Antikvářka na malém městě: Zákazníka bereme jako kamaráda

V zastrčené uličce v Mělníku, jen pár kroků od radnice známé z řady českých filmů, se přesně deset let skrývá antikvariát s kavárničkou nazvaný Želví doupě. Jméno dostal podle studentské přezdívky jeho majitelky. O radostech a strastech života „zapadlých vlastenců“ v kraji ležícím jen nějakých padesát kilometrů na sever od Václaváku nám nyní leccos prozradili Markéta Přerovská a její partner Ivan Nekuda.
 
Váš obchod sice leží v centru, ale je zastrčený ve vedlejší uličce. Jak vám jdou obchody a co vás na tomhle místě drží?
 
Na tomhle místě jsme deset let, už dva roky předtím jsme měli prodejnu jinde. Tohle místo má ale neuvěřitelný genius loci a já bych odtud nešla. Na nějaké obchodní zóně by nám finančně možná bylo líp, co se týká prodeje, obratu a známosti. Hodně inzerujeme – myslím si občas, že i když otevřu konzervu, vyskočí na mě Želva - ale ještě pořád chodí lidi, že nás neznají. Antikvariát jsme tu otevřeli už v únoru 2007 a potom v květnu kavárnu. Ale ještě pořád sem chodí překvapení lidé a říkají: My vůbec nevíme, že tady jste. Ale zlepšuje se to. Kdybychom byli někde v Kauflandu, tak by o nás samozřejmě každý věděl, ale tohle místo je kouzelné. Jsme na středověkých hradbách v kamenném baráku, kam knížky prostě patří. A kavárna, kam chodí rodiče s dětmi, taky.
 
Podobné obchody na malých městech často krachují, určítě s tím máte zkušenost i tady. Jak to, že se pořád držíte?
 
Máme trpělivost a výdrž, protože na malém městě to rozhodně není o ziscích. Nelze čekat, že člověk za půl roku po založení provozu už bude v černých číslech. Obchodník tu musí být skromný, úslužný, orientovat se na trhu, umět zákazníkům objednat, co chtějí. Ale doporučit knížku jde jenom, když se s lidmi znáš. Za půl roku je nepoznáš.
Spousta našich zákazníků jsou už naši kamarádi. Možná je to slovo trochu nadnesené a oni by s tím nesouhlasili, ale já je tak beru. Dobří známí, u kterých vím, když chtějí knížku pro svého partnera, co je ten partner zač. Po těch letech se už nemusím se vyptávat a zjišťovat, co ten člověk asi chce, už to zhruba vím sama.
 
Na Mělníku prodáváme knížky my a potom rodina Kubešových na spodním náměstí. Tady nedaleko u zámku bylo další knihkupectví, ale to skončilo před třemi lety. Paní nebyla z oboru a když zjistila, že by se musela zadlužit, tak to vzdala, čemuž rozumím. Zařídila tím, že jsme to nemuseli vzdát my ani Kubešovi.
 
Prodáváte nové i staré knížky, osobně i přes internet, venku na jarmarcích a trzích, máte v nabídce vinylové desky – co vás vlastně hlavně živí? O co mají lidi největší zájem?
 
Tak čtvrtinu našich tržeb generuje kavárna. Vydělá si sama na sebe. Nemá žádné velké zisky, ale co do ní vložíme, to se zaplatí. Na prodej knížek jsme tři, z toho jednoho člověka uživí web – ale je s tím práce, věci na něj samy nenaskáčou. Tím, že tu pracujeme ve třech, můžeme mít dlouho otevřeno, ve dvou bychom to takhle skoro nonstop dělat nemohli.
 
Nové a antikvární knížky se prodávají tak půl na půl. Těch antikvárních asi prodáme víc, ale jsou levnější. Většinu roku se prodávají hlavně právě ty antikvární a nové jen tak zvolna, ale na dva měsíce před vánoci se to otočí. To se antikvariátem skoro nezabýváme.
 
Důležité pro nás jsou trhy a jarmarky, je to taková naše výkladní skříň. Když jedeme do Neratovic nebo Úštěka, tak se lidi zastavují a říkají: 'Už jsme u vás dlouho nebyli, tak až pojedeme do Mělníka, přijdeme.' A ti, co nás ještě neznali, si vezmou vizitku a taky za námi přijdou. Ale samozřejmě musíme zase zaplatit dalšího člověka, který tam prodává, dojet tam a ztratit tím den, ale bereme to jako reklamu.
 
A nesmím zapomenout na gramodesky, které nám v dnešní době dělají tak deset procent celkového obratu. To je neuvěřitelné číslo, protože je prodáváme věsměs tak po padesáti korunách nebo po stovce. Prodávají se tu úplně jiné věci, než v Praze, kde jde na odbyt alternativní hudba. Tady se lidi vracejí se vzpomínkami na mládí. Základ prodejů nám dělají věci jako Plavci, Zelenáči a Karel Gott. Nebo třeba Zagorová, když tu nedávno zrovna zpívala v kulturáku.
 
Jak se vyrovnáváte s úřady?
 
Na elektronickou evidenci tržeb kavárna už najela dřív, s knihkupectvím jsme to řešili na konci února. S evidencí tržeb technicky nemám potíž, ale vadí mi ta rétorika, že jsme všichni zloději a najednou budeme muset přiznávat mnohem větší zisky. Nechci sahat do svědomí ostatním podnikatelům, ale vím, jak je to u nás – hladina zisku je taková, že zaplatíme zaměstnance, zboží a odneseme si domů pár tisíc a jsme rádi, že jsme rádi. Víc peněz do státní kasy z toho aspoň od nás rozhodně nebude.
 
Určitě jsou podnikatelé, kteří vygenerují víc peněz, ale třeba to dělají jinak. My chceme, aby nás to bavilo, aby to nebyl jenom kšeft, kde bychom stáli a prodávali jedno Fifty Shades za druhým. Koneckonců tyhle knížky si k nám lidi ani kupovat nechodí. 
 
A co pro vás znamená nový zákaz prodávat o některých svátcích?
 
Ještě nevíme. Bylo řečeno, že prodejny s použitým zbožím by měly mít na vybrané svátky zavřeno. Zjistila jsem to těsně před Vánoci, orosila se a říkala si, že se někdo fakt zbláznil. Ještě jsem to ale víc neřešila, protože nejbližší zavřený svátek bude Velký pátek, pokud se nepletu. Samozřejmě budu zjišťovat, jestli se to třeba netýká jenom zastaváren. Ale pokud se to týká i nás, tak budeme muset mít zavřeno. Moc se mi to ale nelíbí, protože my od zlodějů nenakupujeme. Když vykupujeme knížky, tak vždycky vyžadujeme občanku. Navíc nepředpokládám, že by zrovna do antikvariátů zloději nosili kradené zboží, aby si strašně moc vydělali. Představa, že se na takových knížkách dá zbohatnout, je hodně naivní. Jen jeden člověk ze sta obvykle donese něco, co má víc než pětikorunovou nebo desetikorunovou hodnotu.
 
Jak těch deset let fungování obchodu hodnotíte?
 
Mám velkou radost, že chodí noví a noví zákazníci a lidi čtou. Některé si pamatuju, že tehdy, když jsme začínali, byli těsně před pubertou a chodili sem s rodiči kupovat dětské knížky. A teď už jsou dospělí a chodí je sem kupovat se svými dětmi. Na tohle si člověk musí počkat nejmíň těch deset let. Kdo je netrpělivý, tohle nikdy nepozná. A podobné je to i s kavárnou, potkávají se tam různé partičky a chodí tam těhotné holky, které si pamatuju jako desetileté děti.
 
Na knižním trhu se mezitím ovšem změnilo mnohé. Krystalizují se distribuce, trošičku mám z toho husí kůži, jak si velké domy překupují výhradní distribuce knížek. Asi je to ale přirozený vývoj. Dokud většina distribucí bude českých a budou se prodávat knížky od českých autorů, snad to bude v pohodě.
 
Problém je v tom, že těch knížek vychází na můj vkus až zbytečně moc. Kdyby vycházelo o třetinu titulů míň, mohly by být levnější, protože by zase mohly vycházet ve větších nákladech. Ale to je věc nakladatelů. Ovšem když něčeho vydají 500 kusů, tak se nesmějí divit, že když se o tom někdo dozví až za tři měsíce, tak knížku už na trhu nenajde.
 
V 90. letech byl zlatý věk prodeje knížek. Tehdy jsme si ale nedovedli představit, že by to mohlo někdy přestat. Ale ani dneska lidi možná nekupují méně, ale tím, že těch knížek vychází takové obrovské množství, se prodeje rozmělnily. Už to tak dobře nevypadá, i když objemy prodejů, co hlásí svaz knihkupců a nakladatelů, jsou pořád velké. Lidé nepřestali číst, ale nekoupí si všichni stejný titul, každý chce něco jiného. Když vychází padesát knížek denně, tak to nedokáže přečíst nikdo. Ani knihkupec, ostatně ani zodpovědný recenzent. Takže si lidi kupují hlavně to, na co je největší reklama v televizi nebo v metru. Jenže pak asi nenajdou právě tu knížku, která by je nejvíc bavila. A právě v tom je úloha knihkupce, aby jim našel třeba i méně známé autory nebo je poslal do světa.
 
Zbývá ti vůbec čas na čtení?
 
Čtu hodně recenze - nejenom v novinách, ale i na sociálních sítích a taky od různých bloggerů. Jenže i ti už jsou dneska pod diktátem nakladatelství. Když vidí, že někdo bloguje o knížkách, začnou mu je posílat a on pak o příděl knížek už nechce přijít, takže podle toho taky píše recenze.
 
Knížek si do roka si přečtu tak deset dvanáct. Chtěla bych víc, ale při mé desetihodinové pracovní době a navíc s tříletou ještěrkou, která se mi tady motá pod nohama, to víc nejde. Úplně nové věci nečtu, ke knížce, která je aktuální, si sednu málokdy. Spíš se vracím ke starším věcem nebo v antikvariátu vylovím něco, co jsem ještě nečetla a zajímá mě to.
 
Máš nějakou představu, jak to budeš vidět, až se tu setkáme za deset let?
 
Moc doufám, že antikvariát ještě bude fungovat. Z kraje roku se vždycky bojím, že to už nepůjde, a pak se to rozběhne. Do toho máme další aktivity, které nám dodávají sílu, a lidi nám říkají, že to má smysl. Pokud budeme moci fyzicky, tak se, myslím, na Mělníku knížky ještě za deset let prodávat budou. Před pár lety se objevil fenomén elektronických knih a prorokovalo se, že do pár let ty papírové zmizí a bude se číst jenom ve čtečkách. Ale třeba dávat poezii jako dárek ve čtečkách by bylo absurdní, knížky se pořád kupují. Stejně jako před dvaceti lety by asi nikdo nevsadil na návrat vinylů, a teď nastal. Proto si myslím, že lidi budou i dál chtít knížky, které nebudou jenom změť nul a jedniček. Takže budoucnost vidíme optimisticky.
 
Želví doupě
Ostruhová 58, Mělník
melnicky-antikvariat.cz