné design sochy, objekty pro turistické selfie, nebo ahistorické kýče.
Dočasnost „(Ne)pomníku“ JWG tak neaspiruje na fotogeničnost, není ani vkusnou, příjemnou dekorací pro náměstí ke kávě, není na kladení věnců politiků. Přesto se a priori nevzdává vlastní emocionální vizuality. Není to literární projekce, není ani hrou na konceptuální teze. Je to socha-odpad, je to odpad-socha...
 

jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.