Share |

Daniel Špaček: Než se člověk rozhlídne, už je ilustrátor

Daniel Špaček je ilustrátor vytvářející kouzelné světy plné skurilních postaviček. Taky ale umí pracovat na zakázku pro ČT nebo velké soukromé firmy (Coca Cola, HBO, MTV, filmové produkce, reklamní agentury). A získávat za svou práci prestižní ocenění (Promax Awards a další - a taky má Anděla za hudbu).
Od 16. února bude mít výstavu v Ex Post (Příčná 1, FB událost), chtělo by to zeptat se ho na pár věcí.
 
Když jsem s tebou naposledy dělala někdy v roce 2009 rozhovor, profiloval ses jako hudebník a rozjížděls projekt Mythematica, který měl nadšené ohlasy. Už tehdy mě zaujalo, že jsi byl zároveň vystudovaný výtvarník (AVU a stáž na Umprum) a novinář. Kromě té muziky.  Co se dělo pak?
Zcela upřímné by bylo říct, že jsem se jako hudebník neprofiloval, Mythematica byl můj koníček, ve kterém jsem se mohl volně a oddychově realizovat během práce na komerčních vizuálních zakázkách. Hudbu jsem vždycky vnímal nadšeně a vášnivě, ale pořád na zcela amatérské úrovni. Jsem takový hudebník-zahrádkář. Následně u mě pak nastal profesní posun, začal jsem dělat víc a víc věci, ve kterých jsem se autorsky nacházel, takže jsem se nemusel tolik odreagovávat. Postupně i veškerý můj volný čas začaly okupovat obrázky, takže na klávesy ted u spolehlivě sedá prach.
Zásadní moment u mě nastal před několika lety, kdy se mi naskytla možnost dělat vizuální styl nové dětské televizní stanice Déčko. V tomhle žánru tvorby a přístupu se cítím dobře a momentálně vím, že pohádky jsou to, co bych teď měl a chtěl dělat, protože mě to pořád ohromě baví. Po Déčku pokračovaly další projekty s Českou televizí, velice úspěšná letní soutěž Zachraňte duhu, která stvořila Černobíla a následně i celý seriál Černobílo. V předloňském roce jsem si odskočil s Tomášem Baldýnským a ostatními humoristy na práci pro seriál Kosmo, protože výzva dělat výtvarno o prvním českém letu na Měsíc se prostě neodmítá. A v loni se mi konečně podařilo dát dohromady první dětskou knížku, kterou jsme vymysleli s Tomášem Končinským a Bárou Klárovou. Jmenuje se Překlep a Škraloup a je o skřítcích, kteří mají na starosti stárnutí věcí.
Když se ohlédnu na to co jsem si tenkrát realizoval v Mythematice, příjde mi, že to je to samé co dělám teď, akorát to není v hudbě ale v obraze a dělám to každý den a ne jen po večerech. Od období Mythematicy také pořád spolupracuji s Matoušem Godíkem, který tenkrát desku produkoval. Lepšího skladatele a producenta, se kterým bych si tak rozuměl si nedokážu představit.
 
A chtěls být malířem, když jsi byl dítě? Nebo kasmanávtom?
Když jsem byl malý, chtěl jsem být pochopitelně kosmonaut. Kdo ostatně tenkrát nechtěl. Vždycky mě bavilo Něco dělat a vytvářet, ale u Ničeho jsem nevydržel. Což mi nevadilo, do dnes mě baví se pro věci nadchnout, úvodní seznamování se s čímkoliv je moje nejoblíbenější fáze. I na žurnalistiku jsem se hlásil spíš proto, že jsem se tam nemusel ještě nějak specificky profilovat. To, že se začnu zabývat vizualitou, přišlo postupně až později a od AVU se to zintenzivňovalo. Zároveň s tím se to postupně začalo stávat i mým zaměstnáním a než se člověk rozhlídne, už je ilustrátor. Za malíře (v tradičním slova smyslu) se moc nepovažuji, moje schopnosti malovat jsou pořád dost neprokreslené. Pokud bychom měli lpět na škatulkách tak bych spíš preferoval šuplíček ilustrátor či výtvarník.
 
Když tak pracuješ pro televizi - jaké to je a je pro člověka řekněme umělecky činného těžké kooperovat s molochem?
Všechno je to vždycky nakonec jen o lidech. Nepopírám, že vždy preferuji menší a osobnější týmy, ale to vychází spíš z podstaty mé práce, která je hodně autorská a každého ve svém týmu považuji za autora, bez ohledu na to jakou tam zastává profesi. Nicméně naše dlouholetá spolupráce s Českou Televizí svědčí o tom, že se mi i přesto, že je to moloch,  tam tenhle způsob práce daří aplikovat a ty lidi, se kterými si rozumíme, nacházet. Co je na práci pro veřejnoprávní instituci sympatické, je fakt, že její primární prismou není vydělávání peněz, ale kultivace. V případě tvorby pro děti je to pro mě naprosto zásadní kritérium.
 
Čím je tvorba pro děti specifická a je to ten směr, kterým chceš teď jít dál? Psals, že jsi dal dohromady "první dětskou knížku" - tuším další...?
Tady bych se asi měl sám opravit, protože jsem sklouznul do klišé, které sám nemám rád. Vytvořili jsme naši první -pohádkovou- knížku. To, že je něco pro děti, v sobě trošku implikuje to, že to není pro dospělé. To co rád dělám v sobě obsahuje fantazii která je určena všem. Proto preferuji termín pohádkový. Děti nejsou jiný živočišný druh, jsou to jen lidi, kteří ještě fyzicky nevyrostli. V ledasčem dokážou být mnohem upřímnější a přirozeně inteligentnější než dospělí, kteří spoustu věcí během soustředění na dospívání zapomínají.
 
To je jasné, já to taky nemyslela nějak zle, spíš jsem slyšela, že je někdy těžší tvořit pro děti (coby autor), ne jako že je to pokleslý nebo nižší.
V tom s tebou naprosto souhlasím. Kreslit "pro děti" jsem chtěl už dávno, ale netroufal jsem si. To, co se na první pohled zdá jako jednoduchá věc, je ve skutečnosti velice složité. Považuji za nesmysl názor, který jsem někde slyšel, že děti jsou nadšené ze všeho co je barevné a co se jim dá, že ještě nemají rozum. Myslím si, že pravý opak je skutečností. Ani po tom, co mám teď za sebou se mi pocit, že by to bylo lehčí nedostavuje, ale to mi nevadí. Pořád se objevují nové výzvy a ty mě baví.
 
Jasný, beru. Dál, jaká byla geneze Překlepa a Škraloupa? A jaký máš vztah k překlepům?
Přelkepy jsou každodenní součástí mého života, kterou z velké části dokázaly odstranit automatické korekční nástroje v programech ve kterých píšu. To by asi skřítek Překlep nerad slyšel. Každopádně ho mohu ujistit, že psaní bez diakritiky, coby ilustrátor zvyklý na anglickou klávesnici, nehodlám opustit.
Nápad na Překlepa a Škraloupa se zrodil z jedné diskuze s mým synem, kdy jsme řešili kdy a jak se z věci která je nová, stává věc stará. A přišli jsme na to, že se to děje naprosto nepostřehnutelně a pořád a že za tím musí pochopitelně být nějací pidižvíci. Hodně malí, aby uměli dělat i ty nejjemnější škrábanečky a zároveň aby nebyli lidem moc na očích. S Tomášem Končinským jsme vymysleli první verzi a pak to asi na rok usnulo. A zrovna v momentu, kdy jsem v zimě měl velkou chuť  něco začít kreslit se Tomáš znovu ozval, že si na to sedli s Bárou Klárovou a vymysleli ten příběh úplně jinak. Poslali mi pár stránek a já jsem věděl, že to je přesně to. Následovala ještě obrovská kupa práce s kreslením, dáváním celé knížky dohromady s čímž obrovsky pomohl typograf Petr Štěpán. A potom jsme tu knížku dali Albatrosu a ten ji na podzim vydal.
 
Fascinují mě tvoje obrázky plné spousty malých postaviček činících podivuhodné věci, aktuálně třeba The City - řekni mi něco o tom, jak se tihle lidičkové rodí.
Lidičkové na těchhle výjevech se rodí jeden za druhým, zatím jsem nepřišel na nějaký efektivnější způsob, třeba kreslení obouruč, či dokonce kvadro i s nohama. Když se na takový obrázek podíváš z blízka, zjistíš, že je to hromada malých výjevů a drobných příběhů. Někde někdo něco dělá a přirozeně je někde vedle něj někdo, kdo na něj reaguje, nebo jen tak kouká, což je vlastně taky reakce. Takže z velké části se ty postavičky navzájem přirozeně generují a jedna automaticky vytvoří další. Musím přiznat, že dlouho v kuse se to kreslit nedá, ani ne tak kvůli únavě z kreslení, ale po 30. výjevu člověk zjistí, že se začíná trošku opakovat. A protože mým záměrem je udělat nějaký komplexní svět, který se dá dlouho prohlížet a ne jen indiferentní masu postav, tak si musím vždycky chvíli orazit. Hodně mi pomáhá si dopředu napsat jen slovně co by tam všude mohli dělat. Protože se tím pak neomezuji jen na to, co se mi dobře a ryche kreslí, k čemuž ma člověk při únavě tendence. Co je pro mě taky důležité je si každou tu drobnou situaci v hlavě prožít. Když se postavička směje, tak se chci smát taky. Jinak to nebude upřímné a nakreslím jen nějakou mrtvou figurínu. Tohle si myslím pro ilustrování postav, které mají mít duši platí obecně. Ilustrátor musí svoje postavičky milovat, nenávidět, smát se s nimi, plakat, žasnout, zkrátka být s nimi na stejné rovině.
A zrovna u tohohle obrázku jsem si také pomohl i rychlou anketou na facebooku, kapela, stánek s občerstvením a nějaké další věci jsem kreslil na přání diváků. Vzhledem k tomu, že jsem si to kreslil jako volnou tvorbu jsem si to mohl dovolit, u komerční zakázky by se to asi takhle zveřejňovat dopředu nedalo.
 
Ty kreslíš / ilustruješ / maluješ opravdu hodně, asi denně, a na tvých soc médiích vídám i různé počiny typu "výzva - měsíc na téma..." - myslíš, že ta "povinnost" denně něco nakreslit člověka nějak změní?
Do opravdu každodenního kreslení jsem se dostal před časem, když jsem kreslil v průbehu celého roku 2014 imaginární deník. Do té doby jsem neustále něco dělal, ale bývaly období, kdy jsem víc klikal myší, víc chodil na schůzky a nebo dělal cokoliv jiného, co sice s moji prací souviselo, ale nebylo to přímo kreslení. A potom když přišel čas něco kreslit, trvalo mi vždycky hodně dlouho, než jsem se rozkreslil. Čím delší pauza, tím delší rozkreslovaní. Je to jak rozjíždět motor co pořád chcípá. Jakmile jsem ale začal kreslit denně, tak jsem zjistil, že se mi doba na rozkreslení výrazně zkracuje. V současné době mi stačí si dát po probuzení kafe, přečíst u toho nějaké maily, pět minut si něco šmrdlat jen na rozhýbání v podstatě jedu na plný výkon. Ty měsíční výzvy mají ještě jeden pozitivní aspekt. Posouvají člověka dál. Ve zkratce to vypadá asi následovně. Nadšeně začnete a protože se každý den výsledek zveřejňuje, tak člověk sází na jistotu a kreslí to co umí dobře. Jenže po deseti dnech vystřílí všechny triky co zná a zároveň ho to začne unavovat. A to je naprosto ideální okamžik na to začít opravdu experimentovat, protože v ten moment je posun někam jinam strašně vítaný. Zatím se mi to stalo pokaždé co jsem takhle kreslil a pokaždé jsem se na tom obrovsky naučil. Ano, je to přesně jako v té okřídlené historce: Když se ptali dvaadevadesátiletého houslity, proč ještě každý den cvičí. A on odvětil: "Protože mám pocit, že se někam posouvám".
Takže abych ti odpověděl na tvoji otázku, ano myslím si, že člověka mění.
 
Z čeho všeho čerpáš? Sny, vzpomínky? Vidíš před započetím kresby nebo malby, jak má vypadat, nebo tě vede ten proces? A zdá se ti někdy o tvých skurilních postavičkách?
Tak tohle bude opět záviset na tom, co kreslím. Předpokládám, že když se bavíš o snech a vzpomínkách, tak narážíš spíš na naprosto volnou tvorbu. Abych se přiznal, sám přesně nevím odkud to chodí. Častokrát se mi v hlavě zjeví idea naprosto samovolně, protože sama uzrála poté, co jsem před nějakým časem náhodou dostal do hlavy semínko z nějakého jiného myšlenkového stromu. Nemyslím si že by výsledky toho, co dělám, byly nějak moc abstraktní, vždy se jedná o srozumitelné myšlenky, více či méně. Samotný proces je už pak takový balet, který vznikl z naučených kroků. Na začátku člověk dělal neohrabané krůčky a zmateně pobíhal po parketu. Potom šel párkrát do tanečních, kde ho naučili kroky, ale pořád to byla ještě mechanická dřina. Ale po tisíci opakováních ta dřina zmizela, protože je zcela zautomatizovaná a člověk se vlastně jen dívá na obrázek který před ním vzniká a spíš řeší co tam je a co tam není, než jak to tam udělat. Zároveň si ty situace řeknou samy, protože hele támhle je kámen, ten je jak stvořenej na to aby za ním vykukoval nějakej tajtrlík.
To se týká kreslení jen tak. Při tvoření něčeho cíleně je to cesta ozkoušených fází. Ve chvíli, kdy jdu kreslit něco na zakázku, to, jak to bude na konci vypadat, vidím v hlavě z 80% dopředu a v první skice už toho 70%, alespoň pro mě, je. Zbytek už je jen cesta za výsledkem. Někdy se také stane, že jsem si to představil špatně a po dokreslení se vracím znovu na začátek, ale i potom si to nejdřív představím v hlavě.
Dlouho jsem nechápal, jak mohl Zdeněk Liška skládat hudbu rovnou psaním not ve vlaku bez toho, aniž by ji slyšel. Na druhou stranu já si v hlavě kreslím, i když jdu po ulici, takže to nějak asi přichází s praxí, takže to jde. Ale to, jak byl Liška geniální, nechápu dodnes .)
 
Jaké další aktuální projekty máš rozjeté nebo čerstvě dokončené?
V těchto dnech dokončuju přípravu věcí na výstavu v Ex Post. Vystavování není pro mě běžná zkušenost, takže to pochopitelně trošku prožívám, ale díky Prokopovi Bartoníčkovi, který mě do toho uvrtal je to vlastně docela zábava. Současných projektů mám víc, některé bych nerad zakřiknul, takže o nich nemůžu mluvit, jeden velký jdeme prezentovat zrovna dneska, tak drž prosím palce. V nadcházejícím roce bych se rád věnoval dalším obrázkovým knížkám, jednu mám už rozdělanou a nápady na dvě další na stole. V rámci měsíčních výzev jsme si teď s kolegy ilustrátory vymysleli plán na měsíc únor, kreslit každý den na téma "Svět za sto let", na což se velice těším.
 
Díky za fajn rozhovor .)
 
/Náš obrázkový výběr/
 
www.facebook.com/Daniel.Spacek.Illustration
www.behance.net/danielspacek
danielspacek.com
www.instagram.com/danielspacek/
 


jádu
view counter