Share |

Daniel Tůma: Ne nadměrné těžbě stromů

Roky pracoval v lifestylových časopisech vybízejících ke koupi zaručeně nezbytných nových věcí. Pak mu to přestalo dělat radost.
 
„Nevěděl jsem, co chci dělat, ale věděl jsem, co už nechci dělat. Ptal jsem se sám sebe, na co moje práce je – bláboly, co se pořád opakují a mají podporovat prodej…“ Ve věku, kdy jiní stoupají k vrcholu kariéry, usedl opět do školních lavic, aby se vyučil uměleckým truhlářem. Praxi trávil v dílně se šestnáctiletými učni. Dnes má truhlářskou značku Woodcock (anglicky „sluka lesní“) a vyrábí krásné věci z recyklovaného dřeva, protože má rád les. Daniel Tůma se rozhodně nebál jít do změny a v jednu chvíli říct „ne“ svému dosavadnímu životu. 

 

Narodil se v Nymburce, ale od čtyř měsíců žije v Praze. Vystudoval chemickou průmyslovku. Po škole psal recenze a texty pro rockový týdeník Bang! („To byla práce párty. Fajn.“) Když měl Nick Cave koncert v Praze, dělal s ním rozhovor: „Byl ubytovaný v hotelu Vaníček a měl po ránu kocovinu. Byl strašně nepříjemnej a moje angličtina byla bídná, takže mi to dával pěkně sežrat. Na ten popud jsem se rozhodl jet na rok do Anglie. Cestování se mi zalíbilo a z roku bylo osm let.“ Nejdéle žil v Anglii a v Německu. „Skoro rok jsem jednu dobu žil ve Skotsku, pracoval jsem v pizzerii pro Italy a učil se na škole anglicky. Když jsem měl volno, jel jsem na kole přes kopce krajinou. Celý den jsem nikoho nepotkal, jen ovce. V každé vesničce byla malá hospoda, kde seděli divný lidi. Tam jsem si dal pintu piva a jel dál.“ V Německu žil v bavorském Mnichově: „Stačilo jet hodinu autem a byli jste v Itálii, v horách, u jezer… Navíc to je kosmopolitní město, skoro polovina obyvatel jsou cizinci, tak jsem se tam necítil osaměle.“ Potom potkal slečnu pracující pro cestovní průvodce Nelles Guide a začal pro ně také pracovat. „Psali jsme recenze na hotely, takže opět spousta cestování.“ Do Čech se vrátil před deseti lety a pracoval v lifestylových časopisech. Poslední štací byl on-line magazín pro oděvní značku, kde dělal šéfredaktora. Postupně v něm ale zrálo rozhodnutí udělat životní změnu: „Byl to šílený životní styl. Na fotkách se retušovalo úplně všechno, co bylo přirozené. Přestalo mne to bavit.“ Rozhodl se tedy studovat obor umělecký truhlář.
Dvouleté dálkové studium znamenalo, že jednou za měsíc měl přednášky a zkoušky, kde si doplňoval odborné předměty, a každý druhý týden měl praxi v dílně. „Sice jsme měli třídu starších dálkařů, ale byli tam se mnou kováři nebo řezbáři, takže na praxi jsme byli rozhození. Nebylo jednoduché být se šestnáctiletými učni sám ve třídě.“ Stále ještě se živil prací pro magazín: „Nemusel jsem být v redakci každý den a i dopisovatelé pracovali doma, tak se to dalo zvládnout. Ale potom z finančních důvodů magazín skončil a já si musel hledat práci, kde bych mohl týden být a týden chybět.“ Živil se všelijak. Ve druhém ročníku už chodil na praxi do zaběhané firmy renovující nábytek: „Ve firmě pana Fialy jsem se naučil nejvíc. Dělali jsme skutečné zakázky. Koneckonců, tak to bylo i dřív, že se chodilo k mistrovi do učení.“ Poslední rok už se živil prací pro truhláře. Mimo jiné na Právnické fakultě renovovali okna: „Byl to očistec. Šéf byl magor, nechával mi šíleně práce, náročné úkoly, a na nich neustále hledal chyby. Taky nechtěl platit. Byla to drsná škola.“ 
Celý článek si přečtete na webu galerie NE.
Autor: Terezie Dubinová

Foto: Jan Hanzlík

jádu
view counter