Čestmír Huňát, Unijazz: Na mě to tak nějak prostě zbylo

 
Právě před třiceti lety začal policejní zátah, kterým se komunistický režim snažil zlikvidovat Jazzovou sekci – jednu z mála aktivit na povětšinou vyprahlé kulturní scéně v tehdejším Československu, která na něm v rámci možností byla nezávislá. Jedním z členů vedení Jazzové sekce, kterého si policisté z domovní prohlídky odvedli rovnou do vyšetřovací vazby, byl Čestmír Huňát. Nynější šéf sdružení Unijazz, které na činnost Jazzové sekce přímo navazuje a jež například vydává časopis UNI nebo pořádá festivaly Alternativa a Boskovice (a v neposlední řadě taky tatínek Mardoši z Tata Bojs) vzpomíná na tehdejší dramatické okamžiky.
 
 
Jak na zatčení vzpomínáš?
Když nás odvezli, tak to bylo velmi nepříjemné. Nevěděli jsme, jestli nás pustí za týden nebo jestli to je na rok, na dva. Ale hlavně to mělo vliv na děti, které byly přímo u toho, když mě ráno sebrali. Pamatuju si třeba na to, že jsem Mardošovi dal pusu a pohladil ho po vlasech, které měl už tehdy dlouhé, a přitom mu nenápadně pošeptal, ať o tom zatčení zavolá ke mně do práce…
Takže konspirace od útlého dětství?
Bylo mu teprve dvanáct let a ještě úplně přesně nevěděl, co dělám, takže si to musel rychle sám zjistit. A opravdu se dovolal mým kolegyním, které potom schovaly všechno, co bylo potřeba. Měli jsme totiž tehdy i v práci spoustu věcí, u kterých by nebylo dobré, kdyby jim padly do rukou. A pro moje děti určitě mělo velký význam to, že si všechno kolem mého věznění zažily na vlastní kůži.
Co si z té doby do života odnesly?
Zasáhlo je hlavně tříbení vztahů se spolužáky. Některým dětem rodiče zakazovali se s nimi kamarádit, některé naopak třeba dceři Blance, která byla ještě menší, přinesly v květináči od maminky kytičku. Marek zase tehdy chodil na kytaru k Michalu Ambrožovi a Standovi Barkovi a když jsem odcházel, tak na ni jenom něco dost ztěžka lámal, ale když jsem přijel zpět, tak mi na ni zahrál a zazpíval Krylova Anděla. Jazzová sekce pro ně byla společenstvím strejdů a tet, jezdívalo se s nimi na spoustu různých akcí.
O jakou část života vás soudruzi připravili?
Sebrali nás 2. září 1986, soud byl v březnu dalšího roku a odvolací v květnu. Já jsem po téměř půlroční vazbě dostal podmínku na tři roky. Tomáš Křivánek a Joska Skalník na tom byli podobně a nejvíc si to odnesli Karel Srp a Vláďa Kouřil.
Co jsi měl v Jazzové sekci přesně na práci?
Fungovalo to tak, že každý člověk dělal, co mohl - psaní obálek, lepení známek, balení balíčků. Věnoval jsem se nejdřív tomuhle organizování, které nebylo moc na očích, a neměl jsem žádné ambice dostat se do nějakého vedení, ale chtěl jsem pracovat a dělat to, co bylo potřeba. Potom jsem měl na starosti třeba čítárnu v domečku na Kačerově, kde Jazzová sekce sídlila, a vzhledem ke svým - byť jen velice částečným -znalostem angličtiny jsem měl na starosti styk s cizími hosty a diplomaty. Pracoval jsem v téhle rovině a potom jsem se nějak samospádem stal členem výboru. Tedy té pětice, která posléze skončila tak, jak skončila.
Jak ses k pořádání koncertů v Jazzové sekci dostal?
Přes svoje povolání. Absolvoval jsem stavební fakultu ČVUT a začal jsem už v průběhu svého dlouhého studování pracovat v Metroprojektu, kde dělal projektanta Vladimír Kouřil, který byl už tehdy velký fanoušek jazzu a měl za sebou i historii spojenou s počátky rock’n’rollu v Československu. Měl jsem štěstí, že jsem se přes něj dostal k lidem, kteří to ani v mizérii 70. let nezabalili, že jsem našel skupinu lidí, která se vymykala ostatním. Najednou jsem se někdy v roce 1975 dostal k Jazzové sekci a otevřely se mi oči, že i v těch podmínkách lze něco dělat. 
A jak se přihodilo, že jsi u toho zůstal tolik let, dnes už se spolupracovníky mladšími o celé generace?
Až do roku 1990, kdy jsme získali právní subjektivitu, jsme to všechno dělali vedle svých povolání. I potom jsme tušili, že nezbohatneme, ale změna poměrů nás postavila před otázku, jestli v nových podmínkách má smysl pokračovat, jestli bude po našich službách a aktivitách vůbec poptávka. Tehdy bylo zajímavé to, že se teprve upravovala legislativa. Konečně se zrušily „povolovačky“ a my jsme si zvykali na to, jak pořádat akce legálně – sepisovat smlouvy s umělci, s kapelami. V počátcích to vůbec neexistovalo, vždycky jsme se jenom tak nějak domluvili, co by se dalo udělat - i na Jazzových dnech. Podle toho ty akce taky někdy vypadaly, zejména v prvních letech, protože ne na všechny bylo spolehnutí.
Většina někdejších členů Jazzové sekce z oboru odešla, jak to, že jsi zrovna ty v branži – v nástupnickém Unijazzu - zůstal dlouhá desetiletí?
Na mně to tak nějak prostě zbylo. Někdo z nás šel do komunální nebo i vyšší politiky, někdo si doplňoval vzdělání při práci, někdo zůstal u původního povolání a tak bylo potřeba, abych se tomu věnoval. V roce 1990 jsem opustil původní zaměstnání v investičním oddělení a asi tři měsíce jsem dělal v Občanském fóru, ale brzo se mi tam přestalo líbit. Stal se z toho takový moloch, názory lidí, co předtím drželi pohromadě, se začaly diferencovat, a tak jsem si radši, než abych se toho účastnil, našel parketu, o které jsem něco věděl. Měli jsme už z dřívějška kontakty a přišly nové výzvy i v ekonomické rovině – taky tehdy zrušili paragraf, na základě kterého nás odsoudili.
Jsi sice takový svorník Unijazzu, ale roli zde už přebírají mladší generace. Co máš v Unijazzu na práci dnes a co tě u toho ještě po létech drží?
Určitě mě u toho drží právě ti mladí lidé, na kterých vidím, že to mělo smysl. Nevymyslel jsem si to sám, byl to model, který zavedl už Karel Srp v Jazzové sekci. Je to taková škola, a když se podívám na lidi, kteří tou školou prošli, tak to jsou dnes úspěšné osobnosti v mnoha oborech - fotografové, výtvarníci, hudební publicisté, muzikanti, pár jich je i v té politice.
Snažím se je učit, něco jim předávat. Mám totiž pocit, že kdybych odešel, tak bych asi zestárnul ještě rychleji, než stárnu teď. A teď mě u toho navíc drží ještě situace, která dnes v naší společnosti panuje. Je to i strach z toho, kam se tady v té malé kotlině vrtneme – jestli na východ, jestli na západ, jestli budeme součástí Evropy nebo nebudeme, jestli nám budou vládnout nějací oligarchové.
Co podle tebe mohou „obyčejní“ lidé pro zlepšení situace dělat?
Je škoda, že se zapomíná na tu krátkou éru Václava Havla, který tehdy vznikající kapitalistické společnosti dodával další, řekněme duchovní rozměr. Ale poté se najednou všechno překlopilo jenom na byznys, řeší se hlavně nějaké podivné Zemanovy výroky a Klausovy výroky… 
Důležité je o věcech kolem nás přemýšlet, pojmenovávat je a nevidět je černobíle. Já mám pocit, že všechno nahrává těm, kteří jsou u vesel a pracují na tom, aby mladé zradikalizovali doleva nebo doprava. Lidé jsou proti něčemu, ale chybí jim snaha něco taky budovat. Je mnohem jednodušší na něco nadávat a proti něčemu bojovat, sami jsme si to zažili, ale lepší je něco tvořit. I proto se snažíme dělat festival s mladými lidmi. V Boskovicích se jich každý rok vystřídá více než stovka a přičichnou zde našemu způsobu práce. Poznají, že pokud k ní nepřistoupí zodpovědně, tak se něco podělá, něco nedopadne dobře. 
Zřejmě nejdůležitější akcí, kterou Unijazz pořádá, je právě festival pro židovskou čtvrť v Boskovicích. Čeho se vám tam za ty roky podařilo dosáhnout? 
Když jsme s festivalem začínali, tak na radnici seděli ještě lidi z předchozí éry a proti nim šly „máničky“, které bydlely v židovské čtvrti. Soudruzi ji postupně bourali a měla skončit zastavěná nějakými krabicemi. Počátkem 90. let jsme tyhle lidi přivedli k jednomu stolu a byli mezi nimi prostředníky. Spousta věcí se mezitím změnila k lepšímu, ale pořád se tam nedějí jen úplně košer věci, zejména co se stavební činnosti týče. Ale důležité je, že tady žijí lidi, kteří nechtějí dopustit, aby se tam zničil genius loci, ale taky nechtějí, aby se z toho udělal skanzen.
Když jsem se letos v červenci po Boskovicích procházel, tak jsem si říkal, že místní to možná vnímají ještě víc než my, kteří se o to zajímáme. Nám se tam pořád líbí, je to hezký kout města, a když jsem teď viděl náměstí přeplácané vývěsními štíty a reklamami asijského typu, tak si myslím, že je tady ještě hodně práce, a nejenom v Boskovicích. Člověk sice nemůže spasit celý svět, ale aspoň na svém písečku se přece snažit může - dělat hezký bábovičky a nekopat ostatním do těch jejich.
Z čeho v práci v Unijazzu máš nejlepší pocit?
Dost pyšný jsem na festival v Boskovicích. Myslím, že se nám povedl, ale je tady pořád spousta věcí, které lze vylepšovat, a mým snem je, aby to žilo dál, i beze mě. 
Příští rok máme čtvrtstoletí – už před několika lety jsem si říkal, že bych to chtěl dotáhnout k pětadvacítce. Najednou je to už jenom za rok, uteklo mi to strašně rychle.