Bejt hipík nejni žádná legrace aneb úskalí vegetariánství

Je to několik let, co jsem přestala jíst maso.
Za tu dobu co mám tyhle stravovací preference, jsem zažila už tolik absurdních i inteligentních konverzací, že jsem se rozhodla o tom napsat. Nehodlám tady rozebírat důvody, etiku, stravování ani to, jestli jsem vegetarián, nebo vegan. Důležitej je podle mě fakt, že pokaždý, kdy se v kolektivu kolem mě začně řešit tohle téma je to jak sonda do hlubin nevzdělanosti a průměrnosti českýho národa. Nejenže se u toho pak nakonec všichni pohádají, vykřikují jeden přes druhýho, heslovitě, jako titulky, který si přečetli na novinkách, ale smíří je většinou až společná nenávist k prezidentovi, v tom lepším případě.

Zdrojem takhle kvalitních zážitků jsou spolehlivě pracovní kolektivy a rodinný oslavy.
Nevyhnete se konfrontaci zpravidla NIKDY. Ať jste invazivní nebo neinvazivní nemasožrout. Invazivní je samozřejmě ten, co kecá lidem do jídla, ukazuje jim u oběda fotky podřezanejch zvířat a křicí před McDonald’s, že maso je vražda. Neinvazivní typ si doplňte sami. Já jsem ta druhá varianta. Angažuju se až v momentě, kdy se někdo o moje jídlo zajímá.

Svým způsobem mě nový kolektivy a srocování se při nějaký velký rodinný události začaly děsit. Všude ve světě je vegetariánství běžný a s „takovýma lidma“ se počítá. Tady ne. U nás to musíte na svatbách, vánočních večírcích a tryznách hlásit předem. Proč? No, přece proto, abyste pak nakonec dostali smažák s hranolkama, v lepším případě bez šunky uvnitř.

Proč nejíš maso?
Tobě to přijde normální?
Nechybí ti ty proteiny?
Čím jako nahrazuješ chuť krvavýho steaku?
Svejm dětem to taky budeš nutit?
To jíš pořád jenom tu sóju?
Víš, že i rostliny mají duši?
A kožený boty, nosíš?
Ty hele, a ani rybu?
...
Po tom, co srdečně a logicky odpovíte na výše zmíněné, se lid kolem vás rozdělí na několik táborů.
Na ty, kteří s vámi radikálně nesouhlasí a mají chuť vás upálit a sežrat. Na ty, co se začnou obhajovat, že ke zvířeti, který doma chovají na maso, se nechovají jako rasové a netýraj ho. Pak jsou i tací, co zahazujou od pusy párek a dělaj, že ho před váma nejedli. A nakonec moje nejoblíbenější skupina! Lidi, který se začnou v mžiku oka cejtit provinile a cpou vás informacema o tom, že už vlastně konzumujou jenom ryby a kuře, takže jsou v podstatě taky vegetariáni... To už se z vás kouří, a i když jste do teď byli statečný, najednou máte nad hlavou komiksovou bublinu s nápisem „FACEPALM“ a miliardou vykřičníků. A víte proč jste se rozčílili? Ne? Vážně? No, protože přece nejíte to maso. (ten vtip už dneska znaj i novorozenci).

Normálně s sebou začnu brát studenty sociologie, protože tohle je dokonalej materiál na závěrečnou práci.
Když pak nakonec zarazíte poslední hřebíček v podobě nakupování v sekáčích, cruelty free kosmetice, ekologických čističích do domácnosti a odmítání násilí, jste na dobrý cestě k tomu, aby se s váma půlka kolektivu přestala bavit a rodina si příště rozmyslela, jestli vás pozve.

V pokročilejších hodinách vánočních večírků, party s přáteli nebo rodinnejch sešlostech zjistíte, že taky existuje spousta vegetariánů, který choděj s koženou kabelkou a po pár sklenkách vína si dají pizzu se salámem. Díky těmhle pokrytcům to pak přijde většině normální a považujou vás za radikála nebo si myslej, že se stejně doma tajně cpete lovečákem!

Shrnu to, tradičně z těhle bujarých odpolední a večerů odcházím hladová (v lepším případě opilá, protože jsem do sebe lámala vína nalačno), nicméně zásobená vtipy o králících a kousání se do jazyka...