Share |

Co spojuje evropské sochaře současnosti v Rudolfinu

Rachel Whiteread / foto Rudolfinum

Model - název momentální výstavy pražské Galerie Rudolfinum by mohl vyvolat mylnou představu, že jde o výstavu lepených letadýlek modelářského klubu.

 

Ve skutečnosti se jedná o skupinovou výstavu 11 představitelů současného evropského sochařství zejména z Velké Británie a Německa, kteří ve své práci pracují s 3D modely, a to tak, že buď vytvářejí skulptury jako konečná výtvarná díla, nebo modely vytvářejí ve studiu, kde je fotografují či natačí na video.  Největším lákadlem je britský sochař Anthony Gormley (1950), kterého širší publikum mělo šanci zaznamenat například díky jeho sochám lidských postav v nadživotní velikosti zasazených do alpské krajiny. K rezonujícím jménům evropského sochařství patří i Julian Opie (1958), Thomas Demand (1964) či Rachel Whitereadová (1963). Jejich práce tu dobře komunikují i s tvorbou méně známých, přesto neméně zajímavých sochařů - například s díly Mariele Neudeckerové (1965) či Edwina Zwakmana (1969). České a slovenské současného sochařství tu zastupují Jaroslav Róna (1957) a Pavla Sceránková (1980). 

Výstava tématizující vztah modelu k realitě otevírá řadu otázek k přemýšlení, od Platonova světa ideí až po současnou problematiku mediální manipulace reality. Výstava je ukázkou konzistentní dramaturgie galerie Rudolfinum, neboť nepřímo tématicky navazuje na předchozí výstavy galerie zkoumající téma reality a jejího zobrazování, v roce 2012 to byla například výstava současné britské malby Beyond Reality. 

Podle kurátora výstavy a historika umění Ladislava Kesnera existují dva druhy modelu - model něčeho, co již existuje a projektivní model, který vytváří novou skutečnost do budoucna. Ať už jde o imitaci skutečnosti či vytváření nové reality na základě vzpomínek či představ, jde o různé přístupy k jednomu mnohovrstevnatému tématu. Umělecké vyjádřování zastoupených umělců je nesmírně pestré, přesto divák na výstavě nachází řadu červených nítí, jež umělce spojují.

Můžeme začít třeba tím, že jde většinou o interdisciplinární a participativní tvorbu propojující sochu s malbou, architekturou, fotografií či videem. Umělci tu zdárně smazávají hranice mezi jednotlivými médii a zapojují do hry diváka. 

Tak například Thomas Demand a Edwin Zwakman jsou sochaři, kteří pracují s inscenovanou fotografií. Jádro té práce spočívá v tom, že fotí modely, které po paměti vytvoří, buď sami v případě Zwakmana, nebo ve spolupráci s teamem. Výsledkem Zwakmanovy piplavé práce v podobě stavění a následného fotografování modelů banálních městských krajin s jejich nadjezdy, podjezdy, sídlištěmi apod. jsou obrazy se zvláštní atmosférou země nikoho, ale také zajímavou sociologickou reflexí nad realitou vysoce urbanizovaného, konvencemi svázaného prostředí současného Nizozemí. O proti tomu Thomas Demand vytváří modely míst, které mají vysokou mediální rezonanci. Divák se může projektovat do podivně virtuální reality banální chodby, jež je replikou chodby domu v Milwaukee, kde žil známý masový vrah a kanibal, a kudy vcházel do apartmánu, kde vraždil. V obou případech je smyslem vyvolat v divákovi reakci, pocit čehosi divného, v druhém plánu jde o sofistikovanou hru na to, jak vnímáme realitu. 

Dalším pojítkem mezi umělci je hra s měřítkem - vytváření zmenšených či naopak zvětšených modelů, ať už jde o modely domů lidové architektury Lorenze Estermanna či například model tajícího ledovce Mariele Neudeckerové. Měřítko je důležité i pro Anthonyho Gormleyho, jehož instalace Memes a Tankers jsou vrcholem pražské výstavy. Gormleyho sochy evokují lidské tělo a zároveň architekturu, jsou lidským příbytkem a člověkem zároveň, imaginárním domem, či tělesnou schránku pro lidskou duši. Mají schopnost přivést diváka k tomu, aby je procítil, vystoupil z tradičního vnímání reality do určité abstrakce a nahlédl svět jako na uměle vytvořený model. Rozhodně stojí za to se na Gormleyho tvorbu - i tu v exteriérech podívat zblízka a nechat jeho věci, nejen ty vystavené v Rudolfinu, na sebe působit. Mají v sobě totiž ohromnou tvůrčí sílu, která řadí Gormleyho mezi nejvýznačnější sochaře současnosti.   

Většina umělců si také hraje s posouváním významu skutečnosti. Jako příklad můžeme uvést betonovou autodráhu a videoprojekci Juliana Opieho, Imagine you are driving. Jedná se o simulaci jízdy a zvětšený model z betonu dětské autodráhy, která je zmenšeným modelem autodráhy opravdové. Opie se snaží diváka zapojit do hry, navodit imaginární projekci jízdy po betonové skulptuře. Podobně jako ostatní autoři i Opiemu se daří vtahovat diváka do hry. Divák je nabádán k tomu, aby zapojil svou představivost a stal se hlavním a jediným aktérem nově vytvořených skutečností - představoval si jak řídí na autodráze, procházel se opuštěnou městskou krajinou, stal se výzkumným pracovníkem polární stanice, zkoumal vytvořené prostředí modelů, prožíval často zvláštní atmosféru daných prostor, a prostřednictvím umění vytvářel vlastní představy, svou novou realitu. 

Sugestivní je i práce Mariele Neudeckerové, německé sochařky žijící v Británii, taktéž pracující s různými médii. Proslavila se průhlednými nádržemi s 3D krajinami uvnitř. Mezi její nejstarší práce patří makety krajin inspirované obrazy představitele německého romantismu Caspera Davida Friedricha. Akvárium s modelem britské polární antarktické stanice Hayley 6 s futuristickým designem patří k jejím novějším dílům. Cílem jejího snažení je evokovat cosi v atmosféře, nekonečný prostor zahalený do studených barev antarktické pevniny. Neudeckerová podobně jako ostatní umělci do svých děl přenáší svou osobní zkušenost, nějaký pocit z prostředí, konkrétně z Antarktidy, kam se vydala na několik týdnů za uměleckými zážitky. Tak jako se Zwakman prostřednictvím své tvorby zamýšlí nad zásahy člověka do přírody, nekárá, ani nemoralizuje, nám Neudeckerová bez aktivistického poselství ponouká úvahy o praskajících ledovcích, které mizí v souvislosti s globálním oteplováním. 

Mezi evropské sochaře zvučných jmen hladce zapadla i představitelka nejmladší generace - Pavla Sceránková (1980), slovenská konceptuální sochařka žijící v Praze. Její intermediální tvorba je minimalisticky laděná a podobně jako díla většiny autorů participativní. I její trojrozměrná socha Umění nezměřitelných vědeckých otázek I., jež je ztvárněním zorného pole, vtahuje do hry diváka a jeho subjektivní pocity a zážitky.  

Výstava tématizuje model jako jeden z hlavních aktuálních témat současného sochařství, vtahuje diváka do imaginárních a fiktivních světů a zároveň poskytuje příležitost zamyslet se nad velkým tématem umění, jímž je vztah reality a fikce.    

 

Další fotky najdete na našem fb

MODEL

29. 1. 2015 – 3. 5. 2015

Galerie Rudolfinum


jádu
view counter
Webové aplikace by iQuest s.r.o.